Tradice svážení dříví po vodě je stará několik staletí, ačkoliv se již komerčně v České republice neprovozuje, loni si vysloužila pozornost zápisem na seznam památek nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Společně s ním se na seznam dostala tato tradice také ze Španělska, Rakouska, Německa, Polska a Lotyšska. Vorařství se ale praktikovalo i v jinde. Výjimkou nejsou země severské, zaoceánské, „protinožské" nebo Dálný východ. Na našem území jsou prvním dochovaným písemným zdrojem o vorařství privilegia Jana Lucemburského z roku 1316. Ta se mimo jiné vyjadřovala k obchodu se dřevem, který upravovala. Z toho lze usoudit, že tradice tohoto řemesla je mnohem starší.
Největšího rozmachu zažívala právě ve 14. století, ale i o dvě staletí později. Z historie pohádkového Dolského mlýna na severu Čech víme, že voraři měli v práci přednost, mnohdy na úkor mlynářů. V témže století začaly také úpravy toků, podle potřeb rozvíjející se vodní dopravy. Největší ránu zasadila vorařům první světová válka. Z dvoutisícové komunity na začátku tisíciletí zbylo po první světové válce pouhých 250 lidí živících se plavbou. Od té doby začalo řemeslo skomírat a roku 1971 proběhla „poslední plavba vorů" na Vltavě.
Zdroje: unesco.org, vorarstvi.cz, koktejl.cz
