S táboráky je spojeno opékání špekáčků a dalších uzenin. Poradíme, jak při jejich výběru nenaletět a na co si dát při nákupu pozor.
Jak píše Vitalia.cz, pokud na obalu stojí „Špekáček,“ kupujete výrobek, u něhož máte určitou garanci složení. Podle normy musí obsahovat nejméně 40 procent masa a naopak nejvýše 45 procent tuku. Musí obsahovat maso hovězí, vepřové, nebo jejich směs a nesmí jít o strojně oddělený separát.
I v této kategorii se dají najít více či méně kvalitní kousky. Podle řezníka a majitele rodinného řeznictví Martina Čejky byste se měli vyhnout špekáčkům, které mají ve složení lepek nebo sóju. Správný špekáček vyžaduje vepřové maso, hovězí maso a hřbetní sádlo, nikoli plstní, které je jemnější,
vysvětlil Čejka.
Pokud máte možnost si před nákupem rozříznutý špekáček prohlédnout, hledejte takový, který bude mít světle růžovou barvu a nepravidelné kostky špeku. To jsou znaky opravdové kvality,
je přesvědčen Čejka.
Kromě špekáčku zná česká legislativa ještě špekáčky s označením „Zaručená tradiční specialita“. Jejich složení upravují ještě detailnější předpisy.
Najdete v nich jak hovězí, tak i vepřové maso v přesném poměru. I zde je zakázáno použít separát. Norma dále stanovuje, že hovězí maso musí obsahovat nejvíce 30 procent tuku a vepřové nejvíce 50 procent. K jejich výrobě se používá výhradně vepřová slanina. Regulován je také obsah soli.
Věděli jste o rozdílu mezi špekáčkem a buřtem?
Studený špekáček by měl podle řezníka Čejky lákavě vonět, být příjemně slaný a kořeněný. Jestli výrobce kvalitu neošidil, se pozná při opékání. Poctivý kousek bez přidané mouky zůstane na klacku, nespadne a zůstane šťavnatý,
prozradil Čejka.
Názvy jako buřt, vuřt, uzenka nebo opékáček české zákony neznají. I mezi nimi můžete najít slušné kousky, spíše ale takové pojmenování značí, že se výrobce snaží normy obejít. Místo masa pak mohou obsahovat například separát, kůže i mouku. (Vitalia.cz)
