KOMENTÁŘ. Dvacet let Česka v EU moc neslavíme, spíše bilancujeme. A je ta bilance tak půl na půl. Těšit nás může vydařené české předsednictví Radě EU v druhé polovině předloňského roku. Obecně nám stouplo sebevědomí. Je dobře, že se necítíme být momentálně někde v koutě.

Když jsme do EU vstupovali, nejvíce jsem si cenil proklamované snahy vyrovnávat rozdíly: mezi státy i uvnitř států, tam, kde jsou zaostalé regiony. A ty jsou všude. Strukturální a kohezní fondy jsou peníze na to, aby se sociální rozdíly uvnitř států na našem kontinentě zmenšovaly. Aby i díky tomu bylo co nejméně důvodů k třenicím.

Tady jsem bohužel zklamáván, i když vina je jednoznačně na naší straně: rozdíly mezi Prahou a třeba Karlovarským krajem se i po dvaceti letech pořád zvětšují. Z větší části se peníze z těch fondů rozkradou, pardon přerozdělí, ve prospěch těch bohatších.

Nebo se za ně kdesi na hranici vystaví plavecký megabazén, jehož rezavé věže trčí do vzduchu možná tak jako vyhlídkové věže pro místní dravce…

Vždyť my v Evropě jsme

Zklamání bylo víc: vstoupili jsme v roce 2004, ale o mnoho let později, než nám původně státníci západní Evropy slibovali.

Třeba ten nafoukaný francouzský prezident Chirac: kvůli němu jsme poprvé uspořádali společnou schůzi obou komor Parlamentu ve Vladislavském sále. Čekali jsme na něj z jakýchsi procedurálních důvodů venku na čtvrtém nádvoří Pražského Hradu přes půl hodiny. Postávali tam poslanci a poslankyně, senátorky a senátoři a byl to trapas. Pak se šlo konečně dovnitř a on se slavnostně spletl o pět let.

Deset evropských států však nakonec dostalo povolení ke startu – začalo se tomu závodu říkat „regata“; začaly „přístupové rozhovory“.

Vždycky před začátkem léta přijížděly do každé kandidátské země desítky šťouralů a jali se zkoumat naše instituční ledví: jak jsme především v zákonodárných aktivitách pokročili v přibližování se k unijním standardům.

Byly to nervy, dostávali jsme každý rok za jednotlivé resorty něco jako známky; bylo to prostě několik maturit za sebou.

Každý kandidátský stát v něčem zaostával, většina hned v několika předmětech. Všichni úředníci a politici, co uměli vykroužit paragraf, psali nové, prý lepší zákony. Dnes připouštím: byly většinou o hodně lepší. Ale neuměli jsme je ze začátku „implementovat“, používat.

Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský mluvil o „legislativní smršti“. Tehdy jsme se však cítili až ponižováni. Několik let jsme byli jaksi „po škole“.

Deset nových unijních plachetnic se chystalo vyplout v jednu chvíli z přístavu notorických repetentů, většinou z bývalého sovětského bloku a začaly se vynášet sázky: přijmou jen dva, Maďary a nás! Ne, přijmou jich prý pět, ještě i Slováky a všechny Balty. Blbost, vezmou jen jednoho – nás!

Jsme přece ekonomickými tygry východní Evropy, jak hlásal ministr hospodářství Karel Dyba za ODS. Zajímavé: ódéesáci byli zprvu nejvíce pro Evropu, i když Václav Klaus opakoval: Jaké vstupování? Vždyť my jsme v Evropě vždycky byli! To je ponižování, braňme svou hrdost!

Ale přístupové dokumenty v Římě podepsal. Když je nějaká velká sláva, tak to on u toho být musí. Po letech dodával: já ale podepisoval vstup jen do společenství trhu, a ne do společné politiky! A už vůbec ne té zahraniční.

A to je – uznejme – pravda. Uvidíme, co s tou politickou unií bude. Teď řeší imigraci „povinnou solidaritou“ (aneb vyber si, jak budeš pomáhat, ale vybrat si musíš, takže jsi suverénní v rámci možnosti) a moc jí to nejde. Nejen kvůli Maďarům. Ale unie nakonec skoro všechny problémy když ne vyřešila, tak vyseděla.

Evropa bez pasů a víz

Ale zpět k výročí. Když v tom roce 2004 vzali všechny, byl to šok. Cítili jsme se dokonce podvedeni: tak oni nás nervovali, jako že se jede opravdový závod a u cíle se bude každé plachetnici měřit čas a jen nejlepší a teď tohle.

Pak se neoficiálně říkalo: Polsko bylo z nás deseti poslední, kvůli katastrofálnímu stavu zemědělství. Průměrná výměra hospodářství byla něco přes dva hektary, protože Poláci se nedali združstevnit a teď to mají, cha cha, za tu svoji hrdost a nepoddajnost (říkali si našinci, a hleďme, kde je dnes Polsko!).

Německo však prý tenkrát předem a jen mezi svými řeklo: Polsko tam být musí, my máme vůči nim nesplatitelný dluh z války… Takže opět ten pocit, že nás podfoukli: tak my se bičujeme, a přitom bylo rozhodnuto vlastně už před startem!

Celkově ČR od svého vstupu do 31. prosince 2023 zaplatila do rozpočtu EU 876,6 mld. Kč, ale získala 1,94 bilionu korun.

Ať tak či onak, konečně jsme byli uvnitř – jmenovalo se to tehdy ještě Evropské společenství. Oslavovalo se, ale jak se dnes říká, „nic moc“.

A hned důkaz, že česká skepse byla na místě. Přišla ledová sprcha, když se naši sousedé, Německo a Rakousko, rozhodli, že nás na pracovní trh pustí až za sedm let. Jen Britové, Irové a Švédi nás k sobě pustili.

Nakonec se ale otevřeli a tak ty chudé příhraniční regiony bohatnou skrze výdělky pendlerů. A paradox jako hrom: kvůli „polskému (českému atd.) instalatérovi“ Britové před pěti lety vystoupili z EU. Přitom to původně byli oni, kdo byl tržně nejotevřenější.

A Češi? Jestli si – hlavně ti bohatší – něco skutečně vychutnávají, je to schengenský prostor, Evropa bez pasů a víz po desetiletích zadrátovaných hranic.

Zůstávají samozřejmě i problémy. V hospodářské (spíše měnové) krizi, začínající v roce 2008, EU vybrala ostrou zatáčku, která prověřila solidaritu bohatých s těmi, kterým se nedaří. Tehdy s Řeckem.

Až tehdy pořádně vyvstala kruciální otázka, zda studený protestanský Sever může vůbec být v jednom spolku s katolickým středomořským jihem.

Vždyť Sever tvrdě pracuje, pije spíš pivo nebo tvrdé, zatímco požitkářský jih si vychutnává siestu, dobře jí a popíjí lahodné víno! Kam v tomto ohledu ale patří Francie? Nebo Itálie? A kam my?

Měli bychom být přeci jen hrdí: podle HDP na hlavu předstihujeme už tři jižanské státy. Jsme hrdí? Nejsme. A i účetně je to zajímavé: celkově ČR od svého vstupu do 31. prosince 2023 zaplatila do rozpočtu EU 876,6 mld. Kč, ale získala 1,94 bilionu korun.

Slovo zatím a česká skepse

Zajímavé bylo i dosti dlouhé šátrání po evropské ústavě. Jako státoprávník jsem byl zděšen: ústava je přece atributem státu a Evropa není a nikdy nebude státem! To by tu musel být „evropský lid“, který by musel mluvit evropskou řečí, evropštinou, dívat se na evropskou televizi… Bylo to několik roků ztracených pro francouzskou pýchu.

Jednou na shromáždění evropských předsedů senátů jsem na plenárním zasedání řekl, že o přestávce mně nizozemská královna řekla, že i ona si myslí, že evropská ústava je „totální blbost“. Byl z toho pak velikánský průšvih, tehdy jsem nevěděl, že co královna řekne v soukromí, to prostě neřekla.

Já pak prosil v kleče pražský rozhlas, aby to večer nereportoval. Dal se uprosit, ale nerad, byla by to když ne bomba, tak určitě bombička. To by pak s námi Nizozemsko přerušilo diplomatické styky.

Přesto bych v tom dvacetiletém ohlédnutí řekl, že u nás opatrné „zatím dobrý“. To „zatím“ naší české skeptické povaze vyhovuje.

Na vize si nepotrpíme, i když vláda se umanutě po nějaké vizi pořád poohlíží. Evropská unie vizi, myslím si, nemá. Jde jí spíše o to, aby i nadále byla. To by snad našincům mohlo vyhovovat. A mohli by jít k těm volbám, co za nedlouho budou. Ve dvou předchozích volbách jsme byli co do účasti jednou z posledních zemí. Tak jděte, prosím.