„Nová verze je kompletně jiná ve všech ohledech. Scénicky, kostýmově i v tom, co se na jevišti odehrává,“ přibližuje Petr Gazdík představení, které uvádí Městské divadlo Brno. Rozhovor vznikal ještě před jeho premiérou.
Proč vracíte Bastarda na jeviště právě po třiceti letech?
Často jsme si říkali, že by bylo fajn, kdyby se Bastard vrátil. Byli jsme jeho fanoušky coby studenti, takže jsme o něm pořád mluvili a podsouvali tento nápad jeho autorům. Jednoho dne to prostě vyšlo, mluvili jsme o tom už opravdu dlouho.
Jaký vztah máte k původní verzi inscenace?
Bylo to krásné období. Zrovna jsem končil studium na konzervatoři a začal na JAMU, s čímž se pojí mnoho mých různých osobních zážitků. A Bastard, ten byl v té době něčím naprosto mimořádným. Žili jsme jím i s ním.
Kromě Fausta je dílo inspirované i biblickými příběhy. Jaké je jeho hlavní poselství?
Je těžké mluvit o nějakém hlavním poselství, jde především o řešení existenciálních témat člověka, jeho bytí na tomto světě a smyslu nějakého přesahu našeho života. Má člověk občas raději něčemu ustoupit, aby se zachoval správně a činil určité dobro, nebo si má život užívat bez ohledu na cokoliv plnými doušky, aby v tom krátkém období z hlediska existence světa dokázal pro sebe urvat co nejvíc?
Nabyl podle vás text po těch letech nového významu? Přece jen se doba změnila.
Myslím si, že ne. Bastard je tak nadčasově napsaný, že by se mohl hrát v podstatě v jakékoli době. Podobně jako je to s jeho předlohou – Goethovým Faustem.
Spolu v životě i na jevišti. Hádání a udobřování je zábavné i únavné, říkají |
Nechal ředitel divadla Stanislav Moša, společně se Zdeňkem Mertou spolutvůrce Bastarda v roce 1993, režii jenom na vás, nebo vám práci korigoval?
Vůbec mi do ní nemluvil. Byl jsem trošku překvapený, že bych měl inscenaci režírovat já, protože vždy, když jsem variantu uvedení Bastarda nabízel, myslel jsem, že by samozřejmě byla ve Standově režii. Když jsem se ho pak zeptal, jakou má představu, odpověděl mi, ať si dělám, „co chci“.
V obsazení jsou i herci, kteří se podíleli na prvotní verzi Bastarda. Hlavní roli hráli Jan Apolenář a Satana Zora Jandová. Byl záměr obsadit i herce z původní sestavy?
Říkal jsem si, že pokud mohou ještě některé role hrát, bylo by správné, aby se v inscenaci objevili. Sám jsem herec a vím, jak je důležité, aby nejenom autoři, ale i ti, kteří slouží vizualizaci jejich děl, měli pocit určité kontinuity.
Do titulní role jste obsadil Dušana Vitázka. Hledal jste někoho typově podobného Janu Apolenářovi, nebo jste chtěl úplně jiného Bastarda?
Hledali jsme spíš někoho, a to si přál Zdeněk Merta, podobného hlasu Jana Apolenáře. Ten je však tak specifický, že to bylo opravdu složité. Dušana Vitázka jsem zvolil, protože jsem s ním už mnohokrát spolupracoval a vím, jak pracuje. Rozumíme si v tom, o čem mluvíme, a jeho naturel je pro roli Bastarda, myslím, přesný, respektive dokáže pochopit onu rozpolcenost dané postavy. Těžko jsem si dokázal představit, že bych to hledání podstoupil s někým dalším.
Není vám líto, že sám v muzikálu nehrajete?
Mně je to vždycky trošku líto – a pravda, bije se to ve mně. Vždy ale říkám, že herec je jedna barva na plátně obrazu, zatímco režisér dává dohromady celé plátno. A tato možnost, alespoň u mě, většinou vyhraje.
Vedle Zdeňka Merty hraje v muzikálu i jeho žena Zora Jandová a dcera Ester. Jak vám to při přípravě s jejich rodinou klapalo?
Esterka je začínající herečka a má ze mě možná až přílišný respekt. Já mám zase respekt k jejímu tátovi – a k mamince samozřejmě taky. Od začátku jsem se snažil dílo koncipovat tak, aby pánové, kteří ho napsali a jsou svým způsobem, jak říkám, otcové zakladatelé novodobé éry našeho divadla, nejen že nebyli zklamaní, ale měli z toho prostě radost. Se Zdeňkem (Mertou) jsem se radil a je zatím z konceptu nadšen. Standa (Moša) bude překvapen, a tudíž doufám a věřím, že snad bude taky rád.
Máte strach z jeho reakce?
Nemám. Spíš by mi bylo líto, kdyby mu to třeba bylo nemilé, nebo mu to dokonce ublížilo.
Muzikál pomyslně zahajuje oslavy dvaceti let otevření Hudební scény. Na co dalšího se můžou diváci těšit?
Především na náš celkový program, který divadlo nabízí po celou dobu bez ohledu na to, jestli jsou nějaké oslavy, nebo ne. V rámci oslav si myslím, že by mohl být pěkný koncert, který připravujeme, takové gala všeho, co jsme za těch dvacet let hráli. Vrací se také inscenace Čarodějek z Eastwicku, která byla velmi oblíbenou – v režii právě Stanislava Moši.
V poslední době jste na jeviště vrátili další tituly, třeba Cyrana z Bergeracu nebo My Fair Lady ze Zelňáku. Je to sázka na jistotu, nebo se může stát, že před lety úspěšný titul bude teď propadák?
Myslím, že se u těchto inscenací nemůže úplně stát, že by šlo o úplný „propadák“. Samozřejmě ne každá věc, kterou někdo udělá, musí být dobrá, ale tyto tituly s sebou již přinášejí určitý samozřejmý divácký ohlas a zájem. A byla by jistě hloupost vracet něco, co už předtím diváky nebavilo.
Na festivalu Dokořán se budou v červnu podílet svým představením Pískání po větru a Muzikálová smršť děti z muzikálové školy při Městském divadle. Už jste v ní našli budoucí hvězdy?
Budoucí hvězdy jsme v ní našli, protože celá školička začínala tím, že jsme potřebovali vymyslet přípravu pro malé herce z muzikálu Matilda. Když se dneska na Matildu půjdete podívat, zjistíte, že opravdové hvězdy skutečně jsou. To, jak se nám je podařilo připravit a jak jsou talentovaní, je naprosto neobvyklé, i když se to dneska zdá téměř normální. V tom je největší úspěch.
Opravdu rodinný muzikál. V Matildě se potkají rovnou celé herecké rodiny |
Daří se dětem ve škole?
Na dětech, které k nám chodí, vidíme neustálou progresi, jak se uvolňují, odvažují něco samy tvořit a být kreativní. Snažíme se je připravovat takovou nenápadnou cestou. Není to ve skutečnosti škola, spíš workshop. Nejvíc mě na tom ale těší, jak rády tam chodí a jak velká parta se z nich stala.
Máte za sebou celou řadu režií. Na čem jste se zatím nejvíce „nadřel“?
Ani nevím… Vlastně se asi „nadřu“ vždycky, protože všechno připravit, aby se to především líbilo mně, je dost komplikovaná, náročná a hlavně odpovědná práce. Jako herec nemám obvykle stres, ale jako režisér mám strach, jestli jsem herce nezavedl třeba do „špatné uličky“. Mám starost, že pokud se to divákům nebude líbit, budou oni nešťastní, potom co tomu tolik obětovali. Nejvíc úsilí jsem ale zatím vložil asi do inscenace Don Juan.
Jaká muzikálová role vám zatím nejvíce sedla?
Je takovým hereckým klišé, že tohle nedokážeme rozlišit. Možná spíš, jestli nás nějaká role štve. Já měl ale v životě štěstí, že jsem takovou roli nepotkal a nikdy tak nemusel dělat něco, co by mě vyloženě nebavilo. Moje stěžejní role je zřejmě Jidáš z Jesus Christ Superstar, protože díky ní jsem dosáhl, řekněme, až evropského věhlasu. Měl jsem možnost ji zahrát ve Vídni, ve významném divadle Theater an der Wien. Samozřejmě potom i Jean Valjean, který mě ještě stále provází.
Pocházíte z herecké rodiny, takže jste v divadelním prostředí prakticky vyrůstal. Na co za ty roky nejraději vzpomínáte?
Nedokážu říct, že nejraději, vlastně vzpomínám na všechno a pořád. Samozřejmě můj život v divadle hodně souvisel s mojí maminkou, která mě v minulém roce opustila, takže ty vzpomínky z celého mého dosavadního života až do minulého roku patří hlavně jí.
I vaše děti se vydaly stejným směrem. Jak se prolíná vaše role rodiče a uměleckého mentora?
Nejsem mentor v žádném ohledu, takže rady dávám jenom tehdy, když vidím, že je někdo chce nebo o ně požádá. Myslím si, že ve mně moji synové mají vzor, a to je dostatečné. V některých věcech jsem jim trošku poradil a mám velkou radost, že i to málo, co jsem jim pověděl, pochopili a už si s tím sami různě pracují. V dnešní době mají možnost podívat se na YouTube, kde najdou všechny možné styly a to, jak k nim různí světoví zpěváci či herci přistupují. Synové to pak se mnou konzultují, ale že bych je nějak pravidelně vyučoval, to v žádném případě.
Jste na ně přísný?
Jsem, možná až příliš. Ale to na všechny své nejbližší. Mám takový pocit, že by měli všechno umět, hned vědět, číst moje myšlenky dřív, než je vyslovím, a jít příkladem. Takže to se mnou mívají poměrně dost těžké… (směje se)
