Román jednoho z nejvýraznějších představitelů německé antifašistické literatury Klause Manna pochází z roku 1936, nejvíc ho ale proslavil oscarový film režiséra Istvána Szabóa z 80. let. V novém tisíciletí hrála Mefista i česká divadla, za poslední dvacetiletí lze dopočítat minimálně šest adaptací. Jako rozsáhlou společenskou fresku s ambicí zmapovat plíživý nástup nacismu jej nyní pojal režisér Marián Amsler v pražském Národním divadle. Činoherní představení od minulého týdne uvádí ve Státní opeře.

Höfgenovým předobrazem byl Mannův někdejší blízký přítel a spolupracovník, cílevědomý herec a režisér Gustaf Grüngens, s nímž se spisovatel seznámil roku 1925 v Hamburském komorním divadle. Tam také zasadil první část prózy. V ní se objevují i další skutečné osoby z autorova života včetně vrchního velitele Luftwaffe, vůdcova oficiálního zástupce Hermanna Göringa, kterého vtělil do postavy ústředního manipulátora zvaného Generál letectva.

Zobrazit 20 fotografií

Právě otevřená podobnost figur s reálnými lidmi přispěla vedle nekompletní denacifikace Německa k tomu, že Mefisto byl na rozdíl od jiných zemí vydán v Německu až roku 1956, tedy několik let po Mannově smrti.

Dnes k paralelám pochopitelně láká sílící vlna populismu nebo extremismu, jenže právě konkrétní dobové ukotvení díla, od přímočarých symbolů po možné analogie s historickými osobami, může být pro současné tvůrce spíše problémem než devizou. Snazší by bylo uchopit hrdinovo osobní selhání jako psychologickou studii posedlosti vlastní kariérou. V Národním divadle se k tradičnímu označení Mefista jako románu jedné kariéry hlásí, nechtějí se však vzdát ani širšího společenského a dějinného rámce.

Režisér a zároveň autor dramatizace Marián Amsler s dramaturgyní Janou Sloukovou zkoušejí coby poctiví vypravěči postihnout všechny nuance předlohy. Mísí linku pozvolného nástupu nacismu s konkrétním osudem v jádru slabošského a zamindrákovaného egomaniaka Höfgena, kterého hraje Robert Mikluš.

Generál letectva v podání Marka Daniela vyhlíží během plamenného projevu před malovanou oponou spíš jako klaun z varieté. | Foto: Patrik Borecký

Vztah člověka k moci nebo ideologii na jevišti reprezentuje celá škála pseudohrdinů. Galerie typů opanuje zejména první, divadelně extrémně konzervativní část inscenace. Scénografie Juraje Kuchárka simuluje foyer se zázemím provinční hamburské scény, kde zatím Höfgen působí a sní o velké kariéře. Herci jsou oblečeni dobově, výpravě až na výjimky dominuje realismus. Propisuje se i do ztvárnění postav, jako by cílem byla až zbytečně detailní "dobová vztahovka".

Už v první části se trochu mimo nastavený rámec uplatní princip live cinema, kombinující divadlo s živě stříhaným filmem. Po přestávce začne být určující. Intimní situace, které Höfgen v zadním plánu jeviště sdílí se svou učitelkou tance a milenkou Juliettou, slovensky hovořící Alžbetou Ferencovou známou jako Zea, jsou promítány na velkoformátové plátno.

S pauzou se Mefisto radikálně proměňuje. Mizí časová konkrétnost. Höfgen, nyní již přítomný v Berlíně, se ocitá v místnosti obložené zrcadly, která se dle potřeby mění ve filmový ateliér, divadelní šatnu, pracovnu, či metaforicky v jeho podvědomí či svědomí. Určující je oko kamery, sledující drobné změny mimiky či karikaturu, s níž aktéři sehrávají některé situace v duchu meziválečné grotesky.

Vzhled kostýmů potlačuje konkrétní časové zařazení, nacistické uniformy ve třpytivé latexové lila verzi připomínají spíš karnevalové atrapy. Představitel třetí říše, tedy Generál letectva v podání Marka Daniela, vyhlíží během plamenného projevu před malovanou oponou spíš jako klaun z varieté.

Bohužel toto namnoze současnější uchopení předlohy přichází po rozvleklém prologu, který postrádal téma. A to nenabízí ani druhá, vizuálně výraznější část inscenace. Live cinema zůstává v rovině efektu, nikoli výkladu. Démonický Höfgen posedlý divadlem na konci působí jako bezcharakterní ubožák, fňukající na ramenou své morálně podobně pokřivené přítelkyně, herečky Nicoletty von Niebuhrové, kterou ztvárnila Pavla Beretová. Stejně jako další herci včetně Roberta Mikluše je i ona obsazena takzvaně na typ. Z čehož vyplývá jejich nijak překvapivá interpretace rolí, navíc ovlivněná jistou prozaičností adaptace. Obecně tentokrát protagonisté, ani Mikluš, v zásadě moc nemají co hrát.

Mefisto potvrzuje momentální směřování činohry Národního divadla, jejíž inscenace jdou v první řadě na efekt, ničím nevybočují, a hlavně jsou dramaturgicky bezradné. Což umocňuje i zasazení díla do kulis prázdně pompézních, zlacených portálů Státní opery.