SOBOTNÍ FILMOVÁ SRCOVKA

Jmenuju se Monika a jsem filmový nadšenec. Ano, je to svého druhu závislost a člověk pak, stejně jako u knih (nebo u dětí) nemůže vybrat jen jednoho oblíbence. Tohle prostě po rodičích, zavilých čtenářích, ani po skutečných milovnících filmového pásu jaksi nemůžete chtít.

Už jsem se vám v Srdovkách vyznala z lásky k jedné Legendě, z neutuchajícího nadšení kolem starých českých fantastických komedií a naposledy k jedné Cruisově sci-fi opakovačce.

Hm, takže to bude horor…

K hororům mám poněkud komplikovaný vztah a třeba mě konečně někdo z mých literárních přátel shlukujících se kolem imaginárních (ne)mrtvol, kýblů krve a utrpení nebo strašidel všeho druhu dokáže někam zařadit. Jako nenapravitelný romantik miluju šťastné konce! Problém je v tom, že u hororu vám to předem nikdo neřekne a já zas z principu odmítám koukat na něco, kde se hlavní hrdina dlouhé minuty až hodiny snaží vyváznout z nekonečné řady strašlivých příhod, aby nakonec natáhnul brka. Na splatter, takovou tu klasickou vyvražďovačku, mě fakt nenalákáte, ale když jde u nadpřirozené entity průhledného druhu, risknu i ten konec tragický. Jo, miluju duchařiny, strašidelné domy, vymítače a podobné nadpozemské radosti. Možná za to může Poltergeist, film z roku 1982, pod jehož scénářem je podepsaný krom Michaela Graise a Marka Victora také Steven Spielberg. Režíroval ho Tobe Hooper, režisér, ale i scénárista a producent hororových filmů. Zemřel v roce 2017, takže už bohužel nic nenatočí a já od něj koneckonců asi ani žádný další film nikdy neviděla, přesto díky Poltergeistovi dokázal obsadit místečko v mém filmovém srdci.

Poltergeist je plný skvělých triků, má prima zápletku, je v něm vzorová americká rodinka, malá, okatá, blonďatá holčička, kterou si chce ten bubák nechat pro sebe a kvůli tomu tříská v domě dveřma a hází předměty. Tedy… ono to primárně kvůli tomu není, ale víte jak… Vymítači dělají svou práci na výbornou a záhy zjistí, že ten chudák nadpřirozená se v domě opravdu neusadil jen proto, že měli domácí na rohožce napsáno „vítejte“.

Triky samozřejmě zestárly, ale pořád nepůsobí směšně, a ten film má tak skvělou atmosféru, že vás dokáže vtáhnout i dneska a nepustí vás až do konce. Dle mého skromného názoru úzce specializovaného hororisty amatéra zaslouženě patří mezi klasiku žánru a znalci by o něm měli vědět, minimálně ze studijních důvodů. Už jen proto, že trhání si obličeje před zrcadlem nebo plaveckou disciplínu s rakvemi a mrtvolami v bahnité jámě plné vody nepotkáte v každém druhém filmu.

Zajímá vás, jestli ten harašící duch rodině vrátí jejich blonďatého andílka, benjamínka? Jestli jste četli pozorně, nemusím nic ani naznačovat (a zatvrzelí hororisti to nesnáší). Domyslíte si to sami, a pak si to můžete potvrdit na vlastní oči. Třeba hned dneska večer.