Ministr Mikuláš Bek: V příštím roce se přiblížíme 130 procentům na platy učitelů

Do Senátu už nekandiduje, protože se hodlá plně soustředit na to, kvůli čemu je členem Fialovy vlády za hnutí STAN, tedy na vzdělávání. Ministr školství Mikuláš Bek toho chce za rok a půl ještě stihnout hodně, například snížit velké množství odkladů nástupu do první třídy základní školy.

 

Zdroj: Kateřina Perknerová, Deník 3. 5. 2024

 

Po mnoha letech diskusí se letos poprvé mohly podávat přihlášky na střední školy elektronicky. Uchazeči mají za sebou i první kolo přijímacích zkoušek, teď se budou žáci přiřazovat podle výsledků a jejich priorit do škol. Bude to na konci úspěch?

 

Elektronické přihlášky jsou úspěchem už teď, jak z pohledu rodičů, tak ředitelů škol. Systém samozřejmě není dokonalý, o jeden den se zpozdilo jeho spuštění, ale po doladění některých drobností tu bude k dispozici mechanismus, který odpovídá technologickým požadavkům doby.

 

Kolik rodičů využilo možnost online přihlášky?

 

Přihlášky podalo přes 150 tisíc uchazečů a naprostá většina elektronicky, mnohem víc, než jsme očekávali. Potvrdilo se, že generace rodičů dnešních deváťáků už je zvyklá pracovat v tomto prostředí, má elektronické bankovnictví, digitálně vyřizuje daně.

 

Cermat ale ještě nemá hotovo. Zájem dětí o gymnázia, především víceletá, je ještě o něco vyšší než loni. Nemůže při rozřazování dojít k nějakým selháním?

 

Myslím, že ne, byť u informačních systémů si nikdy nemůžeme být na sto procent jisti. Nejrizikovější fázi už ale máme za sebou, protože ta byla k okamžiku podávání přihlášek, kdy do systému vstupovalo najednou velké množství lidí, jejichž ověření přes Identitu občana záviselo i na dalších databázích státu. Samotné vyhodnocení probíhá uvnitř systému, což už nepředstavuje takovou zátěž.

 

Neobáváte se reakce některých rodičů, jimž se nebude líbit, že jejich dítě se nedostalo na první ani druhou vybranou školu, byť výsledky mělo dobré?

 

Tato záležitost už nijak nesouvisí s elektronizací systému, ale s výsledky zkoušky. Dělal jsem si analýzu vývoje poptávky v jednotlivých regionech a typech škol. Obrovský převis poptávky je u víceletých gymnázií. Do jisté míry je to správné, neboť jde o důsledek dlouholeté politiky českého státu, který vnímá tento typ středoškolského vzdělání jako striktně výběrový. Tam se možná nevyhneme debatě, zda bychom v některých lokalitách neměli posílit třeba šestiletá gymnázia. U čtyřletých gymnázií je situace mnohem příznivější, neboť ve většině krajů jsou nabídka a poptávka srovnané. V Praze registrujeme převis poptávky u gymnázií zřizovaných hlavním městem, kterou ovšem dorovnává kapacita soukromých škol.

 

Debata o zrušení víceletých gymnázií jako elitních škol, které svým způsobem podporují nerovnosti ve vzdělávání, je vyloučená?

 

Je to segment škol, kterým důvěřuje část veřejnosti, odpovídá české tradici a mají ve vzdělávacím systému své místo. Jejich rušení není na pořadu dne. Ani v zahraničí nejde o nic výjimečného, například v Bavorsku a dalších spolkových zemích jsou devítiletá gymnázia běžná. Jsem ale trochu znepokojen tím, že třeba v Praze jsou pro přijetí zapotřebí mnohem lepší výsledky než v některých jiných regionech. Osobně bych nebyl proti tomu, aby se v místech s obrovským převisem poptávky navýšila jejich kapacita.

 

Bavíme se o jednotné přijímací zkoušce jako jediné vstupní bráně na střední školy s maturitou. Vy a hnutí STAN jste ale měli úplně jinou představu, jak testovat znalosti žáků v uzlových bodech vzdělání. Kde je jí konec?

 

Ta debata stále pokračuje a vede se i v souvislosti s revizí Rámcových vzdělávacích programů (RVP). Nejprve musíme stanovit požadavky na obsah vzdělávání na základní škole, rozhodnout o oborové struktuře středních škol a pak teprve o podobě testování v páté a deváté třídě ZŠ a logicky i o maturitní zkoušce. V těchto souvislostech musíme dospět k rozumné koncepci ověřování znalostí a předpokladů pro studium. Na začátku musí být shoda na tom, co a v jaké době mají žáci umět.

 

Dospěje k ní politická i odborná veřejnost?

 

Věřím, že ano. Vždycky budou existovat citlivé otázky, jako je třeba postavení matematiky. Při debatě o budoucích změnách ve vzdělávacím programu pro gymnázia si dovedu představit i diskusi o povinné maturitě z matematiky. Nedávno jsem o tom mluvil na setkání s Českou konferencí rektorů ve Zlíně. Mohl by se také vytvořit koncept středoškolského minima, v němž by závěrečný test zaručoval státem garantovanou minimální úroveň vědomostí. Tato diskuse bude probíhat letos i v příštím roce.

 

Hlavně aby se došlo v rozumném čase k nějakému závěru. Připomínám, že očekávaná revize RVP pro mateřské a základní školy se nestihla podle plánu a její platnost se odložila o dva roky. A už teď se ozývají pochyby, zda splní svůj účel. Dokonce jsem zaslechla, že stejně nejlepší byly osnovy. Spustí se revize ve školním roce 2026/27?

 

K dalšímu odkladu by dojít nemělo. Ke zpoždění došlo proto, že diskuse širokého okruhu odborníků o tom, jak má vypadat vzdělávací program, je vždy o něco delší, než si její organizátoři na začátku představují. Před dvaceti lety jsme se rozhodli opustit osnovy, které definovaly učivo univerzálně pro všechny školy stejně. Zvolili jsme dvoustupňovou koncepci, kdy stát reguluje obecný rámec, který obsahuje očekávané výsledky vzdělávání dětí, ale teprve ve školách vznikají Školní vzdělávací programy. Ty specifikují, co a kdy se budou učit.

 

Důraz na „měkké dovednosti“ a kompetence, nikoli faktografii, je evidentní. Počítá s tím i Strategie 2030+. Přijímá to učitelská veřejnost, umí podle toho učit?

 

Přijímá a bude stále víc, neboť argumenty jsou pádné. Právě zkušenosti pedagogů budou nahrávat tomu, abychom koncepci ještě dál posunuli, přičemž nejde o žádnou revoluci. Už stávající RVP klade důraz na odklon od faktografických znalostí směrem ke kompetencím. Revidovaný RVP bude reagovat na to, že dnes stále víc ztrácí smysl snaha o encyklopedickou úplnost. Třeba v přírodovědných předmětech bývala ambice probrat mineralogii, všechny rostlinné a živočišné soustavy, třídy, řády a čeledi. Ve světě, kdy za několik vteřin dokážete pomocí mobilu vyhledat skoro každou informaci, je důležitější rozvíjet dovednost práce s informacemi a vnímat je v kontextu. A to bude do značné míry záviset na pedagogickém mistrovství.

 

Učit se dá i tím, že se nějaké téma probere víc do hloubky a z toho se odvine schopnost přemýšlet kriticky a v souvislostech. Je to možná důležitější, než třeba v dějepise probírat historii ve stejné míře podrobnosti od pravěku do současnosti. Když soustředíme pozornost na některé epizody dějin, možná se z nich naučíme víc, než když nám v hlavě zůstane datum 1212 jako vydání Zlaté buly sicilské, aniž bychom věděli, co ten dokument obsahoval a co znamenal v souvislostech tehdejší evropské politiky.

 

Když jste zmínil dějepis, dorazily k vašim uším kritické názory některých politiků i komentátorů, že to bude čistá ideologie, kdy se místo Přemyslovců nebo 2. světové války bude učit historie rovnosti pohlaví, genderu a LGBQ komunity?

 

Nazval bych to nepozorným čtením. Někteří komentátoři čtou návrh RVP selektivně. Nejsem jeho autorem, odbornou předlohu respektuji jako výchozí pozici a vyjádřím se až na konci připomínkového procesu. Myslím si, že škola nemá být místem, kde se dávají návody na praktické politické rozhodování, děti se tam mají učit rozumět problémům a rozlišovat fakta od lží a omylů. A obsah vzdělávání musíme zasadit do kontextu.

 

Z dnešního hlediska je při zkoumání historie nepochybně relevantní i otázka vývoje pojetí rovnosti mužů a žen. Je legitimní, aby se děti dověděly, že existovaly společnosti, a dodnes na světě ještě jsou, kde byla žena vnímána odlišně a její hodnota se jako u zboží vyjadřovala ve velbloudech. A jsou jiné, které prosadily rovné pojetí, že žena je stejným člověkem jako muž. To obsahuje v odborné rovině slovo gender, které má objektivní platnost i ve vědě, jde o pojímání role muže a ženy ve společnosti. Neznamená to, že ve školách budou žáci dostávat návod, jak se stát rozhořčenými feministkami nebo naopak konzervativními bílými muži, kteří se budou cítit ohroženi ve svém náhledu na svět.

 

Obavy, že pohled na dějiny prizmatem dělnického revolučního hnutí se nahradí hlediskem genderu, nejsou tedy namístě?

 

Myslím, že ne. Ve výuce se to má objevit, ale ne v rovině praktických pokynů a propagace. Stejně tak se tam má dostat téma sexuálních menšin, protože i k nim se společnosti v toku času chovaly různě. Oscar Wilde byl ve viktoriánské Anglii vězněn za homosexualitu, zatímco po sto letech některé státy připustily sňatek stejnopohlavních párů. To je věcná informace, jež ve výuce zaznít může a má.

 

V tom, jaká má být škola v 21. století, bylo vyřčeno důležité slovo v minulých dnech. Fakulty připravující učitele přijaly koncept, kdy bude daleko větší důraz kladen na praktickou část přípravy, aby po absolutoriu učitelé už vstupovali do tříd s jistými zkušenostmi. Je to zlom?

 

Jsme svědky výrazné modernizace pojetí vzdělávání učitelů. Dospěli jsme k celostátní shodě klíčových aktérů na tom, jak by vzdělání učitelů mělo vypadat, co by měli umět. Měli bychom na fakultách používat ty postupy a metody, které chceme, aby pak jejich absolventi uplatňovali ve všech třídách základních a středních škol. Pokud dříve byla výuka budoucích učitelů postavena hodně encyklopedicky, teď klademe větší důraz na kritické proniknutí do určité tematiky.

 

To je významný posun správným směrem, protože část problémů, k nimž se budeme muset postavit čelem, souvisí s proměnou dětské generace ve vztahu ke čtení, ke knihám, k textům. Pokud vyrůstá převážně na mobilních telefonech, bude se muset ve škole učit čtenářské gramotnosti, neboť ta se krátkými textovkami a sděleními na sítích příliš nerozvíjí. Národní šetření ukazují, že část dětí, které nemají úplně stimulující prostředí ke čtení, zápasí s problémy, jež pak ovlivňují jejich úspěch ve vzdělávání.

 

Myslím, že ke knihám se těžko dostávají i potomci náruživých čtenářů. Data České školní inspekce říkají, že do nedostatečné úrovně čtenářské gramotnosti je zařazeno 24 procent žáků pátých tříd, 17 procent devátých tříd a 21 procent žáků druhého ročníku středních škol.

 

A právě proto musíme věnovat čtenářské gramotnosti víc pozornosti. Naučit se číst můžeme navíc na čemkoliv, na četbě krásné nebo historické literatury i na pojednání o programování. Jde o to, naučit se číst v kontextu, mezi řádky, umět dešifrovat záměry autora. Ve vzdělávacím programu je proto hned na začátku napsáno, že čtenářská gramotnost má dominantní pozici. Rychle si přečíst informace o tom či onom je jednoduché, když jsme se naučili dobře číst.

 

Ve zbývajícím roce a půl volebního období vás čeká i další velký úkol, a to jsou odklady školní docházky. Loni to bylo čtyřiadvacet procent dětí, což je v porovnání s blízkým zahraničím velmi vysoké číslo. Co s tím?

 

Ministerstvo připravilo varianty postupu, které intenzivně probíráme s poslanci. Je jasné, že Česká republika musí praxi změnit. V Německu je odkladů sedm procent, ve Francii či Belgii vůbec nejsou možné.

 

 A jsou země, kde chodí děti do školy v pěti letech, jako je Velká Británie…

 

Důležité je, že ke změnám nemůže dojít jen nějakou regulací nebo represí. Ale musíme s tím pohnout. My zápasíme s kapacitou mateřských škol, a zůstane-li v nich čtvrtina dětí o rok déle, chybějí místa pro ty tříleté. I když legislativní zpřísnění podmínek asi musí nastat, nejde primárně o zákazy. Musíme změnit i pojetí toho, jak vypadá první třída. Mám pětiletou dceru, takže dobře vidím, jak to v této věkové kategorii vypadá. Jsou období, kdy dítě udělá za dva měsíce obrovský pokrok, a pak zase úseky, kdy se nic moc vývojově neděje. Každé dítě se rozvíjí odlišným tempem a my musíme v první třídě vytvářet prostor, aby se úroveň postupně srovnala, aby nebyli někteří prvňáčci příliš pozadu nebo vepředu. Není to ale důvod k tomu, aby nechodili v šesti letech do školy.

 

Takže k nějakému zpřísnění dojde?

 

Nejspíš ano. Předpokladem je zlepšení práce na začátku vzdělávacího procesu a podpora dětí se musí zajistit i z hlediska podpůrného pedagogického personálu. Asi budeme muset i jinak definovat očekávané výsledky po první třídě, víc spoléhat na formativní hodnocení.

 

Není tajemstvím, že když rodič hodně naléhá, dostane od pedagogicko-psychologické poradny či od lékaře doporučení k odkladu. Zaměříte se i tímto směrem?

 

Slýchávám nářek ze všech regionů, že rozhodování poraden zdaleka není jednotné, což je patrné i ze statistiky odkladů. Potřebujeme sjednotit metodiku posuzování, která stanoví důvody pro odklad. Půjde o komplex opatření, na jehož závěru musí být snížení procenta odkladů, abychom se zařadili po bok zemím, které nám jsou historicky blízko.

 

Ať otevřeme jakékoliv téma, vždy jsou hlavními postavami učitelé. V jejich odměňování se učinil velký krok kupředu, ale kýžených 130 procent průměrné mzdy ve státě to pořád není. Loni to bylo zhruba 120 procent. Jak tu kritiku vnímáte?

 

V roce 2023 platilo, že průměrný plat učitele na střední škole byl 123 procent a na základní 120. Samozřejmě je to daleko od částky, která je v programovém prohlášení vlády. Důležité je, že procentuální garance byla dána do zákona o pedagogických pracovnících (zákon byl přijat v únoru 2023 – pozn. red.) a týká se rozpočtování školství. Celková částka, kterou dostanou školy, musí zahrnout těch 130 procent průměru ve státě. Letos už budeme rozpočtovat na rok 2025 podle průměru za rok 2023. Máme za sebou velmi turbulentní dobu, kdy rozdíl mezi základnou, z níž se to vypočítává, a rokem příjmu byl veliký.

 

 Znamená to, že při přípravě rozpočtu na příští rok se budete snažit o větší finanční polštář pro svůj resort?

 

Jde o mandatorní čili povinný výdaj rozpočtu. Příští rok to bude o deset miliard korun víc než letos. Ve chvílích vysoké inflace jsou na tom lidé placení z veřejných rozpočtů z hlediska tempa růstu mezd hůř než soukromý sektor. Ale vzhledem k tomu, že inflace se už dostala na dvouprocentní úroveň, rozdíl mezi realitou aktuálního průměru a základnou už nebude tak dramatický. Znamená to, že v příštím roce se rychleji přiblížíme těm 130 procentům.

 

Jak to dopadne s osmi sty miliony korun na mzdy nepedagogických profesí ve školství, jinak řečeno na kuchařky, uklízečky a školníky?

Budou, ale nikoliv plošně. Nebude úkolem ministerstva školství připravovat rozpočet pro konkrétní školy. V nich rozhoduje jen ředitel, jak zajistí kvalitní chod školy. Nemá žádný šuplík striktně pro učitele a jiný pro nepedagogy. Tři čtvrtiny škol mají letos více peněz než loni. A pokud mají méně peněz, je to důsledek menšího počtu žáků. Krajské úřady mají v rezervě dostatečné prostředky na to, aby v případě, že by celkový rozpočet neumožňoval zajistit potřeby školy, dostaly dodatečné peníze. A uvidíme, jak dopadne diskuse o tom, zda přece jenom nepedagogická činnost nepůjde z hlediska financování celá nebo aspoň z části za zřizovateli. Kdyby to tak dopadlo, změna by samozřejmě musela být provázena alokací dostatečných prostředků v rámci rozpočtového určení daní. Vedeme o tom debatu s ministerstvem financí i se zřizovateli. Pokud shodu nenajdeme, zůstane systém v současné podobě.

 

 

 

________________

Mikuláš Bek se narodil se 22. dubna 1964 ve Šternberku. Vystudoval na Masarykově univerzitě hudební vědu, doktorské studium absolvoval na Univerzitě Karlově v Praze, docentem je od roku 2004.V letech 1990–1999 pracoval v Ústavu hudební vědy FF UK v Praze, působil též na katedře muzikologie FF UP v Olomouci. Od září 2004 byl prorektorem Masarykovy univerzity v Brně pro vnější vztahy, 26. dubna 2011 byl zvolen jejím rektorem. Post obhájil v roce 2015.

Na podzim 2018 byl zvolen senátorem jako nestraník s podporou TOP 09, ODS, STAN a Zelených. Letos mandát obhajovat nebude. V červenci 2022 se stal členem předsednictva hnutí STAN. V prosinci 2021 ho prezident Miloš Zeman jmenoval ministrem pro evropské záležitosti za STAN. Po rezignaci Vladimíra Balaše ho prezident Petr Pavel 4. května 2023 jmenoval ministrem školství.