Vstup ČR do EU, 1. května 2004. Německý kancléř Gerhard Schröder a premiér Vladimír Špidla. Foto: Bořivoj Černý/ MAFRA / Profimedia

Jak mluvit o EU: nekreslit černě, ani lakovat Brusel na růžovo

Napsal/a Robert Břešťan 1. května 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Prezidentem byl Václav Klaus, premiérem Vladimír Špidla a Češi za sebou měli první a zatím i poslední referendum v historii země. V něm 77 % hlasujících rozhodlo, že chtějí, aby se Česká republika připojila k Evropské unii. Prvního května 2004 se tak také stalo. Postoje Čechů a Češek k Bruselu za těch dvacet let prošly značnými změnami.

Česko je sice členskou zemí už pětinu století, většina lidí EU stále vnímá převážně prizmatem toho, co se děje (nebo spíše říká) doma. Příkladem jsou hádky o Green Deal, jehož podstatu přitom umí popsat správně jen málokdo, a vůbec o vše, co si na nás ten „zlý Brusel“ zase vymyslel a „nutí nás to přijmout“.

Rozhodující jsou emoce a pocity. Nejtřaskavější témata současnosti jsou nyní ve vztahu k EU dvě: již zmíněná zelená dohoda (alias Green Deal) a migrace. Vidíme to i na rozjíždějící se předvolební eurokampani v Česku.

Radikálních odpůrců přibývá

To, co ale ve skutečnosti rozhoduje o postoji konkrétních lidí k Bruselu, je vlastní peněženka, konkrétní sociální a ekonomická situace a obavy (či optimismus) směrem k budoucnosti.

Upozorňuje na to i analýza výzkumné agentury STEM, respektive její komunikační manuál s doporučeními, jak by se v Česku o EU mělo mluvit s ohledem na to, kdo přesně je adresátem.

A adresáti jsou to velmi rozmanití. Podle přístupu k EU lze prý Čechy a Češky rozdělit minimálně na šest specifických skupin, kde většinu tvoří lidé s nevyhraněným názorem:

  • eurofederalisté (10 % společnosti)
  • příznivci EU (10 %)
  • vlažní příznivci (21 %)
  • nejistí (21 %)
  • odpůrci (28 %)
  • radikální odpůrci (10 %).

Neplatí tedy dojem, že je česká společnost rozdělena na dva nesmiřitelné tábory: eurohujery a euroskeptiky. Zaujme, že i přes všechny rozdíly prý panuje shoda na tom, že „EU je důležitá pro naši ekonomiku a mezinárodní bezpečnost“.

Ryze statisticky je pak pozoruhodné, že navzdory všeobecnému brblání si Evropská unie jako instituce v popularitě s jinými tuzemskými politickými institucemi vlastně nevede špatně: těší se větší důvěře než česká vláda a parlament.

Zastavme se ale ještě u výše zmíněné skupiny radikálních odpůrců EU. Je dobré vědět, že v posledních letech roste – i vinou (či tím, že jí to dávají za vinu) politiky Evropské unie. Radikálních odpůrců totiž přibylo zejména v době covidové krize a nárůst ještě umocnila energetická krize po útoku Ruska na Ukrajinu. „Určitá část společnosti se cítila osamocená a bez pomoci,“ shrnují důvody experti STEM.

A charakteristiku takového radikálního odpůrce upřesňují: nejčastěji jde o lidi starší 45 let a důchodce, lidi v dělnických profesích a obecně s nižším vzděláním a horším materiálním zajištěním, kteří se sami označují za chudé či do budoucna očekávají finanční problémy své domácnosti. Cítí se opomíjení a do určité míry zrazení „těmi nahoře“ a „rezignovali nejen na důvěru v EU, ale i na důvěru v Českou republiku, v odborné a politické elity či média“.

Podle expertů STEM nemá moc smysl radikální odpůrce přesvědčovat: mají jasno a nepřesvědčí je nikdo a nic. Otázka ale je, zda lze jednoduše mávnout rukou nad tím, že každý desátý Čech „je ztracený“; nejen ve vztahu k EU, ale obecně v důvěře v demokracii a právní stát. Tím spíš, když trend je spíše rostoucí, než klesající.

Gravitační pole Ruska

Dvacet let členství Česka v EU je tedy i dobrá příležitost zamyslet se nad tím, co se také stalo špatně – a jak to napravit a do budoucna se toho vyvarovat. Nepopulistický přístup má vypadat tak, že se realita nevykresluje ani černočerně, ani se nelakuje na růžovo. Racionálně přistupovat k EU (že to jde, ukázalo třeba nedávné úspěšné české tažení za změnu normy Euro 7) není ovšem tak jednoduché a sexy, jako křičet hesla typu: Fuj, Green Deal!

EU není samozřejmě ve všem ideální, dělá chyby, je a má být kritizovatelná. Evropě by jistě prospělo více realismu, pragmatismu a méně ideologie jakýchkoli barev. Neměly by ale naopak převážit hlasy, které sugerují, že by nám mimo EU bylo lépe, že nejlepší cesta je neutralita, soběstačnost a že bychom měli tvořit chimérický most mezi Východem a Západem.

Nic z toho pro Česko nedává smysl a ve skutečnosti by to znamenalo jen rozšíření gravitačního pole Ruska a jeho sféry vlivu. Což rozhodně není politická ani společenská konstelace, v níž bychom si měli chtít připomínat další unijní kulaté (či jakékoli jiné) výročí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)