Pracoval jako údržbář v Průmyslu mléčné výživy a hledal, jak by využil své nesporné technické nadání. Možností bylo v 80. letech minulého století pomálu, o nějakém soukromém byznysu nemohla být ani řeč...
Pak ale Lubomír Dvořák našel v novinách inzerát, v němž do podniku Zelenina Praha sháněli výrobce uzávěrů na pytle. „Zajel jsem tam a domluvili jsme se. Začal jsem na starých strojích dělat součástky a vozil jsem je do Prahy. To byl rok 1987, podnikal jsem!“ usmívá se nad vzpomínkami na své začátky podnikatel, který dnes šéfuje výrobní firmě s 85 zaměstnanci.
Od bagrů k sekačkám
Ale zpět do minulosti – uzávěry na pytle Lubomír Dvořák vyráběl až do sametové revoluce, po ní se samozřejmě otevřely úplně jiné možnosti. „Zpočátku jsem se vrhl do stavařiny, protože můj známý se věnoval montáži plynovodů v Pardubicích. Všechno jsem prodal, koupil jsem ve Velké Británii použitý bagr JCB a začal podnikat na sebe. Postupně jsem měl těch bagrů šestnáct a najímal další a další lidi... Ale tak nějak jsem pořád cítil, že bych se chtěl vrátit ke strojařině,“ vypráví Lubomír Dvořák s tím, že v myšlenkách se často vracel do dětství na vesnici, kde byl problém, čím sekat louky na svazích.
„Ve sklepě jsem měl staré rýsovací prkno ze studií, tak jsem nakreslil první stroj. Přišel můj kamarád a začal tomu říkat pavouk. Proto se naše profesionální sekačky jmenují Spider,“ vysvětluje konstruktér, který si všechny vynálezy nechal patentovat.
Řehtání úředního šimla
První pavouci byli připraveni vyjet na české louky na přelomu milénia. „Se synovcem jsme postavili stroj na zemědělskou výstavu v Rakousku, kde měl velký ohlas, protože tam neměli čím sekat alpské svahy. Ale nepřivezli jsme si odtamtud jedinou objednávku, z čehož jsme byli dost smutní,“ pokračuje Lubomír Dvořák.
Lubomír Dvořák (62)
|
Po čtrnácti dnech se naštěstí ozval zástupce britské firmy Jacobsen, která vyrábí sekačky mimo jiné i na golfová hřiště, že se jim nápad líbí a bude se podepisovat smlouva. Díky této spolupráci se první Spidery dostaly do světa. „Zákazníky naše stroje nadchly, ale k českému výrobci neměli moc důvěru, proto nám britská značka pomohla. Dnes už nespolupracujeme, máme vlastní dealery,“ říká k tomu šéf firmy. Ti už v současnosti sami získávají nové klienty, zejména na výstavách po celém světě – v Brně, ve Stuttgartu i v americkém Louisville – a zájemcům pak vozí techniku ukázat v praxi.
Původně se svahové sekačky vyráběly v tři kilometry vzdálené továrně, ale výrobní hala už velikostí nedostačovala. Jenže postavit nový závod nebylo jednoduché: „Na stavební povolení jsme čekali sedm let, řešilo se, zda budova zapadá do krajiny, jestli ji místní lidé přijmou... Postaveno pak bylo za pět měsíců, ale úřední šiml řehtal jak pominutý,“ krčí rameny Lubomír Dvořák s tím, že kvůli tak dlouhému zdržení přišli o spousty zakázek.
Lehké, pohyblivé a na dálkáč
Procházíme moderní montážní halou pojmenovanou Svatá Anna, která překvapivě není tak velká, jak by mohla, když se zde vyrábějí takové stroje. Míjíme linku, kde se na hliníkový skelet sekaček dává motor a zapojují se další komponenty. Když se pavouk zkompletuje, otestuje se a zabalí.
„Každá sekačka má zhruba dva tisíce dílů. Většina má spalovací motor, který pohání žací nůž, pohyb sekačky zajišťuje hydraulický motor a čerpadla, což je poměrně rozšířený systém, který mají třeba traktory,“ popisuje s nadšením v hlase konstruktér. Díky tomu, že jsou sekačky z hliníku a váží 350 kilo, lze je snadno naložit a převážet ve vozíku za osobním autem.
Stroje fungují na dálkové ovládání – člověk si na sebe připne zařízení podobné tomu od dětských autíček a jezdí s pavoukem, kam potřebuje. Po rovině a až do 60stupňového svahu, což je kopec, do kterého už člověk leze po čtyřech. Stroj se pak na šikmých plochách jistí lanem. „Tím, že operátor na sekačce nesedí, netrpí otřesy, nedýchá spaliny a nespotřebovává se tolik paliva,“ vysvětluje Lubomír Dvořák a ukazuje, že sekačka se nemusí otáčet celá, otočí se jen pojezdová kola, takže stroj se neustále pohybuje jakýmkoliv směrem, díky čemuž je maximálně produktivní.
Nejmenší sekačka má záběr 60 centimetrů, další 80 a 120, největší pak metr a půl. Nabízí se mnoho modelů, mezi nimi i ten elektrický. O něj je zájem hlavně v severských zemích, ale moc zkušeností s ním zatím není. „Výrobce motorů Kawasaki se rozhodl, že nepůjde do elektřiny, a vyvíjí pohon na vodík. To je podle mě cesta. Je to lepší než elektrobaterie, které zvyšují váhu stroje a složitě se likvidují. Elektrosekačku dáte v listopadu do kůlny a v jakém stavu najdete baterie za pět měsíců, až budete potřebovat zase sekat?“ vysvětluje konstruktér, proč je fanouškem vodíkového pohonu.
Přestože jeden pavouk přijde zhruba na 800 tisíc korun, jeho návratnost může být poměrně rychlá. „Zvládne posekat průměrně 7 000 metrů čtverečních za hodinu, čímž se ušetří za pracovníky. Při ceně dvě až tři koruny za metr čtvereční posečeného trávníku a při pravidelných zakázkách se investice vrátí do tří měsíců,“ počítá majitel firmy, která je držitelem 55 tuzemských i zahraničních ocenění, mimo jiné ceny Česká hlava či uznání v celosvětové designové soutěži Red Dot.
Návrat k sedlákům s kosou?
Ročně v továrně vyrobí šest set sekaček, ty už mají předem domluveného majitele. „Dnes je poptávka po šetrném sečení, protože na loukách vymírá hmyz, který žije v trávě. Takže trendem, který sem přichází z Německa, je používání sekačky maximálně dvakrát do roka a stříhání, nikoli rotační sečení či mulčování. Je to návrat k sedlákům s kosou, na který musíme nějak reagovat. Což se zase nelíbí provozovatelům areálů, kteří potřebují mít posekáno. Je to věčný boj,“ vysvětluje ředitel firmy.
Pavouci z Vysočiny v současnosti sekají trávu třeba na mysu Canaveral v USA, v okolí golfových hřišť v Monte Carlu, kolem londýnského letiště Heathrow, podél závodních okruhů NASCAR. Pomáhají také na svažitých střechách zelených budov, v okolí zámků a jiných historických objektů, pod panely v solárních parcích... „Jen asi 20 procent naší produkce zůstává v Česku, většina jde do ciziny. Stěžejní je pro nás japonský trh, dále americký, britský, německý,“ vyjmenovává Lubomír Dvořák s tím, že výrobky vyvážejí celkem do 50 zemí.
Bez montérů to nejde
Protože v okolí továrny není moc jiného strojařského průmyslu, doplňovat skoro stohlavý firemní kolektiv nebývá problém. „Lidé se k nám hlásí sami. Jsou tady obchodníci, konstruktéři, obsluha CNC strojů, obráběči, svářeči... I když už máme na spoustu činností roboty, stále potřebujeme montážní pracovníky, kteří by sekačky skládali dohromady. Také servis musí dělat lidé,“ podotýká ředitel fabriky, kde se vyrábí i většina komponentů k pavoukům, snad jen kromě motoru a řídicí jednotky.
Budoucnost vidí konstruktér jednoznačně ve vývoji autonomních sekaček, které někam odvezete a ony všechno udělají samy. „Na tom teď pracujeme a snažíme se takový výrobek prosadit na trhu. Také plánujeme výstavbu dalších tří hal, už je máme vyprojektované na našich pozemcích, abychom mohli rozšířit výrobu,“ prozrazuje další záměry Lubomír Dvořák.
