Foto Jakub Daněk, použito se svolením autora
Z letošních cen Vinyla si odnesla cenu za objev roku, rapperka a hudebnice Klara Wodehn se nicméně na alternativní scéně pohybuje už pár let. Zaujala hned v roce 2022 debutovým EPčkem Dream Life, na kterém propojovala rap se zasněnými ambientními plochami. Objevila se na Vinylou oceněné desce Toyoty Vangelis Výklopný světlomety a byla také jednou z rapperek na desce Edova syna Projekt 2023. Studentka brněnské FaVU přináší do českého rapu neobvyklou obrazotvornost a odvahu vykouknout ze zaběhnutých škatulek. Přirozeně propojuje digitální a přírodní světy, které odmítá stavět do přímého protikladu. Na letošní léto Klara Wodehn chystá nové EPčko Hyperion. V rozhovoru mluví o magii poflakování, své lásce ke cloudovému rapu a vytváření nových světů s pomocí imaginace.
Co pro tebe ocenění Vinyla za objev roku znamená?
Neřekla bych, že je to pro mě něco vyloženě zásadního, ale když se to stalo, dalo mi to nějaký pocit zadostiučinění, který sama získávám jen těžko. Na chvíli to porazilo můj „impostor syndrome“. Teď už prostě musím uvěřit tomu, že jsem hudebnice. (smích)
Přemýšlela jsi, kde se ty pochybnosti berou? Je to tím, že jako holka přicházíš do převážně mužského rapového světa?
Ve skutečnosti mě hudba z těchto pocitů spíše vyléčila. Předtím než jsem ji začala dělat, jsem byla v uměleckém světě hodně ztracená. Složitě jsem hledala věc, kterou bych mohla dělat, a hudba mi ukázala směr.
A jak je to s tím rapem? Je v pořádku říkat o tobě, že jsi rapperka?
Absolutně. Od začátku bylo mým cílem být raperkou, nicméně vycházela jsem ze soundcloudové vlny rapu, kterou jsem v začátku hodně poslouchala. Určitě se necítím být součástí třeba drillové scény nebo něčeho takového. Říkám, že je to alternativní rap. Mým cílem není dotáhnout rap k dokonalosti, ale spíš být součástí nějaké komunity, která ho vnímá podobně.
Tebe od začátku novináři spojují s vlnou rapperek, které u nás teprve poslední dobou přicházejí ve větším množství. Cítíš se být její součástí a je vůbec nutné to takhle genderově rámovat?
Feminismus je pro mě naprosté východisko a ten nástup vnímám jako důležitou věc, protože k ní patří i opozice vůči tématům, které tady v rapu obyčejně zní. Byla jsem za tu vlnu ráda, ale v určitém okamžiku už je potřeba to překonat a mluvit víc o hudbě než o genderu. Už se můžeme konečně věnovat i něčemu jinému než jen tomu, že jsme ženy.
Ty přicházíš do rapu z uměleckého světa, studuješ magisterský obor na FaVU. V čem ti tato zkušenost v hudbě pomáhá a je něco, v čem tě třeba naopak umělecký background brzdí?
Výhody jsou určitě ve schopnosti vnímat svoje dílo celistvě. To mi otevírá dveře k jeho dalšímu rozvíjení. Jako výhodu vidím i setkávání s lidmi, kteří se na umělecké scéně pohybují. Určitou nevýhodou může být třeba to, že se snadno zacyklíš v nějaké bublině. A někdy bojuju s přílišným teoretizováním. Pro mě byl rap vždycky spojený s věcmi, které se dějí někde venku, na ulici. Někdy jsem hodně šprt, ale pořád si myslím, že rap by se měl spíš silně prožívat než o něm teoretizovat.
Tvůj první rapový track vznikl na vysoké škole jako klauzurní práce, ale předpokládám, že jsi ho poslouchala dřív.
Já jsem dospívala na malém městě a na střední škole jsme všichni poslouchali rap a měli ho spojený s poflakováním. Moc jiného se tam dělat nedá, flausili jsme za panelákem a poslouchali rap. Bez rapu bych nemohla být tím, kým jsem.
Když jsem pak přišla na vysokou školu, řešila jsem, proč tam jsem a co tam mám dělat, a napadlo mě nahrát rapový track. V té době už kamarádi nějakou dobu rapovali, já jsem to nejdřív brala jako vtip, ale pak do toho přišlo téma klimatického žalu a mně došlo, že je to legit, se takhle projevovat.
Ve škole jsme měli jeden semestr s hostující pedagožkou, německou zvukovou umělkyní AGF, která hodně pracuje s aktivismem a feminismem. A díky ní jsem pochopila, že to dohromady může dávat smysl. To byla zkušenost, která mi změnila život. Sedla jsem k Abletonu a už to bylo.
Pro tebe je přirozené spojovat tracky s videem. Je to dané tím, že jsi na vysoké začala studovat fotografii?
Mě vždycky bavilo točit videa, jsem fanda YouTube. Nejsem jen rapperka, ale i producentka a dělám si taky klipy. Na prvním místě je ale vždycky hudba, která je sama o sobě dost obrazotvorná, pracuje třeba s obrazy zvukových krajin. Vizuály jsou rozšířením toho díla, zásadní je jejich napojení na hudbu.
Vizuály hodně pracují s přírodními motivy, které ale zároveň propojují s digitálem. Je pro tebe přirozené tyhle věci spojovat? Přijde mi zajímavé, že ty dva světy – přírodní a počítačový – nejsou úplně v opozici, ale spíš hledáš jejich průnik.
Myslím, že to je generační věc. Já jsem svoji předpubertu strávila na internetu, v podstatě jsem byla na tom virtuálním světě závislá. Onlineové hry, chatové místnosti, jela jsem to nonstop. Teprve pak jsem na střední objevila flausení, poflakování a došlo mi, že venku je to taky skvělé.
Někdy mám trochu anarcho-primitivistické sklony, že bychom se měli úplně vykašlat na digitální svět, protože sociální sítě jsou zlo, úplně nám ničí kognitivní schopnosti a internet také spotřebovává obrovské množství energie, kterou si teď nemůžeme dovolit plýtvat. Ale miluju počítače jako věci a pořád si trochu romantizuju internet, ve kterém je skrytá ta esence lidské komunity, což je něco, co nikdy neskončí. Zajímá mě lidskost, která se projevuje i v tom digitálním prostředí.
Ve vizualitě je patrná i fascinace počítačovými hrami a světy uvnitř nich. Propisuje se to i do hudby?
Počítačové hry jsou ultimátní stimulace představivosti. Nikdy jsem nebyla dobrá hráčka, ale strašně mě fascinovalo být v tom umělém světě, procházet se jím. Vlastně ani nepotřebuju hrát, stačí mi v tom světě být. Což je něco, co se určitě projevuje i v hudbě – snažím se vytvářet nějaký svět, ve kterém mě baví existovat. A můžu do něj klidně pozvat i někoho jiného. Baví mě ambient a dlouhé, pomalé tracky, které vytvářejí atmosféru. Poslední track z Dreamlife EP má přes jedenáct minut.
O ambientu se někdy píše jako o formě eskapismu. To u tebe ale úplně neplatí, v tvé hudbě je pořád patrný aktivistický rozměr. Rapuješ o klimatickém žalu, cituješ bell hooks…
Podle mě se to nemusí vylučovat. Funguje to synteticky dohromady, to že jsme na chvíli v nějakém jiném světě, nám pomáhá lépe pochopit ten náš. Hudba mě zachránila od nějakého pocitu beznaděje z toho, co se děje ve světě, vnímám ji jako potenciál k vytváření paralelních náhledů. Kapitalismus nezboříme jen tak, nemůžeme jen tlouct hlavou do zdi, musíme mít nějakou imaginaci, která nám pomůže představit si lepší svět.
V tvé diskografii je hodně kolaborací s dalšími hudebníky. Máš EP s hudebnicí Zzai, natáčela jsi s Toyotou Vangelis… Jak je pro tebe důležité vstupovat do spoluprací nebo se pořád cítíš víc jako solitérka?
Měla jsem vždycky tendenci být trochu solitérka, ale vykukovat z toho vlastního světa je hodně důležité. Jsem vždycky zvědavá na to, co může vzniknout, když se dva lidi dají dohromady. Je to vlastně taky v jádru aktivistická věc, ukazovat, že se musíme propojovat.
Znám spoustu výtvarných umělců, kteří když se trochu nesnaží, tak jsou odsouzeni zůstat ve své tvorbě úplně osamocení. Hudba je v tomhle hodně unikátní, je relativně snadné sejít se ve studiu a začít tvořit. Stejně tak se můžeme potkávat na koncertech.
A nové EP Hyperion, které chystáš, bude víc solitérní, nebo bude postavené na spolupráci s dalšími lidmi?
To je ultimátně solitérní věc, není tam ani jediný feat. Je to hardcore imaginace, rozšiřuje to témata DreamLife EP. Je to zase hodně přírodní. Bude se jmenovat Hyperion, protože je inspirované básní Johna Keatse a stejnojmenným románem od Friedricha Hölderlina. Zajímá mě romantické vnímání přírody. Vybavuje se mi obraz básníka, který stojí nad útesem a strašně nasává tu přírodu. Ale pak je tam třeba jeden track, který je o spaní, protože miluju dlouho spát.