Původně jsem chtěl v tomto úvodníku psát o záštiplném vztahu mnoha Čechů k Evrop­ské unii či o tom, že vstup do ní byl posledním momentem, kdy se tato země dokázala shodnout na jedné vizi. Jenže pak se o víkendu přihodilo něco, co se mě natolik dotklo, že se s tím musím svěřit i vám. Zemřel historik Robert Kvaček.

Sám jsem byl překvapený, jak silné emoce ve mně odchod tohoto jednadevadesátiletého doyena historické vědy vyvolal. Byl jsem jen na pár jeho přednáškách, přečetl několik jeho knih, jednou jsem s ním jako novinář udělal rozhovor. Vlastně jsem ho neznal. Přesto mě po zprávě o jeho smrti naplnil smutek, který ne a ne zmizet. Část odpovědi, proč se tak děje, jsem asi našel v textu kolegy Ondřeje Housky, který v Hospodářských novinách Kvačka charakterizoval citátem ze slavné knihy Svět včerejška od spisovatele Stefana Zweiga: „Velcí muži jsou vždy i těmi nejlaskavějšími.“

Nejde to říci lépe. Robert Kvaček byl nejen velký historik moderních českých dějin, možná největší, jakého jsme v posledním století měli, byl to také dobrý člověk. Smutek časem přebolí, to, co po Robertu Kvačkovi dlouho zůstane, je jednak jeho historické dílo, především ale tisíce studentů, které ovlivnil během neuvěřitelných 111 semestrů svého působení na Univerzitě Karlově.

Nejlepším způsobem, jak připomenout památku tohoto muže, bude, když si vyhradíte dvě hodiny svého času a zaposloucháte se do jeho vzpomínek, tak jak je zaznamenal Český rozhlas. Věřte mi, že to nebude ztracený čas.

Přeji pěkné čtení.

Související