Ve svém projevu u příležitosti oslavy dvacátého výročí vstupu České republiky do Evropské unie na pražském Hradě premiér Petr Fiala prohlásil, že pojmy „nová členská země“ a „postkomunistické země“ jsou dnes už jen nálepky. Toto tvrzení zopakoval před zahájením slavnostního koncertu v Rudolfinu o několik hodin později.
Konkrétně Fiala ve svém oficiálním projevu řekl: Myslím, že nastal čas na jeden konkrétní krok – jednou provždy se zbavit nálepek, jako je “nový“ členský stát nebo „postkomunistická země“. Jsou to slova, která občas používáme automaticky, bez přemýšlení, ale jindy jako výmluvu, proč něco nejde, nebo to jde moc pomalu. Ale tyto výmluvy už přece dnes, po dvaceti letech v Unii, nemají smysl. Dnes už nesoutěžíme ve druhé lize, ve své vlastní kategorii.
Fiala je původně profesor politologie, a i proto by si jeho snaha odeslat postkomunismus u nás do propadliště dějin coby začátek nové éry, zasloužila větší opatrnost. I když je samozřejmě jasné, že na zmíněném shromáždění nemluvil jako politolog, ale jako politik.
Postkomunismus žije
S Fialou lze souhlasit v rovině politického symbolismu. Dvacet let po vstupu do Evropské unie a 35 let po pádu komunistického režimu skutečně nedává smysl používat pojem postkomunismus jako dominantní popis politických a společenských poměrů u nás. Mnohé souvisí s novými jevy, které vidíme i v západních demokraciích.
O konci postkomunismu by se dalo mluvit i prto, že ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2021 zvítězily těsně politické strany hlásící se k liberální demokracii nad hnutím ANO, jehož elektorát z větší část tvoří starší “postkomunističtí” voliči. Jako postkomunistické je lze přitom označit nikoliv primárně proto, že by většina z nich byla před rokem 1989 členy komunistické strany, jako byl lídr ANO Andrej Babiš, ale proto, že staví bezpečí nad svobodu a vládu silné ruky nad liberální demokracii.
Jinými slovy: postokomunismus spočívá v přežívání jistých mentálních stereotypů a způsobů chování známých z dob normalizace. A také nostalgie po určitých aspektech režimu před rokem 1989.
Politiku založenou na sentimentech lidí, kteří jsou nositeli těchto “postkomunistických” postojů reprezentoval především prezident Miloš Zeman, jehož spojencem byl Babiš. Tato politika utrpěla symbolickou porážkou prohrou ANO a SPD ve sněmovních volbách vroce 2021, a pak I porážkou Babiše v prezdidentském klání s Petrem Pavlem. Právě tento souboj o post prezidenta mezi dvěma bývalými členy KSČ ale zároveň ukázal, že postkomunismus je založen mnohem více na souboru jistých postojů, než na tom, co kdo dělal před rokem 1989.
Pokud nahlížen tímto prizmatem, je postkomunismus stále s námi. Hnutí ANO má více než třicetiprocentní podporu, a Babiš se může po volbách v roce 2025 znovu stát premiérem. Politiku země by chtěl pootočit na Východ, a pokud by dokázal vytvořit většinovou vládu s SPD může se mu to i podařit.
Postkomunismus se ale projevuje i v politice stran vládní pětikoalice. Debaty, které u nás vedli někteří politici těchto stran v souvislosti s manželstvím pro všechny nebo v souvislosti s Istanbulskou úmluvou o potírání násilí an ženách, by se dobře vyjímaly i na ruské politické scéně. Chceme-li se loučit s postkomunismem, bylo by dobré si odpovědět na otázku, proč—i s příspěním Fialovy ODS—zůstává Česká republika v politicko-kulturních otázkách v táboře zemí, které mají komunistickou minulost, a nikoliv v táboře zemí na západ od nás.
Demagogie, napříč politickýcm spektrem, která u nás doprovází debatu o migraci, je také do určité míry specifikem bývalých komunistických zemí. Zejména pokud jde o její intenzitu, používání zavádějícíh arguemntů a strašení občanů. A také malou schopnost liberálně-demokratických stran této demagogii čelit.
Visegrád jako skanzen postkomunismu
Mohli bychom dokonce argumentovat, že Visegrádská skupina je v prvé řadě postkomunistické uskupení, které charakterizují nejviditělneji výše zmíněné předsudky vůči menšinám nebo ženám, či zcela “ujetý” způsob debaty o migraci či ekologických otázkách. Bývalé komunistické země v tomto regionu si zvolilyjako jediné v EU do čela nacionálně-populistické politiky, kteří se pokoušeli, nebo dál pokoušejí, omezit demokracii a pokřivit právní stát.
Kdyby se Fiala na okamžik vrátil do role politologa, mohl by se pokusit vysvětlit, proč jsou politické preference v bývalých komunistických zemích i 35 let po pádu komunismu a 20 let po vstupu do EU tolik vychýlené ke stranám, které to s demokracií nemyslí dobře. Laboratoří svého druhu je v tomto směru Německo, v němž dodnes západní němci volí jinak než ti východní, kde se mnohem více daří Alternativě pro Německo nebo postkomunistické levici.
Jedinou západní zemí, kde se—i navzdory posilování nácionálního populismu a extrémní pravice v Evropě–dostal do čela vlády nacionálně populisticky politický subjekt, je Itállie. Zato v postkomunistických zemích střední Evropy vládnou nyní takoví politci v Maďarsku a na Slovensku. A donedávna vládli i v Polsku. Babišova vláda sice nebyla prvoplánově nacionálně-populistická a antidemokratická, ale i tak byl tento vůdcovský projekt bývalého komunisty a agenta tajné komunistické politice, který se stal po roce 1989 milardářem, (postkomunistické) evropské unikum.
Fiala by tedy možná udělal dobře, kdyby se na to, do jaké míry u nás zůstáva postkomunismus důležitým politickým faktorem, podíval střízlivěji než v podobě kategorických prohlášení, že už jsme normální demokratickou zemí, a nemáme se zbytečně nálepkovat. Jinak mu může uniknout, že politické síly nostalgické po minulosti vlády silné ruky—v nemalé míře mentálně zakořeněné v bývalém režimu (včetně jeho příchylnosti k desptickému Rusku)—nikam nezmizely. Ba že dokonce mohou po volbách v příštím roce vystřídat jeho vládu.
Deník Referendum, 3.5.2024