Je to skutečně podivné. Přestože již statisíce našinců byly ve „Španělsku“ a přestože ve Španělsku je bar skoro na každém kroku, jen velice málo Čechů bylo ve skutečném španělském baru.

Ono to bude tím názvoslovím. Pro našince je takovým typickým barem jakási místnost, pokud možno pod zemí, kde jsou plyšová sedadla, je tam napůl zhasnuto, takže všechny dámy vypadají elegantně a krásně, starší muži tam kouří doutníky a mladší dámy se k nim naklánějí, aby bylo vidět co nejhlouběji, co tam mají. Myslím v tom výstřihu. Klavírista hraje zpočátku nějaké zádumčivé melodie, aby po půlnoci přešel na skladby typu „tango perverso“. Pokud má bar cimbál, houslistu a basistu – romského, dříve cikánského původu –, zcela jistě uslyšíte nejprve některý ze slovensko-maďarských čardášů, jako je slavný „Ej, čo som to porobil na detvianskom mosce, hodzim sa do vody, hodzim sa do vody, nebudem v harešte“, aby to později dokončil Montiho čardáš. A v hodně nóbl baru ten slavný „sebevražedný čardáš“, co prý byl kdysi v Uhersku zakázaný, jelikož permanentně duševně rozervaným maďarským grófům se po poslechu této písně chtělo jít někam oběsit.

Španělský bar je však něco úplně jiného. Předem varuji, že v turistických oblastech takový skutečný bar španělského typu vůbec nenajdete. To musíte někam do vnitrozemí, a v Barceloně nebo v Madridu někam do hodně starých místních čtvrtích. Ve vnitrozemí v každém městečku (ve Španělsku žádné vesnice teoreticky neexistují) najdete na každém druhém rohu to, čemu říkají Španělé bar. Bývá tam skutečně barový pult, před ním vysoké barové židle a kolem stěn většinou již ošuntělé a osezené židle podobného typu, jako jsou u nás thonetky. Pije se vino tinto a pivo (španělsky „cerveza“). Na stole jsou různé mističky a talířky a na nich „tapas“, tedy takové ty jednohubky z rybiček, salámů, oříšků apod. V turistických oblastech je nenajdete, protože turisté by všechno vyžrali a k tomu by si koupili jedno deci červeného vína. Takže by podnik zkrachoval. Návštěva takového baru je přímo společenská událost. Většina Španělů se odpoledne odebere z domova do takového baru, aby tam zůstali dlouho do noci. Spokojené rodiny poznáte tak, že za brzkého podvečera, to je asi tak v osm večer, přijde za hlavou rodiny zbytek familie. A v létě setrvá nejméně do půlnoci.

Španělé se chlubí tím, že v Madridu mají víc barů, než je v celé zbývající Evropě. Ovšem když se jich zeptáte, kam si myslí, že chodíme večer my, tak rozpačitě koukají. A ti, co byli v Německu na práci, pronesou, že chodíme do pivnic. Ovšem běžného venkovského Španěla nepřesvědčíte, že jeho představa že ve Španělsku je nejvíc barů na světě, je naprostá pitomost.

Ve Španělsku najdete několik barů v každé vesničce, v městečkách jich je na každém rohu tucet a nechybějí ani kolem silnic a dálnic. Pokud jedete autem a narazíte u dálnice na ceduli s nápisem Servizio, tak to neznamená servis, ale místo, kde se odpočívá, kde často sice servis je, ale hlavně je tam bar. Ve španělských barech se totiž neholduje nočnímu zhýralému životu za přítomnosti lehkých žen. Španělský bar – to je místo pro odpočinek, pro popovídání, pro setkávání přátel, prostě pro to, aby se lidé viděli. Španělé neznají sešlosti v bytech. Španělé bydlí v barech. Ještě pozor: pokud jsem mluvil o nápisu Servizio, to platí jen výběrově. Jinak to může být leccos, často to znamená totéž, co u nás WC.

Ale vraťme se do baru. Ve Španělsku se může za volantem popít jemně alkoholu. To znamená vína. Po dlouhé cestě vejdete do baru u silnice, posadíte se k barovému pultu a poručíte si „vino tinto“. Červené víno se pije všude a je dobré. Bílé jen někde a není většinou nic moc. Jak jsem již řekl, dostanete žádané, a pokud jste ve skutečném španělském baru, dostanete v mističce něco na zub – „tapas“. Jsou to buď často naložené místní olivy, nebo oříšky či kousky naložených ryb a někdy i kousky pravé španělské šunky „jamon“ a tak. Španělé vědí, že na lačno pije víno jen barbar. Sedíte, popíjíte víno a loupete oříšky či napichujete párátkem olivy. Šlupky a pecky i vajgly pečlivě házíte pod sebe. Kolem barpultu je po chvíli nastláno, takže se vynoří pomocník, širokým smetákem čurbes smete a pokračuje se dál. Popelníky a podobné nesmysly v pravém španělském baru nemají. Proč taky, když je v místnosti podlaha.

Chcete-li poznat pravé Španěly, najdete je v baru. Ráno, v poledne i večer. V baru se snídá, například „churros“ (jo, vyslovuje se to, jak si myslíte), křehké španělské koblížky posypané krystalovým cukrem, s hustou čokoládou v misce, ty já rád... V baru se obědvá, v baru se večeří, v baru se klábosí, opíjí, vznikají zde lásky i nenávisti, řeší se zde politika místní i světová. Říkáte si… něco jako pravá česká hospoda. Jo, jo, asi tak něco. Dokonce tam mnohde čepují docela slušné pivo. Skutečně dobré má značku San Miguel. Mimochodem, s kamarádem Andresem jsme jednou šli – tedy jeli jsme autem neuvěřitelně úzkými uličkami staré Granady, kde jsme museli při jízdě i sklopit zpětná zrcátka. Skončili jsme na Plaza San Miguel, vešli do restaurace San Miguel, kde jsme si k jídlu dali cerveza (pivo) San Miguel. A tak se nám tam líbilo, že jsme pak granadský palác Alhambra proběhli víceméně klusem.

Posedíte, popijete, poklábosíte anebo jen tak pozorujete svět. Ve španělském baru. Až pojedete do Španěl, zastavte se tam v nějakém baru a dejte si i za mne jednu skleničku. Jo, a nejraději k tomu mám jeden báječný druh nakládaných oliv. Jmenují se Aceitunas Rellenas de Anchoa. Jsou s rybičkou. Nejlepší měli v hornaté části barcelonského pobřeží, v městečku Cadaqués, kde je starý rybářský přístav a kousek dál Casa Museo Salvator Dalí.

Když jsem tam prvně přijel někdy po roce 1992, telefonoval jsem ženě domů z telefonní budky na přístavním molu a nechal ji poslouchat přes sluchátko, jak tam šumí moře. A když jsem tak mluvil česky, s otevřenými dveřmi telefonní budky, zastavil se u mne nějaký starý pán a zeptal se: „Checoslovaco?“ A když jsem odpověděl, že ano, řekl, že jdeme k jeho známému do baru, a pak nás osazenstvu představil se slovy: „Los Checoslovacos son soldados impecables.“ Kamarád Andres pravil, že jeho tatínek byl kapitánem republikánské armády a můj otec byl za války členem odboje… A vedly se řeči o bojích o Barcelonu, o obraně Madridu i Pražském povstání a pilo se vino tinto a španělské brandy „Osborne Veterano“ a bylo to báječné. Akorát návštěva Casa Museo Salvador Dalí, na kterou jsem se tolik těšil, se nějak druhý den do programu nevešla.

Václav Vlk st.

Doufám, že jsem vám v téhle hysterické době zvedl trochu náladu. A protože se už vyráží na chaty a chalupy a také plánují dovolené, stojí za to vzít si s sebou něco veselého na čtení. A protože už zlevňují i dodavatelé plynu a proudu, nabízíme vám také slevu. Můžete si objednat na

https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/

V.