Michaela Merglová (nar. 1990) dříve publikovala románový triptych v žánru fantasy a množství povídek, nyní se v románu Prázdnota, poprvé na rozsáhlejším prostoru, pustila do žánru sci-fi. A hned si za to vysloužila nominaci na Literu za fantastiku v rámci cen Magnesia Litera, přičemž její román byl v multižánrové trojici zástupcem právě jako sci-fi. Cenu nakonec nezískala, tu obdržel Jan A. Kozák za Ságu o Lundirovi, nicméně její Prázdnota by rozhodně zapadnout neměla. Především proto, že v české sci-fi, kde se až na výjimky prosazují především akční a všelijak nadsazené historky, jde přinejmenším zčásti o pokus přinést vážněji míněný příběh, který reflektuje i aktuální společenské otázky. Napomáhá tomu především zasazení děje do velmi blízké budoucnosti, přičemž autorka chytře využila nedávné covidové pandemie k tomu, aby domyslela následky možného scénáře, co by se dělo, když by se něco takového vrátilo (a lidstvo zdecimovalo mnohem důrazněji).

Děj knihy se odehrává v roce 2042 po několika ničivých vlnách pandemie. Život v Evropě se koncentroval do obřího města pojmenovaného Metropole Evropa (jeho základem je Brusel), ostatní části kontinentu jsou vlastně už jen periferií. A objevili se lidé, kteří mají jistou schopnost – totiž proniknout do mysli cizího člověka, „vidět“ jeho emoce a strachy (mívají podobu agresivních zvířat: vlka, hada, chobotnice…) a s těmi emocemi pracovat. Zajímavé je, že většina empatů se objevuje ve východní Evropě, což bývá v autorčině románovém světě dáváno do souvislosti s paranormálním výzkumem v Ruské federaci či s utajenou havárií tamní jaderné elektrárny.

Hlavní hrdinka Rebeka je také empatka a živí se jako terapeutka, která tímto způsobem dokáže své pacienty zbavovat psychických obtíží. Zjednodušeně řečeno, všechny fobie, pocity viny, selhání, frustrace i agresivity umí ze svých pacientů vysát. I pro ni je to však náročné, bývá jí z toho fyzicky nevolno a zvrací, když si nějaký den „nabere“ pacientů příliš. 

Rebečin doposud relativně poklidný život se začne komplikovat v okamžiku, kdy její ordinaci navštíví Asiat pátrající po své snoubence, rovněž empatce. Tato návštěva odstartuje zrychlující se běh událostí točících se okolo jedné zločinecké organizace, která pašuje empaty z východní Evropy i jiných částí světa v nelidských podmínkách do Metropole Evropa, v podstatě jako otroky. Či spíše otrokyně, neboť většina empatů v Prázdnotě jsou ženy.

Zejména první polovina románu je poskládána citlivě a promyšleně. Tedy tak, aby čtenář rychle vpadl do fikčního světa, zmateně zhltl první kapitoly a teprve pak se začal dozvídat, jak tento svět se svými zvláštnostmi funguje. Není to postapokalyptický svět, jen většina lidí je na tom spíš hůře než my dnes (a zločin proniká do politiky a byznysu stejně snadno, ba možná ještě snadněji a nebezpečněji). Autorka tematizuje i násilí na ženách, a to jak to každodenní fyzické (Rebeka v jednu chvíli jen tak tak unikne agresivnímu muži, s nímž osamí ve vagónu metra), tak to skrytější, projevující se kupř. v tom, že její kamarádce a spolubydlící Cilce, jež se živí streamováním a doufá v příliv sledujících, udělá slavnější streamer nemravný návrh. Jinými slovy, otevírá se tu několik pozoruhodných linií, kam by se příběh mohl vydat.

Nakonec ale autorka jde tou, která se nabízí nejvíc a je samozřejmě čtenářsky nejvděčnější. V druhé polovině knihy tedy začnou přibývat zastřelené postavy a Prázdnota se láme do krimi thrilleru s akčními scénami, do bojovného, ale poněkud schematického soupeření hrstky „těch dobrých“ s mocným zločineckým syndikátem. A vrcholí přestřelkou, při níž Rebeka využije svých psionických schopností novým a nečekaným způsobem. Po nadějném začátku je to trochu zklamáním, nicméně jedním dechem je nutné dodat, že Merglová tuto thrillerovou linku zvládá řemeslně bravurně: má to napětí, tempo, emoce i jeden překvapivý zvrat (či možná přesněji odhalení) v závěru. K tomu je třeba přičíst i závěrečné kapitoly ústící do téměř absolutního happy-endu.

Žánr sci-fi po desetiletí kolísá mezi přemýšlivější tvorbou a triviálnějšími příběhy, přičemž čtenářský zájem bývá v anglosaských zemích obzvlášť nemilosrdný (zajímavě o tom píše Robert Silverberg ve svém povídkovém výboru To nejlepší ze Silverberga). Prázdnota Michaely Merglové je jakýmsi průsečíkem tohoto kolísání. A mimochodem, Literu za fantastiku předával režisér (po dlouhých letech první české) filmové sci-fi Bod obnovy Robert Hloz. Pokud by chtěl natočit další film v podobném duchu, pak by Prázdnota byla ve všech ohledech ideální předlohou.