Foto SteamXO, Flickr, PDM 1.0 DEED
Série Game Story (dostupná na iVysilání) v deseti epizodách po zhruba patnácti minutách sleduje českou videoherní scénu od jejích počátků v osmdesátých letech až po současnost. To je samo o sobě dost komplexní úkol, který si tvůrci do nějaké míry zjednodušili tím, že řadu epizod prostě zaměřili na profily domácích vývojářů.
Osobnosti jako Jakub Dvorský, Dan Vávra nebo Marek Španěl jsou určitě zásadní a skrze ně dostáváme přinejmenším dobrý přehled o tom, jaké všemožné herní žánry existují – zaskočíme totiž do tříáčkových historických RPGček, indie point and click adventur, ale i virtuální reality, válečných her a dokonce i simulátorů kamionů. Občas se ale zdá, že by se série měla spíš přejmenovat na „Game Success Story“, protože sledujeme jednu historku o mladých nadšených programátorech, kteří udělají díru do herního světa, za druhou. A to je trochu málo.
Tenhle zúžený pohled na českou herní scénu nám totiž spoustu podstatných věcí neříká a spoustu jiných věcí zkresluje. Všechny příběhy jsou totiž úplně izolované a na sobě nezávislé epizody. Většinou to v nich vypadá tak, že někdo má dobrý nápad, pak se děje „magie“ programování, a nakonec se vyplivne hit. Ano, Game Story ukazuje, že česká vývojářská scéna je roztříštěná, ale to hraničí s banalitou.
Horší je, že tahle perspektiva potvrzuje starý a dávno překonaný stereotyp, podle nějž počítačové hry jsou zábava pro mužské nerdy. Což v době, kdy je herní průmysl globálně větší než ten filmový nebo hudební, nedává smysl.
Pokud se seriál chtěl zaměřit čistě na herní vývojáře, hodilo by se, kdyby nás alespoň trochu uvedl do kontextu, jak hry vznikají ve světě, a jak vypadá práce programátora nebo aspoň ukázal plastičtěji konkrétní vývoj jednotlivých her. A ideálně upozornil i na odvrácenou stranu vývojářské profese, která je spojená třeba se spoustou neplacených přesčasů. Nestačí, když nám hlas moderátorky na konci jedné takové epizody oznámí, že na jednoho úspěšného vývojáře, který se vypracuje z nuly na hrdinu, vychází desítky podobných, jimž se to nepovede – a o nichž se dokumenty netočí.
Sausage fest
I tak by ale seriál nejspíš působil divně, protože by pořád zapomínal na dvě zásadní okolnosti, které hrají ve fenoménu videoher ústřední roli. Jednak jsou to technologie – samotná herní média, která hodně podmiňují způsoby, jak hry vypadají a kdo a jak s nimi zachází. A za druhé jsou to samotní hráči a hráčky – jejich návyky, způsoby, jak si hrají a jak hrám rozumějí. Game Story na tyhle věci občas okrajově narazí, když potřebuje vysvětlit, jak vznikaly první české hry v osmdesátých letech, nebo když mluví o trhu s „krabičkovými hrami“. Zvlášť v případě České republiky, kde se vždycky hrály spíš hry ze zahraničí, by ale možná byly zajímavější příběhy hraní her než historie jejich vytváření.
Už proto, že by v poslední epizodě nemusel hlas moderátorky říkat, že celá série je vlastně jeden velký sausage fest, kde jsme až dosud slyšeli jen samé muže a kde se ženy dostávají ke slovu až úplně nakonec. Problém není jen v nepoměru, který je daný prostě tím, že většina významných českých vývojářů opravdu jsou muži. Horší je, že tahle perspektiva potvrzuje starý a dávno překonaný stereotyp, podle nějž počítačové hry jsou zábava pro mužské nerdy. Což v době, kdy je herní průmysl globálně větší než ten filmový nebo hudební, nedává smysl.
Hry navíc ani v devadesátkách nehráli zdaleka jen „nerdi“ nebo jen muži. Problematická je i role, kterou poslední epizoda (rádoby vtipně nazvaná Holki) ženám přisuzuje. Z toho, jak jsou mluvčí sestříhané a dané do kontextu, to vypadá, jako by ženy na hraní her zajímaly jen simulátory strachu ze znásilnění v metru a podobná témata.
Vtípky a roztěkanost
Další zásadní problém Game Story je v tom, jakým způsobem prezentuje svoje témata. Rozhovory jsou totiž sestřihané z velmi krátkých útržků, které jsou neustále prokládané archivními klipy, z nichž většina tu má pouze roli vtípků, které s tématem vůbec nesouvisejí. V něčem to připomíná „hravý“ přístup amerických sérií jako Hračky našeho dětství (Toys That Made US). Ten svou infantilností občas také dovede být dost protivný, ale pořád dokáže trefit rozumný poměr mezi zajímavým obsahem a podvratnými gagy.
V patnáctiminutových epizodách Game Story to ale často vypadá, jako by rozhovory sloužily jen jako podklad pro samoúčelné humoristické asociace. Ještě podivnější ale je, že tahle forma sice formálně připomíná youtuberská a další internetová fanouškovská videa, ale přitom se tu do rozhovorů „samplují“ ukázky pocházející v lepším případě z devadesátých, ale hodně často také z osmdesátých let. Současné mladé publikum nemá moc šanci je pochopit a pro starší může seriál nanejvýš fungovat jako hodně povrchní „nostalgia machine“, která je bombarduje starými médii a doufá, že alespoň některé z nich nastartují příval vzpomínek – a když to nebudou hry, tak třeba zabere ukázka z Pelíšků, fotka Ivana Jonáka nebo znělka Receptáře.
Díky téhle roztěkanosti Game Story postrádá nejen jasnou vypravěčskou linku, ale také jednotný styl. Do podobně krátkého (a silně nevděčného) formátu se musela nedávno vejít i série Rap Story, která měla občas také problém s přehledností, ale povedlo se jí předat atmosféru hiphopové subkultury a její vývoj. Game Story naproti tomu vypadá, jako by chtěla být zároveň pro všechny a pro nikoho. Což ji nejhůř dohání tam, kde se snaží co nejzkratkovitěji popsat složitější souvislosti týkající se her. Už úvodní tvrzení, že období pozdní normalizace bylo něco jako Kinder vejce, působí hodně divoce.
Snaha o zábavnost v Game Story zkrátka hraničí s podceňováním diváků – skutečně se zdá, jako by samotné hry pro tvůrce seriálu nebyly dostatečně zajímavé téma, a proto bylo potřeba neustále sahat k fórkům převzatým odjinud. Za zdánlivě „progresivní“ roztříštěnou formou možná nakonec stojí hodně konzervativní představy o tom, kdo jsou hráčky a hráči her a co jsou samotné hry zač.
Autor je filmový publicista.