Na jaro 2024 se bude jednou možná vzpomínat jako na jaro 1968. Před 56 lety se lámaly politické a civilizační ledy, měnil se „zeitgest“. Na Západě to bylo nepokoji zmítané vykročení do nové éry postindustriálního věku, boje za lidská práva a rovnost, širší chápání svobody. V čele „revoluce“ stáli studenti.
V sovětském bloku tehdy vzpoura proti nesvobodě v několika zemích, které sovětský režim nakonec dokázal v Československu uhasit jen s pomocí vojenské intervence, fakticky spustila proces, který o 21 let později vedl k pádu komunistických režimů. Ukázalo se, že sovětský komunismus nelze humanizovat bez toho, že by se zhroutil. Udržovat ho lze jen brutální silou a lží.
Jaro 2024 začíná jaro roku 1968 v lecčems připomínat. Už způsob, kterým se ohlásilo coby roční období, jako by nám chtěl poslat varování, že klimatická krize, k níž lidstvo dál přispívá svojí industriální činností navzdory varováním vědců a neefektivním politickým snahám katastrofický vývoj zvrátit, může nabývat stále hrozivějších podob.
Nejteplejší únor a březen v našich zeměpisných šířkách v historii přešly do letního počasí na začátku dubna, ale záplava rozkvetlých stromů a keřů měla v sobě cosi apokalyptického. Jako by se příroda vymkla sama sobě, její cyklický rytmus byl narušen. Stromy, které rozkvetly všechny naráz, nestačily včely ani opylovat. Celá ta krása měla v sobě cosi neživého. V polovině dubna pak přišly mrazy, aby v předčasné rozkvetlé přírodě spálily, co se dá.
Pouští emiráty, kde obvykle zaprší dvakrát třikrát ročně, pro změnu čelily katastrofálním záplavám. Stejně jako celé oblasti Pákistánu a Číny, a před nimi i obvykle vyprahlá Kalifornie. Všichni přitom tušíme, že tyto jevy jsou jen ochutnávkou toho, co přijde v létě a na podzim: požáry spalující tisíce kilometrů čtverečných lesů po celém světě, hurikány a tornáda lámající opět svojí silou rekordy. A leckde devastující sucho.
Jaro politické krize
Reakcí části politických elit v mnohých zemích na tuto poněkud apokalyptickou situaci je, že musíme být „realisty“. Změny je třeba dělat pomalu a s rozvahou, aby se neohrozila naše „konkurenceschopnost“, míní někteří pravicoví politici u nás. Evropský „green deal“ je prý ideologicky motivovaná fantazie, kterou je třeba přepracovat nebo odpískat.
Tento postoj stojí za zmínku, protože symbolicky vystihuje bezradnost a populistické uvažování současných politických elit–a to nejen u nás. Mnozí politici se dál evidentně domnívají, že věci lze takříkajíc vysedět. Utěšují se, že dopady počasí nebudou tak hrozné, jak varují vědci a experti, karavana půjde dál.
Klimatická krize je přitom jen jedna z velkých kalamit, s níž si lidstvo neví rady. Z těch dalších lze jmenovat (i se změnou klimatu související) masovou migraci, technovědu unikající politické kontrole, globální epidemie, rostoucí nerovnosti mezi globálním „Severem“ a „Jihem“, nebo novou vlnu válek, v nichž si někteří autoritáři pohrávají s možností použití jaderných zbraní.
Ve srovnání s minulostí se v globalizovaném světě tyto různé krize slévají dohromady, mají planetární povahu. Politika ale dál funguje převážně jen v lokálních měřítcích národních států, na globální výzvy nestačí. Nadnárodní organizace, které mají zajišťovat globální správu, jsou paralyzované.
To, co ještě zbývá z mezinárodního pořádku vzniklého po 2. světové válce, který zajišťoval určitou stabilitu, se aktivně snaží zbořit Rusko a Čína, jimž sekunduje smečka menších autoritářských a teokratických režimů. Západ se těmto pokusům nedokáže aktivně postavit, protože je ochromený svojí vnitřní politickou rozpolceností, k níž paradoxně přispívá jeden z velkých vynálezů západní technovědy—nové komunikační prostředky.
S nimi spojené sociální sítě vznikly s představou, že zdemokratizují komunikační prostředí a přístup k informacím, jenže tato „demokratizace“ posílila zároveň dezinformátory a vytváří prostředí, v němž je těžké odlišit pravdu a lež. Demokracie zatím nenašly účinný způsob, jak se tomu bránit. To, co je stvořilo—racionální, uměřený diskurz—se nám rozpadá před očima.
Právě toto prostředí stvořilo v mnohých demokraciích nebezpečné karikatury „demokratické politiky“, jako je Donald Trump. Tito politici těží ze zmatení a nejistoty velkých částí západních společností tváří v tvář globálním výzvám. Nabízí vyděšeným masám silnou ruku a ochranu, návrat do bezpečí národních států.
Útok na zavedené pořádky
Psychopatický Trump se může stát v listopadu znovu prezidentem USA. Součástí jeho politické nabídky, stejně jako jiných nacionálních populistů a autoritářů, je útok na zavedené pořádky a elity. Funguje to, protože se v podobě těchto útoků na „establishment“ se nacionální populisté a extrémisté dotýkají něčeho, co cítí i spousta „obyčejných“ lidí. Tedy, že politika nefunguje, jak by měla.
V demokratických zemích zamrzla v jistém typu uvažování a setrvačnosti, které zjevně nestačí na řešení výzev působených globalizací. A neumí se dokonce ani postavit čelem k hrozbám, které jsou ještě bezprostřednější.
Jako příklad lze vzít ruský útok na Ukrajinu. Západní politici sice jasně formulují, jaké nebezpečí tento útok představuje, a chápou, co by znamenalo ruské vítězství, přesto nejsou schopní rozhodné akce.
Konají se bilaterální schůzky a summity, na nichž se slibuje napadené zemi, „která přeci bojuje i za nás“ pomoc všeho druhu, ale z větší části „skutek utek“. Ukrajina nemá dost munice, zbraní, a lidí, přičemž Západ dál víceméně jen přihlíží. Sankce proti Rusku jsou z poloviny bezzubé.
Studenti na scéně
Setrvačnost či bezradnost vidíme i v tom, jakým způsobem většina západních politiků reaguje na konflikt mezi Izraelem a Hamásem, obecněji pak na konflikt mezi Izraelem a Palestinci. Mnozí příslušníci starší generace, i mezi politiky, vnímají tento konflikt skrze traumatizující prizma Holocaustu. Na straně Izraele jsou ale instinktivně nejen kvůli historii židovského národa, ale i skutečnosti, že je jedinou demokracií v regionu. Ten si tak vydobyl v západním myšlení jistou míru nedotknutelnosti.
Americkými univerzitami se mezitím žene vzpoura proti tomu, co studenti, jejichž historická paměť je už jiná, vidí jako zjevnou nespravedlnost ve vztahu Izraele, a obecně Západu k Palestincům. A to nejen kvůli zavírání očí nad porušováním mezinárodních smluv v podobě osidlování dalších a dalších částí palestinského území židovskými osadníky, ale také kvůli tomu, co studenti vidí jako nedostatečnou mezinárodní reakci na násilí proti civilní populaci v Gaze.
I v roce 1968 poháněl studentskou vzpouru odpor proti válečnému násilí—americkému vojenskému angažmá ve Vietnamu. A ačkoliv média nebyla tehdy ještě tak globální a informace tak bezprostředně dostupné jako dnes, i tehdy rozdmýchávaly studentskou revoltu obrazy ukazující páchání brutálního násilí na bezbranných civilistech.
Nijak nepomáhalo, že američtí politici ospravedlňovali válku bojem s komunistickým nebezpečím. Obrazy dětí a žen zasažených napalmem byly silnější.
I současnou revoltu pohánějí podobné obrazy. Mnozí z revoltujících studentů dobře chápou, že důvodem pro útok na Gazu byl brutální teroristický útok Hamásu, který se Izrael nyní snaží eliminovat. Tento útok většinově odsuzují, ale zároveň nedokážou omlouvat, jak to činí mnozí západní politici, prostředky a metody použité k dosažení eliminace Hamásu. Tedy že v uzavřené enklávě, z níž lidé nemají kam utéct, izraelská armáda bombarduje civilní cíle, a že hlad a nemoci rozpoutaly humanitární katastrofu.
Jak tomu bývá v situacích, kdy masové protesty ovládají emoce, mohou na studentských demonstracích parazitovat různé militantní skupiny i antisemité. Což se bohužel děje. Přesto je možné, ba pravděpodobné, že studenti zase jednou vidí zjevné nespravedlnosti a impotenci politiků vyzývajících k realismu ostřeji než starší generace, a jejich kritika je oprávněná. Máme s tím z roku 1989 ostatně vlastní zkušenost.
Ať už ale vnímáme izraelsko-palestinský konflikt a s ním související dění na amerických univerzitách jakkoliv, jisté je, že se toto dění přelije brzy i do Evropy. A stejně jako v roce 1968 by politici a komentátoři zformovaní jinou dobou udělali dobře, kdyby studentskou revoltu neodbývali šmahem z pozic „moudrých“ a „poučených“ jako projev nezralosti, davového pomatení smyslů, manipulování studenty bůhví kým, nebo dokonce prvoplánového antisemitismu.
Ve spojení s ostatními krizemi jde zjevně o víc. Studenti cítí, nejen v případě dění v Gaze, že současný svět není v pořádku. Revoltují proti neochotě politiků s tím něco dělat. Gaza je svým způsobem jen rozbuškou—stejně jako jí byl před 56 lety Vietnam. Možná násilí a militantní rétorika, které se některými protesty pojí, nahrávají nepřátelům západní demokracie, možná ale mohou přispět k její katarzi a posílení.
Jisté je, že rok 2024 může přinést, stejně jako rok 1968, změnu „zeitgeistu“. Jsme na hranici dvou ér. Rozsah této změny ovlivní nejen reakce na akcelerující klimatické změny či to, zda dokážeme regulovat riskantní vývoj technovědy. Důležitý bude i vývoj na středním Východě a války na Ukrajině, jakož i výsledek amerických prezidentských voleb–a s tím spojená míra ochoty Západu čelit autoritářským režimům nebo se seriózně zabývat výše zmíněnou klimatickou krizí a výzvami moderních technologií. A důležitá možná bude také ochota starších naslouchat těm mladším.
Deník Referendum, 26.4.2024