Jaroslav Drobek: "Být smělý je pro mě výzva."

[Text: Jaroslav Drobek] V následujícím rozhovoru se představí Jaroslav Drobek, který se na nadcházející mistrovství Evropy ve španělské Santa Susanně nominoval v kategorii kulturistika masters od 45 do 49 let do 80 kg. Jde o závodníka z Orlové, jehož poslední start na mistrovských soutěžích má již poměrně vybledlou vizitku - 4. místo v kategorii kulturistika do 75 kg na mistrovství ČR 2007 v Orlové. Jde tedy o další comeback, a to hned na mezinárodní úrovni!

Jaroslav Drobek na mistrovství ČR 2024

Stačí googlit. (smích) No ale opravdu, nikdo se neptá, tak moc neodpovídám. Těžko se tedy dá něco najít. Kdesi v pravěku svobodné orlovské žurnalistiky nicméně musí být založen můj rozhovor z dorosteneckého věku po první soutěžní sezóně (1995). Pamatuji si, že jsem se tenkrát mimo jiné chystal na studia do Olomouce a měl mladickou představu, jak budu pokračovat ve slibně nastartované sportovní kariéře směrem k vrcholu.

Zdá se, že čas trhnul oponou a jsme o pár let dále.

Děkuji za připomenutí, bude mi 47 a prožívám comeback, ale alespoň už to mám spočítané. (smích) Od dob mých kulturistických začátků v orlovské posilovně oddílu Slávia napsal můj život pár zdánlivě nesouvisejících kapitol, které odstartovaly zraněním hned v rozpuku. Ve 23 letech to vypadalo, že už na činku nesáhnu, a svět mi v tu chvíli dost zešedl.

Co se stalo?

Tlačil jsem na pilu. Někdo ve třiadvaceti porodí, jiný nastoupí do vězení, mně se zatočila hlava z rostoucí síly a přidával jsem na činku víc, než co bylo tělo schopné dlouhodobě zvládat. Když jsem se dostal přes magickou dvoustovku na mrtvý tah a blížil jsem se k ní i ve dřepech (osobní rekord 180 kg pro jedno opakování), záda povolila...

To asi není ve světě železa zase tak neobvyklé. Často se pak dozvíme, že po zotavení nastane ještě větší pokrok.

Taky znám ty případy, kdy v podobných situacích došlo k naprostému odevzdání do rukou odborníků a ti vypěstovali úplně nového člověka. Ale já jsem v tu dobu měl před státnicemi z matematiky, a když jsem si uvědomil, že mě sportovní příprava vždy dost odváděla od řádného studia ("po o" jsem třeba chodil spát, přednáška nepřednáška), přijal jsem celou situaci tak, že mě vlastně ochránila před jistým životním pádem. A s odstupem času musím říct - dobře tak!

Čemu tedy vděčím za to, že neděláme rozhovor o integrálech a sloupcích čísel?

Vektorech! (smích) Toho bude více. Po škole se přirozeně otevřely další kapitoly. Nic extra překvapujícího. Jako ze sociálně-realistického románu - najít zaměstnání, zařídit bydlení, založit rodinu, našetřit na dovolenou, postarat se o rodiče. Přestože si prakticky za všech okolností umím "urvat kus pro sebe", nedávalo mi nikdy smysl investovat do polovičatých dobrodružství s nejasnou výtěžností.

To zní jako slovo byznysmena.

Omyl! To je princip optimalizace. Jaksi se mi profesně vryla pod kůži a stala se mým základním životním "vzorcem".

Takže kam se ubírala tvá profesní kariéra, než ses opět vrátil ke sportu?

Sportoval jsem i během svého působení na VŠB-TU Ostrava, kde jsem se živil výukou hlavně matematiky, rekreačně a pestře, možností bylo dost. Dokud mě na pracovišti nezastihla hospodářská optimalizace, nezastihl mě tam prakticky nikdo. (smích) K tomu však došlo, a to těsně před covidovou pandemií, a já jsem vyhodnotil, že si mě za sníženou mzdu nezaslouží.

A vrhnul ses na profesionální kulturistiku.

Leda kdyby profíky zajímala vyšší matematika. (smích) V tu dobu mě seriózní kulturistika vůbec netrápila. Když jsem se rozhodl pro kariérní dobrodružství, nejdříve jsem zamířil na své mateřské gymnázium v Orlové, a když jsem ani tam nebyl spokojen, dal jsem školství vale a "na stará kolena" jsem se rekvalifikoval do IT.

Jaroslav Drobek na mistrovství ČR 2024

No, to vlastně není daleko od pravdy! Takovou představu jsem měl, když jsem se rozhodoval.

A ta se naplnila...

S přidanou hodnotou. Podařilo se mi totiž najít místo spojené s využitím matematiky. Takže po letech teoretizování mám možnost sám poznat, jak to skutečně funguje - to bych doporučil všem učitelům. Bohužel to většina z nich asi nikdy nepozná.

Ale zpět ke kulturistice. Teď tedy nastal vhodný moment?

O něco dříve, během covidové pandemie. Měl jsem štěstí, že mi na zahradě zbylo nějaké lešení, fošny, vaťák a že nezakázali film Rocky IV. (smích) V izolaci jsem víceméně z nostalgie začal cvičit bench-press přímo "na mrazu". Vlastně motiv byl ještě dříve, ale taky nostalgický - po více než dvaceti letech jsem se vrátil do svého rodného města.

To se v Orlové moc nestává. (V jednom nelichotivém žebříčku o životní úrovni okupuje Orlová dlouhodobě poslední příčky.)

Mi se to stalo. Nosil jsem to v hlavě už delší dobu a viděl jsem v tom ten správný směr, proti dlouhodobým odstředivým tendencím svých vrstevníků, ale i dalších generací. Vzpomněl jsem si na projev bývalého ředitele gymnázia Rafaela Sázela, v němž vyzval absolventy, aby nezapomínali vracet škole a městu, co do nich bylo vloženo. A ten čas se vším všudy nastal. No a navíc se mi splnil jeden sen - opět cvičit se svým původním a jediným trenérem.

Takže došlo k navázání na předchozí spolupráci?

Ne, skončilo to dříve, než začalo. Zemřel. Soutěžit ale nebyl záměr. Jen nostalgie, chtěl jsem tou formou vzpomínat, co bylo před téměř třiceti lety, v mých začátcích. A stihnul jsem to, i když těsně. Něco jsme ještě polehku odtrénovali a nejen to.

Měl jsi jednoho trenéra třicet let?

Spojuji to s členstvím v jediném oddíle za těch třicet let a tam byl trenérem právě Mirek Koláček. Podmínkou zápisu do oddílu byla tenkrát bezvýhradná poslušnost vůči trenérovi. Neměl jsem s tím potíž, zvlášť když jsem viděl, že jsem za tři měsíce pod jeho vedením udělal větší pokrok než za tři roky předchozího tápání ve sklepě. Časem se mi stal více než trenérem, byl to můj osobní guru. Guru ze staré školy, přízrak v "době internetů". (smích) Na denní bázi mě vlastně trénoval jen první půlrok a pak příležitostně vždy pár týdnů před soutěžemi. Nikdy jsem neřešil, jestli má čas, prostředky, prostě jsem maximálně přistavil auto a jelo se, jak je to před soutěžemi obvyklé - soboty, neděle, svátky, vícefázově. Vždy byl připraven. Myslím, že jsem mu vše splácel svým přístupem. Výsledky se dostavily (v mužské kategorii například absolutní mistr Moravy 2000). Potom jsme dlouhá léta byli jen v občasném kontaktu, ale vždy jsem věděl, že když se vrátím "ze světa", Miro bude pondělky, středy, pátky od pěti v posilovně. A zdaleka jsem se nevracel jen kvůli kulturistice, probrali jsme literaturu, rock'n'roll, mystiku. Dělal například horoskopy a znal ten můj. Nepřál jsem si vědět, co v něm je, tak mi to neřekl, ale tvářil se u toho významně. (smích)

Pořád se nemůžu dobrat toho, kde vznikl ten zásadní impuls jít to zase zkusit na pódia.

Vlastně když se mi rodily děti (tři), byl jsem už zase v celkem dobré kondici. Jak už jsem uváděl, měl jsem možnost všestranně sportovat, včetně posilování. Takže mi občas zrcadlo našeptávalo: "Teď bys to mohl zkusit, ať mají děcka nějakou vzpomínku." No a já se nechal zlákat a v letech 2010 a 2014 jsem opakovaně zkusil kategorii kondiční kulturistika. Říkám si, jsi v kondici, tam se budeš hodit. Tam budou borci, kteří nejsou registrovaní, moc to nehrotí a určitě si chtějí zazávodit ze stejného důvodu. Hořce jsem se spletl, ani nevím proč, dvakrát. Nepoznal jsem tam chuť vítězství, naopak. A to bylo něco, na co jsem nebyl zvyklý. Takže je možné, že právě tohle doutnalo v mém egu až do chvíle, kdy se mi otevřely úplně jiné podmínky k trénování, a hlavně kdy jsem začal mít chuť "něco si ještě dokázat", to cituji manželku, ale časem jsem si tohle zábavné zdůvodnění osvojil.

A ty podmínky vznikly, když...

A to byla právě první covidová izolace, s dětmi jsme tenkrát četli "Dva roky prázdnin" a já jsem po dvou týdnech prorokoval, že nás ty dva roky taky čekají. Nakonec jsem byl docela rád, že jsem se skoro trefil. Pro mě to znamenalo moře času a svobodu, jak s ním naložit - vodu na můj mlýn. Zaplnit si pokud možno každou minutu dne a vytěžit ze situace maximum.

Jaroslav Drobek na mistrovství ČR 2024

Ano. Ale opět nebylo záměrem závodit s tříletým tréninkovým plánem. Vlastně mě lákalo zase zmohutnět. Z hlediska seriózní kulturistiky je to pošetilý cíl, z laického hlediska jde ale leckdy o vrchol - ve dvou mikinách vypadat jako Arnold a bez nich jako vepř. (smích) Takže jsem si zkusil být při 170 cm výšky stokilový. Úsměvné, ale upřímně, naplnilo mě to radostí, a hlavně sebevědomím. Něco jsem si představoval a pak se to stalo. Podobný princip jsem začal pozorovat i mimo posilovnu. Co kdybych příště chtěl něco jiného?

Hmm, to už zavání propojením těla a mysli.

Těla a ducha. Jsem věřící, lísám se do Boží blízkosti. (smích) Je tam všeho dostatek, jako když máš neomezený tarif.

To jsi začal pozorovat, a tak sis řekl o reprezentaci na mistrovství Evropy?

Často to nebývá tak prozaické, ale zpětně si to tak vykládám. Být smělý je pro mě výzva.

A příště si řekneš o mistra světa a...

Tak jednoduché to ale není. Musíš taky stíhat závazky. Platit. Vším, co máš. Je to bezpodmínečné a bezvýhradné. Když dostaneš účet, nemůžeš si říct o svět, to už poznáš.

To je odpověď, kterou bych očekával na zcela jinou otázku - jak to máš s dopingem? Je veřejným tajemstvím, že kulturistika k němu má už ze své podstaty nejblíže ze všech sportů.

Než se dostanu k odpovědi, rád bych vysvětlil, že kulturistiku nepovažuji za sport v pravém smyslu slova. Spíše o vyjadřovací prostředek, prezentaci. Ať už čistě technicky - někdo opravdu ukáže rád velká ramena v mikině, aby bylo "jasno", nebo obrazně - takhle kvalitní mám kvadriceps, to je výsledek, když se do něčeho pustím! Prezentační extrakt osobnosti.

Á, definice! Matematik se nezapře.

Líbí? Teď jsem ji vymyslel. (smích) Trochu odbíhám, ale považuji za pravdivý výrok, že správná definice problému je polovina jeho řešení. Ale zpět ke sportu, teda kulturistice. Často je provázena nelichotivými charakteristikami jako narcismus, exhibicionismus, zakomplexovanost, které ale mé definici neodporují. Ostatně v konečné prezentaci se tak jako tak projeví - na pódiu jste skoro nazí, ale nejen tělem. Za smutné považuji, když si to někteří protagonisté odmítají přiznat.

Jak tedy podle vystoupení poznám, že závodník má problémy se sebevědomím, že je sobecký, křičí po dětech?

1:0. Tyhle věci se na podiu opravdu nedají přečíst. Ale mimochodem, existují i těžší hříchy než ty mé. (smích)

A teď ten doping...

Za psychologicky zcela přirozené a obecně zdravé považuji rozezlení, že jsem nedosáhl toho, co jiný, následované podezřením, že jiný oproti mně využil nějaké výhody. Není těžké přiznat, že ve vztahu k úspěšnějším borcům se mi děje totéž co běžnému vrtákovi z posilovny vzhledem ke mně. Pravdu můžete tušit, ale těžko ji asi prokážete, zvláště když jde o bezúhonnost. Pamatuji si, jak někdo za největší pošetilost označil snahu vědecky zdůvodnit boží existenci.

Takže bral či nebral?

Takže odpověď má nulovou váhu. (smích) Odpovídám pořád stejně a je mi to čím dál víc k smíchu, opravdu se bavím, protože do tázajících se začínám vidět. Nebral! A pro jistotu doplňuji - vědomě. Stejně jako odpovídám, kolik mám dětí: tři - vědomě. (smích) Jasně, trpěl jsem pocitem neprokazatelné nedoceněnosti, pocitem, že bych si zasloužil extra zvláštní, nejlépe národní uznání za to, kam až jsem "jednonohý" došel. Teď už mi ale víc chybí, že mě "strýc neplácá po ramenou".

Strýc?

Obrazně, "Dítě štěstěny", Petr Spálený... Mé mužské vzory jsou fuč. Otec, strýcové, trenér, tchán... a další čekají. Žijícím se už vyrovnávám a naplňuje se otcovo slovo - vyšší autoritu už můžeš hledat jen nahoře.

Jak tato nostalgie koresponduje se zářící pódiovou prezentací? Nejde tak trochu o přetvářku?

Úsměvy často jako Eva Holubová za pokladnou ve filmu "Skřítek", jen si to pusťte. (smích) Ano, 2:0. Od A do Z. Prezentuje se zdraví, síla, moc ve svalech. A kdo tam někdy stál připravený, zažil nejspíš okamžik, kdy byl naopak po všech stránkách nejzranitelnější. Ale když se vrátíme ke konceptu sebevyjádření, lze přijmout i krásnější než smutnou interpretaci: život není ani peříčko, ani černobílý, a všechno, co zažijete, se vepíše do rýh a vrásek, s nimiž teprve získává člověk na kráse, kterou předvádí.

Jaroslav Drobek na mistrovství ČR 2024

Arnold přirovnával tréninkové "pumpování" k orgasmu. Když vám to jde, tak skutečně dokážete vyhnat hormony řádově na desítky minut do vyšších hladin. Srovnání s drogovou závislostí je také namístě - přistihl jsem se, že si zkrátka chodím pro další dávku. Účast na soutěži je pak ještě jiný zážitek, ten bych zase přirovnal k náboženskému vytržení, je to vrcholící hladovění, dlouhodobě se měnící vnímání v askezi, pnutí, které povolí hormonální erupcí na pódiu... a je maximálně v jednotkách ročně.

Jaké máš další ambice, třeba kulturistické?

Vnímám spoustu lidí, kteří je mají, často s pocitem, že osud mají ve svých rukou. Samozřejmě poctivá práce nese ovoce, naplnění kariérních plánů, ale ve většině případů se to nestane, nejen ve sportu. O těch se potom už nepíše, nebo ne proporčně. Nepatřím k nim, nemám, resp. neznám své ambice. Jak už jsem zmínil, jsem věřící. Věřím, že máme individuální a dosti intimní smlouvy s Bohem, které jsou živé. Je vzrušující podrobovat je neustálému zkoumání a sledovat, jak se vyplňují, ať už jde o cokoliv. Takže touto optikou mám jedinou ambici - být připraven na Boží záměry, ať už půjde o cokoliv.

Máš spoustu zkušeností. Nezkoušel jsi ve své smlouvě najít poslání trenérské?

Už jsem to hledal, ale zatím jsem tam k tomu tématu našel něco jiného, obecnějšího - pobídku k pomoci. Už jsem se zmínil o skupině lidí s nenaplněnými ambicemi, z nichž se často ze zatrpklosti stávají apoštolové zaručených "pravd" a dogmatických "pravidel", které se snaží vnutit svému okolí. Na první pohled zavrženíhodné. Ale v mé smlouvě mám výzvu vnímat je jako hladové a pomocihodné, protože ve skutečnosti jen nečtou pozorně smlouvu svou, v níž jedině mohou najít nasycení, ale zbytečně se zabývají cizími.

Trochu váhám, co ti tedy popřát závěrem. Dobré čtení?

To je dobré přání, které s povděkem opětuji! Pokud tedy končíme, rád bych ještě místo obvyklé adorace připojil přání. Kdyby se nehodilo, stornujeme ho.

Nestornujeme, sem s ním!

Přeji těm, kteří nevěří, aby uvěřili, těm, kteří do mě jakkoliv investovali, návratnost nad jejich očekávání, a těm, kteří sami o sobě aspoň trochu pochybují, království nebeské!