Sněmovní obstrukce, hodiny zbytečných projevů, osočování… Rozplizlost se stává politickou alternativou, má ale i svoji funkci
Poslanci minulý týden zahájili už stou schůzi Sněmovny v tomto volebním období, do jehož regulérního konce zbývá ještě rok a půl. Během celého předchozího jich přitom bylo jen sto dvacet. Rovněž se déle schůzuje (přes půlnoc se protáhlo už jedenadvacet jednacích dnů, v minulém období to byly pouze čtyři), déle řeční a významně stoupl počet mimořádných schůzí. Koaliční a opoziční poslanci se navzájem obviňují ze všeho možného, občas si dost nevybíravě spílají. Zdá se, že veřejnost to v lepším případě už nezajímá, v horším může mít pocit, že je Sněmovna vlastně k ničemu. Zní to logicky, ale nemusí to být takto jednoduché.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Mimořádné schůze svolává jak koalice, tak i opozice. Vládní strany je využívají pro rychlejší prosazení svých návrhů, ostatně pohodlná sněmovní většina je v kontextu křehkých většin, na které jsme byli zvyklí, pokušením, jemuž se jen těžko odolává. Opozice jimi zase podle předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Aleny Schillerové upozorňuje na vládní „arogantní mlčení, přehlasovávání, válcování“, ve skutečnosti však hlavně využívá parlamentní tribuny k nekonečným tirádám plným bombastických obvinění.
Přitom není jasné, jestli tyto výstupy ještě vůbec někdo sleduje. Občas se zdá, že jejich hlavním měřitelným výsledkem je
