Janka Ledeckého doprovodila Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Hanze Sedláře. Nebyl to první Ledeckého pokus přenést písně Žentouru a hity ze své sólové kariéry do světa vážné či spíše jakoby vážné hudby, takže jeho výkon vykazoval zkušenost, byl suverénní, a to i v momentu malého zádrhelu, když zapomněl začátek hitu Na ptáky jsme krátký. To, co by u jiného znamenalo faux pas, elegantně změnil ve svůj prospěch. S přibývajícím věkem se změnil také zpěvákův projev. Jako kdyby teď víc dával přednost vyprávění písně před snahou uzpívat všechno co nejefektněji. Výsledkem byla mnohem vyšší důvěryhodnost jeho písní. Právě proto bylo Proklínám jedním ze špičkových momentů zhruba stominutového show.
Repertoár vystoupení obsahoval všechny nejznámější Ledeckého hity, třebaže Sliby se mají plnit o Vánocích nejsou až tak úplně jarní píseň, dále pak pár písní z jeho muzikálů, a dokonce i jednu novinku. Pokud došlo na kytarová sóla, zahrál si je Janek ve smokingu a s motýlkem sám. Nikdy to nevzdám z Galilea věnoval dvěma osobnostem, které v jeho muzikálech vystupovaly, ale už nejsou mezi námi – Petru Mukovi a Josefu Lauferovi.
Největším zážitkem koncertu byl orchestr a hlavně aranžmá skladeb. Při podobných projektech je doprovod rozdělen na dvě části, na orchestr a kapelu. Tady obojí prorostlo dohromady, doprovodná kapela byla rozptýlena mezi ostatní nástroje, takže celek vyzněl kompaktně a tudíž i přesvědčivě. Aranžmá byla pestrá, bohatá na nápady a často posouvala písně do úplně jiného charakteru sdělení, než na které jsme z věčného přehrávání Ledeckého hitů zvyklí. Pod jeho zpěvem se pořád něco dělo a Týna nebo Pěkná pěkná pěkná na tom úžasně vydělaly. Je zajímavé, že celek proto vyzněl značně středoproudě. Ale bylo to ku prospěchu věci, protože to působilo jinak než stereotypní pop rock, který dnes slyšíme všude.
Hostem Ledeckého vystoupení byl Ivan Hlas. Dal dvě písničky a v přídavku dal spolu s Ledeckým Na kolena. S doprovodem symfonického orchestru zazpívané Malagelo vyznělo tak originálně, že alespoň na chvíli ukradl svému kolegovi show. Na kolena bylo trochu pochybnější - rock´n´roll s velkým orchestrem by působíval těžkopádně i v pozdní éře Elvise Presleyho.
Dnes se dá symfoňák snadno nahradit počítačem a často si člověk ani nevšimne, že poslouchá umělý zvuk. Ale teprve tehdy, když totéž slyší s opravdovým orchestrem, dojde mu, jak bohatou zvukovou emoci ty čtyři desítky sehraných muzikantů přinášejí. S přípravou takové akce jako Ledecký Symphonic je určitě víc práce než s programováním zvuků, ale výsledek stojí za to.