V těchto dnech se novináři, politici, publicisté aj. věnují bilancování našeho dvacet let trvajícího členství v Evropské unii. V médiích nacházím jak naivní a plytké adorace unifikačního procesu svazáckými „Evropany“, tak podnětné kritické reflexe obávající se omezování naší politické a ekonomické svobody. Do ranku těch druhých zmíněných textů bych rád přispěl svým (místy trochu osobnějším) komentářem.

Moje generace (narodil jsem se v roce 1990) žije většinu svého života již v područí evropských elit a jejich institucí, vyrůstala ale v mezidobí, kdy naše země nabyla po pádu Sovětského svazu zpět svou suverenitu a začala si (bohužel na krátký čas) žít podle vlastních národních zájmů. Základní školy proto absolvovala bez indoktrinačních vlivů západních marxistických ideologií, pro jejichž expanzi se EU stala platformou. Vysoké školy, které začala propaganda EU v prvním desetiletí nového storočí již postupně ovládat, názory řady mých vrstevníků už ale bohužel deformovaly.

Vzpomínám si, jak jsem na první přednášce (jsem absolvent filozofické fakulty) dostal do ruky k četbě knížku Briana Faye Současná filosofie sociálních věd: Multikulturní přístup (tématem publikace je, jak multikulturní hledisko nenásilně aplikovat na analýzu epistemologických základů sociálních věd). Měli jsme úkol z knihy každý týden zpracovávat konspekty a tím u mnohých studentů (doprovozené výkladem levicově profilovaného učitele) začalo docházet k podmanění mysli a nekritickému přijetí multikulturalismu. Někde tam proto začalo mé plné uvědomění problému a můj odpor unifikaci, jenž cílí k vytvoření nového evropského člověka. Nebyl to samozřejmě jediný moment politické manipulace během výuky (drtivá většina vzdělávacího obsahu byla unijně politicky kontaminovaná) byl to ale určitě první zřetelný okamžik. Pamatuji si na tu bezprostřední manipulaci skrze vysokoškolské autority dodnes.

Po našem vstupu do EU strmě narůstal počet akademických článků zaměřených na neomarxistické -ismy (feminismus, multikulturalismus a enviromentalismus). Radikální levicový diskurz na univerzitách se naplno rozbujel. Nesouzněl jsem s jejich názorem, jenž multikulturalisté hlásali (a hlásají), že soužití lidí z rozdílných kultur na jednom území zvyšuje toleranci a je jakousi pojistkou proti národnostním a etnickým antagonismům. Je to naprosto zcestné tvrzení. Naopak jsem vnímal, že rozbuškami evropských válečných střetů 20. století byla existence mnohonárodnostních politických celků (viz Rakousko-Uhersko) a ambice vytvářet na našem kontinentě superstát a skrze něj utlačovat národní státy (viz Německá říše). Bez vážných následků se neobešel ani následný složitý proces vymotávání se ze zacuchaných nadnárodních vazeb (např. Jugoslávie, zde je ale historický vývoj dosti komplikovaný). Minulé storočí bylo zkrátka postupným (a často velmi bolestným) procesem emancipace národních států.

Historici, analytici, politici, diplomaté a mnozí další hledají ve velkých evropských svárech poučení. Ti, kteří v nich našli argumenty pro existenci dnešní Evropské unie ustavenou Maastrichtem, si z dějin vypůjčují pouze dezinterpretované souvislosti. Řešením opravdu není kulturní, politická a ekonomická unifikace. Naopak. Předmětem sváru byl často právě vysoký stupeň kulturní nejednotnosti na jednom území. Už tehdy bylo patrné, že vícenárodnostní soužití nefunguje.

Češi o tom ví své. I když si v rámci první republiky tehdejší Československo nejprve vymezilo svoji státnost, problém nehomogenity dané přítomností Němců v pohraničí jej málem přivedlo k záhubě. Odsun Němců problém v Sudetech vyřešil. Poté co se zhroutil i sovětský blok se Československo rozpadalo na dva státní celky. Společný stát se Slováky byl ostatně vždy jen slepou uličkou, kterou dokazoval každý výraznější moment našich dějin (1939, 1968 a začátek 90. let). Toto rozdělení bylo provedeno precizně a partnersky.

Stejné štěstí s rozdělením bohužel ale neměly státy na Balkáně, kde se Jugoslávie rozpadala na jednotlivé státy s násilnostmi a obrovskými ztrátami na životě. Rozpad na homogenní státy zde byl správný (nemluvím ale v žádném případě o Kosovu!) proces, ale cesta jakou bylo suverenity dosaženo (oživováním historických reminiscencí a porušováním Ústavy) nikoli. Poutavě a s hlubokou znalostí kontextu o tom psal prof. Rajko Doleček.

Nicméně výsledkem bylo, že v 90. letech byl všude po Evropě završen proces emancipace národních států a většina národů, včetně toho našeho, byla již kulturně, etnicky a politicky homogenní.

Je proto až paradoxní, že se právě na konci minulého století dostávají k moci konstruktéři nové Evropy, kteří se rozhodli znevážit oběti milionů mrtvých padlých v minulém století, jenž bojovali za svou svobodu, za své sebeurčení a existenci, dalším utopickým nadnárodním projektem. Evropská unie, která chce unifikovat identity občanů ve snaze vytvořit jeden velký evropský národ, je totiž cestou k opakování tragických dějin. Místo toho, abychom mířili ke klasické a partnerské kooperaci národních států.

Dnes už snad ani nikdo nevěří tomu, že by EU byla pojistkou proti válce. Nezodpovědné lákání Ukrajiny do Evropské unie tuto tezi zcela vyvrátilo. Ukrajincům byl tehdy evropskými elitáři (z těch našich jmenujme Štětinu a Schwarzenberga) nabízen jiný život, za nímž chudí obyvatelé západní Ukrajiny viděli možnost napojení se na dotační moloch. Problémy Ukrajiny je ale možné řešit jen uvnitř, ne vnějším natahováním ruky. V konfiguraci spolupráce národních států by tato pobídka nikdy nevznikla a neexistovala by ani představa Ukrajinců o zaslíbené Evropě s vidinou lepší životní úrovní. Toto koketování sehrálo roli v podněcování současného geopolitickému střetu.

Politika EU zapříčinila konflikt i uvnitř národních států. Je zcela zjevné, že situace v multikulturalismem postižených státech, které již zakouší problém kulturní nejednoty, bude eskalovat. Právě multikulturalismus, jak jej Němci pojali (tzn. jako snahu rozředit jejich národní identitu), je dnes pro nás ohrožení (proto nyní potřebujeme rozumnou kooperaci v rámci Visegrádu, který by bez existence EU byl jen zbytečnou politickou konstrukcí, dnes je zase nutná pro vyrovnání německých vlivů). Do teritoria národních států EU zve miliony migrantů, a tím opět vytváří státy nesourodé kulturně i nábožensky.

Jsou to sice samozřejmé a mnohokrát řečené teze, ale mám pocit, že zůstaly stále nevyslyšeny. Pokud bychom si něco měli odnést z 20. století, pak to, že politické identity ala „český Němec“ nefungují. Fungovat nebude ani představa o „českém Ukrajinci“, „francouzském Alžířanovi“ či „německém Afgánci“. Stačí se podívat, kam se dostaly velké evropské metropole jako Paříž, Frankfurt či Berlín. Není to radostný pohled. Zatímco za mé puberty byla tato města vyhledávanými turistickými destinacemi, dnes se je mnoho lidí bojí navštívit. Evropští elitáři přivedli na náš kontinent obrovské masy migrantů, jenž představují velkou politickou sílu se zcela odlišným viděním světa, než máme my. Evropský démos nikdy nevznikne, konflikty ano.

Zatímco v minulém století lidé dokazovali vůli svůj národ bránit a umírat za jeho existenci, dnes nás EU oslabuje i dalšími -ismy, jako např. genderismem, jenž deformuje postoj lidí k životu. Vlivem feminismu se dnes nerodí děti a oslabuje vliv rodinné tradice. Mladí dnes na tradiční život zcela rezignují. Mladá generace bude na obranu tradičních hodnot stále více rezignovat, neboť školství pod taktovkou EU z jejich hlav zdravý rozum nadobro vymaže. Až nastane ekonomický kolaps (“greendealisté“ na tom už usilovně pracují), pak bude situace v Evropě jeden velký chaos. EU k tomu den za dnem směřuje.

U příležitosti výročí EU, je zkrátka nutné podotknout, že koncept evropské unifikace je vážným omylem a nepoučením se z historie. Budu doufat a věřit, že se během mého života zase jednou vrátíme k racionálnímu myšlení, jenž mělo naše politické vedení v 90. letech. Obávám se ale, že dnes už indoktrinace dosáhla takového stádia, že si éru totality a nesvobody budeme muset zakusit znovu. Kdo si nepamatuje dějiny, bude si je muset znovu prožít.

V područí Evropské unie se budoucnosti musíme velmi obávat.