Když se Martin začal v dětství častěji zadýchávat, zpočátku tomu nevěnoval pozornost ani on, ani jeho rodiče. Rychle však zpozorněli, když se, tehdy nadějný sportovec, musel každých sto metrů zastavit a nemohl ani vyjít schody. Začal kolotoč vyšetření, na jehož konci si vyslechl diagnózu, se kterou bojuje dosud. „Bylo mi asi osm let, když jsme moje potíže poprvé začali řešit s lékaři. Nejprve měli podezření na astma, ale brzy jsme se přesunuli na kardiologické oddělení. Skončil jsem tehdy v Dětské nemocnici v Brně a poprvé slyšel diagnózu plicní hypertenze,“ vzpomíná Martin. Tehdy mu vážnost nemoci nijak nedocházela, spíše mu vadilo, že musí trávit letní prázdniny v nemocnici. Plicní hypertenze je nemoc, při které se zvyšuje krevní tlak v plicích. To vede k nadměrné námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje a může postupně selhat. Zároveň se nedostatečně okysličuje krev, proto pacienti trpí dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami.
V dětské nemocnici lékaři Martinovi poprvé zavedli do srdce katetr z pumpy, která přímo do plicních cév dávkuje lék. Díky tomu se mohl poměrně rychle vrátit zpět do života. „S hokejem byl samozřejmě konec, skončil jsem i s tenisem. Pár let trvalo, než jsem se dostal do stavu, kdy bych se cítil úplně normálně a mohl zase sportovat. Do školy jsem ale chodil bez omezení,“ vypráví. Na život s hadičkou v srdci si Martin zvykl poměrně rychle. Stejně tak jeho rodiče, kteří se museli naučit správně míchat a dávkovat léky, bez kterých by se Martinův stav začal opět horšit. „Jasně že v dospívání to nebylo úplně příjemné, nemohl jsem dělat to, co ostatní, třeba jezdit na tábory nebo školy v přírodě. Rodiče se o mě báli a musel jsem být pod dohledem nebo museli jezdit se mnou,“ říká. Přes střední elektrotechnickou školu se později dostal až ke studiu filmařiny na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, a jak si sám uvědomuje, na jeho profesionální dráze měla podíl i nemoc. „Bůh ví, co bych teď dělal, nebýt plicní hypertenze. Je ale pravda, že při různých hospitalizacích jsem na filmy koukal hodně, a i později mě to k nim táhlo, proto jsem začal dělat osvětlovače a později kameramana,“ přemýšlí Martin. Jakmile se naučil dávkovat si léky, mohl se více osamostatnit. Jak sám říká, nemoc jej v ničem neomezuje. „Mohu studovat, ale i sportovat nebo cestovat. V tuto chvíli je nemoc stabilizovaná, nijak se nezhoršuje a většinu času o ní ani nevím,“ říká.
Zdroj: redakce, Titulní obrázek: Pixabay.com/doodleroy
Článek vychází z příběhů zaslaných našimi čtenáři. Z důvodu ochrany soukromí nebudeme uvádět skutečná jména. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Máte také nějaký zajímavý příběh? Zasílejte nám vaše příběhy na mujlife1@seznam.cz
