PRAHA
aktuální festivalyZpráva
Bílá Voda, zapomenutá vesnice v horách… O poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl všechny řeholnice do sběrných klášterů, sem přišly dvě mladičké, Bohu zaslíbené dívky – Tobie a Evarista. A stejně jako ostatní řádové sestry byly nasazeny na nucené práce do fabriky. Jednu těžká dřina navždy poznamenala fyzicky, druhá nedobrovolně porušila svůj slib čistoty a posléze byla vystavena ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Může se řádová sestra vzbouřit proti světským i církevním autoritám, postavit se režimu a zaprodané církvi? Nejtěžší bitvu musí svést člověk na vlastním poli…
Nejnovější román spisovatelky Kateřiny Tučkové, který byl v roce 2022 oceněn Státní cenou za literaturu, vypráví o zatím nepříliš tematizovaném úseku českých dějin, historii ženských řeholních řádů za komunistické totality a místě žen v katolické církvi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila – a tomu přizpůsobil i svoji divadelní adaptaci.
-----
Předpremiéra 8. května 2024
Premiéry 9. a 10. května 2024 ve Stavovském divadle
Kateřina Tučková
BÍLÁ VODA
Dramatizace: Daniel Majling
Režie: Michal Vajdička
Překlad a dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski
Pohybová spolupráce: Laco Cmorej
Osoby a obsazení:
Evarista, řádová sestra - Jana Pidrmanová
Tobie, řádová sestra - Veronika Lazorčáková
Bohdanka, řádová sestra - Berenika Anna Mikeschová
Benigna, matka představená - Johanna Tesařová
Saulová, bachařka; posléze Paulita, řádová sestra - Kateřina Winterová
Žofia Burdová, referentka - Magdaléna Borová
Alois Stauber, bělovodský páter - Vladimír Javorský
Daniel Felix, biskup tajné katolické církve - František Němec
Leopold Plojhar, kněz a ministr zdravotnictví - Saša Rašilov
Rudolf Havraj, děkan, generální vikář a biskup - Martin Dejdar j. h.
Milan Maličký, okresní církevní tajemník - Pavel Neškudla
Otokar Hrůza, předseda SÚC MK ČSSR - Ondřej Malý j. h.
Richard Lagner, člen Lidových milicí - Šimon Krupa
Jan Jezbera, pacient léčebny; posléze duchovní - Jakub Burýšek j. h.
V dalších rolích: Barbora Bolíková, Alžběta Dolečková, Kateřina Měchurová, Marie Anna Myšičková, Barbora Vašíčková, Anna Veselá, František Florián, Prokop Košař, Vavřinec Kratochvíl, Radek Lajfr, Hubert Ludwig a Marek Nagl (studentky a studenti DAMU) a Klára Vostárková (externí spolupráce)
-----
Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci:
Když jsme s režisérem Michalem Vajdičkou a dramatikem Danielem Majlingem hledali téma pro naši společnou inscenaci, protnuli jsme se vždy na jednom konkrétním – víra. Pročítali jsme například knihu Mariusze Szczygieła Udělej si ráj, procházeli jsme texty spisovatelky Petry Dvořákové či katolického kněze a biologa Marka Orko Váchy. Důležitým inspiračním zdrojem byly ovšem i osobní a často poněkud bizarní zážitky nás, samotných tvůrců – bratra evangelického kněze, vnuka evangelického kněze a dcery přesvědčené katoličky a zarytého ateisty.
V poslední fázi jsme se rozhodli pro dramatizaci románu Bílá Voda, na které pracoval Daniel Majling rok, vzniklo šest verzí a různé „podverze“. Bylo těžké nepromítat do vlastní představy obsahu dramatizace jak své osobní prožitky a zážitky s vírou, tak i pocity, které jsem měla při čtení románu. Během zkoušení mě překvapilo, že s podobným rozporem bojovali i někteří lidé z obsazení (zejména ženy). Už to, že autor dramatizace pominul de facto jednu ze dvou hlavních postav – vypravěčku Lenu Lagnerovou, která do kláštera utíká před svou vlastní minulostí – je pro vnímání celého příběhu určující. Právě skrze tuto postavu jsem totiž téma Bílé Vody reflektovala já. Při překládání inscenační verze jsem pochopila, že téma viny a odpuštění nevztáhl jen do osobní roviny, ale řekněme do roviny společenské a absolutně politické. I proto podstatnou část jeho dramatizace tvoří obrazy Plojhara a Havraje, oproti předloze posílil linky papalášských figur Hrůzy a Maličkého, výrazně domyslel a dotvořil postavu tragikomicky agilní komunistické referentky Žofie Burdové. Že tou současnou rámující linkou pro něj není Lena Lagnerová, ale my – tvůrci, kteří příběh vyprávíme, a diváci, kteří jej sledují. Neprobíráme se jako ona zaprášenými písemnostmi kláštera, ale svojí minulostí. A stejně jako ona zjišťujeme, že démoni obcházející minulost bělovodských jeptišek nezmizeli a jsou součástí i našeho osudu.
Naše inscenace přichází ve chvíli, kdy v sobě hodně lidí víru znovu objevuje a zároveň nad odchodem z katolické církve přemýšlí, či dokonce zvažuje konverzi jinam. Mám to vlastně dost podobně, proto s tématy knihy a dramatizace tak intenzivně souzním. Nemohu se smířit s tím, jak se současná katolická církev staví k otázce ženské emancipace, nemohu skousnout, jak se okatě vysmívá pro mě tak důležitým genderovým tématům. Ale hlavně se za některé církevní představitele a jejich projevy z hloubi duše stydím.
Režisér Michal Vajdička o inscenaci:
S Danielem Majlingem se tématem víry zaobíráme poměrně často. A vždy se snažíme pojmenovat si, proč je víra v životě konkrétní postavy důležitá, tedy najít rozdíl mezi člověkem, který víru hledá, a tím, který jakoukoliv víru odmítá. Teď nemluvím o církvi, ale skutečně o víře, o naději. Dával jsem na zkoušce příklad. V rámci nějakého vědeckého výzkumu dali do sudu s vodou potkana. Dokázal plavat a bojovat o svůj život zhruba patnáct minut. Pak vzali dalšího potkana, dali ho do vody a po čtrnácti minutách mu do sudu strčili dřevěnou hůl, po které vylezl nahoru. Stejného potkana pak hodili do sudu znovu. Snažil se plavat, s nadějí a vírou, že tam tu hůl zase vloží. Dokázal bojovat o svůj život třicet minut, dvojnásob více času. Tahle příhoda nejlépe vysvětluje, co to skutečná víra vlastně je.
Právě téma zneužívání víry v rámci církve i politiky mi přišlo na románu Kateřiny Tučkové velmi atraktivní. Fakt, že její postavy jsou živé a vycházejí z reálných základů, že román nabízí množství materiálu, který se jí podařilo sesbírat. Tím pádem si umíme najít i témata, která nás zajímají a vzrušují a která chceme v naší inscenaci zvýraznit. Nesnažíme se převést na jeviště celý román, ale vybrali jsme si linky, které mě i Dana oslovují.
Že coby muž převádím na jeviště ženské téma, neberu jako handicap. Mám na to takový příměr. Často se na divadle mluví o prožívání. Když jsem studoval režii, ptal se jeden z mých spolužáků herců našeho pedagoga Emila Horvátha, jak má zahrát vraždu, když ještě nikdy nikoho nezavraždil. Horváth mu odpověděl – „Ale komára jsi už někdy zabil, že?“ „To ano, ale…“ „Tak tohle je to stejné, ale tisíckrát víc!“ Ne, nemyslím si, že bych jako muž byl v něčem diskvalifikován, že bych si nedokázal představit, co žena prožívá v mezních situacích a jaké jsou důsledky a následky.
Rozdíl mezi Čechy a Slováky není jen v otázce hloubky víry, ale i prostředí. U nás je víra zneužívána zejména na vesnicích a v prostředí starších, někdy i prostších lidí, kteří jsou náchylní věřit všemu… Přesto mě jedna věc překvapila. Když jsme se byli podívat v Bílé Vodě, zjistili jsme, že i o současném klášteře by se dal napsat další román. Klášter je totiž zavřený, dovnitř jsme se ani nedostali. V současnosti je ve správě Institutu Krista Velekněze, spravuje ho jeden z nechvalně známých bratrů Kuffových, člen rodiny, která na Slovensku působí v politice, manipuluje s veřejným míněním... Když jsem se o osud kláštera začal zajímat víc, byl jsem zaražený, že propojení církve a moci v Bílé Vodě stále pokračuje, dokonce bych řekl, že dnes je příběh Kateřinina románu ještě mnohem aktuálnější.
Teď jsem v jednom divadelním představení zachytil takovou pěknou repliku – „Máte pocit, že po skončení komunismu, po sametové revoluci odešli ze Slovenska nějací komunisti?“ Ne, všichni jsou stále mezi námi, jen na sebe nabrali a stále nabírají jinou podobu. Jsou to stále ti samí lidé, nezměnili se. I proto je dobré o tom mluvit, stále si to připomínat.
A i kvůli tomu děláme Bílou Vodu. Jen se bojím, že věci, ze kterých si v rámci zkoušení děláme občas srandu, vlastně být k smíchu pomalu přestávají.
Jana Pidrmanová o postavě Evaristy:
Evarista jako románová postava je pro mě hlasem umlčených. Žena, která ze své podstaty nemůže žít jinak, než v pravdě. „Mé království není z tohoto světa,“ (Jan 18,36) řekl Ježíš Pilátovi. Ani pravda, kterou cítí a vnímá Evarista, není z tohoto světa, a tak není divu, že neustále naráží na překážky a příkoří, které tento způsob existence (setrvávání v pravdě v našem světě) s sebou nese. Díky své síle a mimořádné odvaze dokáže nejen neúnavně odhalovat manipulaci a lži režimu, ale i zkostnatělé přemýšlení a postoje uvnitř katolické církve. Po své cestě jakoby náhodou zachraňuje ztracené duše, které díky ní nachází skrze obrácení novou cestu. V naší inscenaci pak snad ponese i téma bolesti, ztráty a odpuštění.
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci:
Román Kateřiny Tučkové je jedním z nejdůležitějších literárních počinů současnosti. Tvoří bohatě strukturované příběhy vypovídající o zlu, kterým naše společnost musela projít a před kterým nesmíme zavírat oči.
zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková
Nejnovější román spisovatelky Kateřiny Tučkové, který byl v roce 2022 oceněn Státní cenou za literaturu, vypráví o zatím nepříliš tematizovaném úseku českých dějin, historii ženských řeholních řádů za komunistické totality a místě žen v katolické církvi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila – a tomu přizpůsobil i svoji divadelní adaptaci.
-----
Předpremiéra 8. května 2024
Premiéry 9. a 10. května 2024 ve Stavovském divadle
Kateřina Tučková
BÍLÁ VODA
Dramatizace: Daniel Majling
Režie: Michal Vajdička
Překlad a dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski
Pohybová spolupráce: Laco Cmorej
Osoby a obsazení:
Evarista, řádová sestra - Jana Pidrmanová
Tobie, řádová sestra - Veronika Lazorčáková
Bohdanka, řádová sestra - Berenika Anna Mikeschová
Benigna, matka představená - Johanna Tesařová
Saulová, bachařka; posléze Paulita, řádová sestra - Kateřina Winterová
Žofia Burdová, referentka - Magdaléna Borová
Alois Stauber, bělovodský páter - Vladimír Javorský
Daniel Felix, biskup tajné katolické církve - František Němec
Leopold Plojhar, kněz a ministr zdravotnictví - Saša Rašilov
Rudolf Havraj, děkan, generální vikář a biskup - Martin Dejdar j. h.
Milan Maličký, okresní církevní tajemník - Pavel Neškudla
Otokar Hrůza, předseda SÚC MK ČSSR - Ondřej Malý j. h.
Richard Lagner, člen Lidových milicí - Šimon Krupa
Jan Jezbera, pacient léčebny; posléze duchovní - Jakub Burýšek j. h.
V dalších rolích: Barbora Bolíková, Alžběta Dolečková, Kateřina Měchurová, Marie Anna Myšičková, Barbora Vašíčková, Anna Veselá, František Florián, Prokop Košař, Vavřinec Kratochvíl, Radek Lajfr, Hubert Ludwig a Marek Nagl (studentky a studenti DAMU) a Klára Vostárková (externí spolupráce)
-----
Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci:
Když jsme s režisérem Michalem Vajdičkou a dramatikem Danielem Majlingem hledali téma pro naši společnou inscenaci, protnuli jsme se vždy na jednom konkrétním – víra. Pročítali jsme například knihu Mariusze Szczygieła Udělej si ráj, procházeli jsme texty spisovatelky Petry Dvořákové či katolického kněze a biologa Marka Orko Váchy. Důležitým inspiračním zdrojem byly ovšem i osobní a často poněkud bizarní zážitky nás, samotných tvůrců – bratra evangelického kněze, vnuka evangelického kněze a dcery přesvědčené katoličky a zarytého ateisty.
V poslední fázi jsme se rozhodli pro dramatizaci románu Bílá Voda, na které pracoval Daniel Majling rok, vzniklo šest verzí a různé „podverze“. Bylo těžké nepromítat do vlastní představy obsahu dramatizace jak své osobní prožitky a zážitky s vírou, tak i pocity, které jsem měla při čtení románu. Během zkoušení mě překvapilo, že s podobným rozporem bojovali i někteří lidé z obsazení (zejména ženy). Už to, že autor dramatizace pominul de facto jednu ze dvou hlavních postav – vypravěčku Lenu Lagnerovou, která do kláštera utíká před svou vlastní minulostí – je pro vnímání celého příběhu určující. Právě skrze tuto postavu jsem totiž téma Bílé Vody reflektovala já. Při překládání inscenační verze jsem pochopila, že téma viny a odpuštění nevztáhl jen do osobní roviny, ale řekněme do roviny společenské a absolutně politické. I proto podstatnou část jeho dramatizace tvoří obrazy Plojhara a Havraje, oproti předloze posílil linky papalášských figur Hrůzy a Maličkého, výrazně domyslel a dotvořil postavu tragikomicky agilní komunistické referentky Žofie Burdové. Že tou současnou rámující linkou pro něj není Lena Lagnerová, ale my – tvůrci, kteří příběh vyprávíme, a diváci, kteří jej sledují. Neprobíráme se jako ona zaprášenými písemnostmi kláštera, ale svojí minulostí. A stejně jako ona zjišťujeme, že démoni obcházející minulost bělovodských jeptišek nezmizeli a jsou součástí i našeho osudu.
Naše inscenace přichází ve chvíli, kdy v sobě hodně lidí víru znovu objevuje a zároveň nad odchodem z katolické církve přemýšlí, či dokonce zvažuje konverzi jinam. Mám to vlastně dost podobně, proto s tématy knihy a dramatizace tak intenzivně souzním. Nemohu se smířit s tím, jak se současná katolická církev staví k otázce ženské emancipace, nemohu skousnout, jak se okatě vysmívá pro mě tak důležitým genderovým tématům. Ale hlavně se za některé církevní představitele a jejich projevy z hloubi duše stydím.
Režisér Michal Vajdička o inscenaci:
S Danielem Majlingem se tématem víry zaobíráme poměrně často. A vždy se snažíme pojmenovat si, proč je víra v životě konkrétní postavy důležitá, tedy najít rozdíl mezi člověkem, který víru hledá, a tím, který jakoukoliv víru odmítá. Teď nemluvím o církvi, ale skutečně o víře, o naději. Dával jsem na zkoušce příklad. V rámci nějakého vědeckého výzkumu dali do sudu s vodou potkana. Dokázal plavat a bojovat o svůj život zhruba patnáct minut. Pak vzali dalšího potkana, dali ho do vody a po čtrnácti minutách mu do sudu strčili dřevěnou hůl, po které vylezl nahoru. Stejného potkana pak hodili do sudu znovu. Snažil se plavat, s nadějí a vírou, že tam tu hůl zase vloží. Dokázal bojovat o svůj život třicet minut, dvojnásob více času. Tahle příhoda nejlépe vysvětluje, co to skutečná víra vlastně je.
Právě téma zneužívání víry v rámci církve i politiky mi přišlo na románu Kateřiny Tučkové velmi atraktivní. Fakt, že její postavy jsou živé a vycházejí z reálných základů, že román nabízí množství materiálu, který se jí podařilo sesbírat. Tím pádem si umíme najít i témata, která nás zajímají a vzrušují a která chceme v naší inscenaci zvýraznit. Nesnažíme se převést na jeviště celý román, ale vybrali jsme si linky, které mě i Dana oslovují.
Že coby muž převádím na jeviště ženské téma, neberu jako handicap. Mám na to takový příměr. Často se na divadle mluví o prožívání. Když jsem studoval režii, ptal se jeden z mých spolužáků herců našeho pedagoga Emila Horvátha, jak má zahrát vraždu, když ještě nikdy nikoho nezavraždil. Horváth mu odpověděl – „Ale komára jsi už někdy zabil, že?“ „To ano, ale…“ „Tak tohle je to stejné, ale tisíckrát víc!“ Ne, nemyslím si, že bych jako muž byl v něčem diskvalifikován, že bych si nedokázal představit, co žena prožívá v mezních situacích a jaké jsou důsledky a následky.
Rozdíl mezi Čechy a Slováky není jen v otázce hloubky víry, ale i prostředí. U nás je víra zneužívána zejména na vesnicích a v prostředí starších, někdy i prostších lidí, kteří jsou náchylní věřit všemu… Přesto mě jedna věc překvapila. Když jsme se byli podívat v Bílé Vodě, zjistili jsme, že i o současném klášteře by se dal napsat další román. Klášter je totiž zavřený, dovnitř jsme se ani nedostali. V současnosti je ve správě Institutu Krista Velekněze, spravuje ho jeden z nechvalně známých bratrů Kuffových, člen rodiny, která na Slovensku působí v politice, manipuluje s veřejným míněním... Když jsem se o osud kláštera začal zajímat víc, byl jsem zaražený, že propojení církve a moci v Bílé Vodě stále pokračuje, dokonce bych řekl, že dnes je příběh Kateřinina románu ještě mnohem aktuálnější.
Teď jsem v jednom divadelním představení zachytil takovou pěknou repliku – „Máte pocit, že po skončení komunismu, po sametové revoluci odešli ze Slovenska nějací komunisti?“ Ne, všichni jsou stále mezi námi, jen na sebe nabrali a stále nabírají jinou podobu. Jsou to stále ti samí lidé, nezměnili se. I proto je dobré o tom mluvit, stále si to připomínat.
A i kvůli tomu děláme Bílou Vodu. Jen se bojím, že věci, ze kterých si v rámci zkoušení děláme občas srandu, vlastně být k smíchu pomalu přestávají.
Jana Pidrmanová o postavě Evaristy:
Evarista jako románová postava je pro mě hlasem umlčených. Žena, která ze své podstaty nemůže žít jinak, než v pravdě. „Mé království není z tohoto světa,“ (Jan 18,36) řekl Ježíš Pilátovi. Ani pravda, kterou cítí a vnímá Evarista, není z tohoto světa, a tak není divu, že neustále naráží na překážky a příkoří, které tento způsob existence (setrvávání v pravdě v našem světě) s sebou nese. Díky své síle a mimořádné odvaze dokáže nejen neúnavně odhalovat manipulaci a lži režimu, ale i zkostnatělé přemýšlení a postoje uvnitř katolické církve. Po své cestě jakoby náhodou zachraňuje ztracené duše, které díky ní nachází skrze obrácení novou cestu. V naší inscenaci pak snad ponese i téma bolesti, ztráty a odpuštění.
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci:
Román Kateřiny Tučkové je jedním z nejdůležitějších literárních počinů současnosti. Tvoří bohatě strukturované příběhy vypovídající o zlu, kterým naše společnost musela projít a před kterým nesmíme zavírat oči.
zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková
