Kultura21.cz

„Psát jsem začal už jako malý kluk. Hodně jsem četl a toužil jsem prožívat to, co často prožívali moji knižní hrdinové. Lézt po horách, plout po mořích, spouštět se do jeskyní. Měl jsem ale také touhu pátrat, objevovat, prožívat nová a nová dobrodružství. A o tom všem psát. S poněkud neskromným přáním obohatit čtenáře,“ přiznává autor řady knih literatury faktu, který také napsal několik scénářů k dokumentům. Sám sebe považuje za pátracího reportéra. Jeho životním zájmem je druhá světová válka a holocaust. Od roku 2010 připravuje autorský rozhlasový pořad Stopy, fakta, tajemství a díky práci na něm, cestuje Stanislav Motl po světě a odhaluje mnohá tajemství. Jak sám přiznává, přitahují ho příběhy takzvaně nejednoznačné a při svých výpravách se setkal a mluvil s řadou zajímavých lidí či osobností.

Již v dětském věku vás fascinovali staří lidé, cítil jste z nich moudrost a stále jste se jich na něco ptal. Někdy v deseti letech jste si začal jejich příběhy zapisovat a později také nahrávat. Co vás ještě bavilo?

Všechno to, co bavilo tehdejší venkovské kluky: Hrál jsem fotbal, hokej, později i boxoval a lezl po skalách, stavěl jsem s kamarády bunkry, hrál si na Vinetoua či Old Shateranda, občas jsem rozbil i nějaké to okno a dostal třeba i klasický výprask, což mě kupodivu, alespoň myslím, nijak psychicky nepoznamenalo. Měl jsem šťastné dětství bez počítačů, bez mobilů, také bez psychologů či antidepresiv. Bylo mi pět let, když jsem se naučil číst, což mi otevřelo úžasný svět dobrodružství, romantiky a nových poznání. Dnes mám ve své soukromě knihovně na 9 000 svazků. No a rovněž mě moc bavila fyzická práce. Což mi zůstalo dodnes. Mám-li nějaký větší problém, navalím na sebe co nejvíce fyzické práce.

Rok 1989 jako člen námořní expedice putující přes pět moří po stopách Odyssea

Jako mladík jste chtěl být hercem a dělal jste zkoušky na DAMU a předseda komise Ota Sklenčka vám doporučil, jak jste jednou řekl, abyste se raději stal spisovatelem než hercem. Recitoval jste své vlastní verše. Uposlechl jste. Jenže než jste se stal spisovatelem, vyzkoušel jste různá zaměstnání. Jak jste jednou řekl, chtěl jste žít jako Jack London, plout po mořích, lézt na vysoké hory a toužil prožít život naplno. Pracoval jste jako pomocný dělník, dělal v pekárně, točil pivo, fáral na šachtě nebo kácel stromy. A až pak jste dálkově studoval žurnalistiku a jako novinář začínal v regionálních novinách. Pak jste byl reportérem v časopisech Svět v obrazech, Signál nebo Reflex. Co vám daly různé profese, kterými jste si prošel? Jak vás obohatily?

Naučil jsem se vážit si každé práce, když je dělaná poctivě. Při svém životním putování jsem potkal a stále potkávám také celou řadu různých lidí. Naučil jsem se nikoho z nich nepodceňovat. Protože každý člověk, kterého potkáte, vás může nějak obohatit. A je úplně jedno, jestli má několik akademických titulů nebo „jen“ základní školu. Důležité je, jestli mě inspiruje, jestli mě může nějak, nemyslím hmotně, obohatit. Každého takového člověka vnímám jako vzácný originál. A podle toho se k němu i chovám. S tolerancí. S pokorou a úctou.

Výstup na Etnu těsně předtím, než opět začala bouřit

Zajímáte se o historii, která je pro vás jedno velké a nádherné dobrodružství. Působil jako investigativní reportér TV pořadu Na vlastní oči. Jako válečný zpravodaj jste prošel 11 válkami a za reportáž z bombardování Bělehradu, obdržel cenu Jeden svět. Jaká to byla zkušenost vidět na vlastní oči hrůzu válečného dění?

Trochu vás, s dovolením opravím. Nemám rád slovo – investigativní, byť se s tímto výrazem dnes setkáváme takřka na každém kroku. Mám rád český jazyk a je mi líto, jak s ním dnes zacházíme. Takže – považuji se za pátracího reportéra… Jako reportér jsem opravdu prožil jedenáct válečných konfliktů. Včetně dvou teroristických útoků. Tahle zkušenost vás musí nějak ovlivnit. Třeba i tak, že jste v běžném životě více takzvaně nad věcí. Ledacos, co dnes lidé řeší, připadá vám malicherné, nepodstatné. Mluvím samozřejmě za sebe, každý své zážitky vnímá a vstřebává jinak. Ano, zažil jsem i strach. Zažil jsem opravdovou hrůzu: například při bombovém atentátu na Středním východě. Všechny tyto zkušenosti prožité na vlastní kůži mi přinesly, mimo jiné, schopnost hlubokého soucitu, empatie a také poznání, že v mém nitru si nesmí nikdy najit domov nenávist a fanatická zaslepenost.

Vaším životním zájmem je druhá světová válka a holocaust. V 90. letech 20. století se vám podařilo najít patnáct nacistických válečných zločinců. Proč právě toto temné období našich dějin vás nenechává v klidu a stále hledáte, pátráte, nacházíte a objevujete nové informace?

Už od dětství můj život provázeli pamětníci dějinných událostí. Potkával jsem se s bývalými vězni nacistických táborů, věznic, také s bývalými veterány východní i západní fronty. Po roce 1990, to kdy jsem mohl prvně navštívit třeba Spolkovou republiku Německo, uvědomil jsem si, že vedení naší země naprosto rezignovalo na jakoukoliv snahu dostat alespoň před vyšetřovatele nacistické válečné zločince, kterých v té době žily ještě tisíce. Začal jsem po těchto lidech pátrat na vlastní pěst. I když proslulý lovec nacistů Simon Wiesenthal, který mimochodem znal velmi dobře české prostředí, on totiž u nás před válkou pět let studoval, mě varoval, že budu mít hodně velké problémy. Měl pravdu. Ale – počítal jsem s tím. Nutno říci, že jsem nehledal běžné nacisty, členy gestapa či příslušníky SS, hledal jsem výhradně vrahy. Muže a ženy, kteří na našem území vraždili, případně dávali k vraždám pokyn.

S cenami, které jsou ve světě považovány za rozhlasové a televizní Oscary

Jste autorem několika scénářů k filmovým dokumentům a napsal jste přes dvě desítky knih (literatura faktu, válečná literatura, biografie). Co vás přivedlo ke psaní scénářů a knih? Bude něco nového?

Psát jsem začal už jako malý kluk. Jak už jsem řekl, hodně jsem četl. A toužil jsem prožívat to, co často prožívali moji knižní hrdinové. Lézt po horách, plout po mořích, spouštět se do jeskyní. Měl jsem ale také touhu pátrat, objevovat, prožívat nová a nová dobrodružství. A o tom všem psát. S poněkud neskromným přáním obohatit čtenáře. V současné době mám před dokončením rukopisy dvou knih.

Od roku 2010 připravujete autorský rozhlasový pořad Stopy, fakta, tajemství a díky práci na něm, cestujete po světě, odhalujete mnohá tajemství. Za těch čtrnáct let jste připravil přes pět stovek dílů. Podařilo se vám např. objevit posledního žijícího pasažéra Titaniku s československými kořeny. Při svém dlouholetém pátrání jste nalezl německého letce, který sestřelil letadlo autora Malého prince, spisovatele Antoina de Saint - Exupéryho a mluvit s ním. Máte rád příběhy, které nejsou ani černé ani bílé. Podle čeho si vybíráte, jaké téma zpracujete? Který v těch všech příběhů vás nejvíce zasáhl?

V mé hlavě se stále rodí nová a nová témata. Klíč na jejich výběr nemám. V tomto směru hodně spoléhám na intuici. Pomáhá mi třeba také to, že minimálně spoléhám na internet a stále vyznávám heuristickou metodu pátrání. Tedy – archivy, knihovny, paměť a především schopnost analýzy, což, jak v knize Digitální demence správně napsal Manfred Spitzer, počítač ničí. Prostě – rád pracuji takzvaně v terénu a hlavně mezi lidmi, což jsou vůbec ty nejlepší zdroje pro další náměty. Nemám příliš rád komunikaci, která se vede výhradně přes počítač. Ochuzuje, myslím, lidského ducha. Pomáhá mi také má dlouholetá posedlost neustále se vzdělávat a poznávat nové. Ano, opravdu mě přitahují příběhy takzvaně nejednoznačné.

Takže jsem třeba stál proti někdejšímu vysokému pohlaváru nacistické strany, svého času fanatickému uctívači Adolfa Hitlera, který však během desítek poválečných let zachránil stovky nemocných Afričanů. Nebo jsem poznal někdejšího vraha, který ještě ve výkonu trestu vystudoval a dnes patří mezi špičkové psychoterapeuty. Prokazatelně zachránil několik psychicky nemocných lidí před sebevraždou. Podobných příběhů jsem poznal a třeba i literárně zpracoval desítky. Život dal těmto lidem, přesto všechno co spáchali, novou šanci. A oni tu šanci využili. Pro dobro druhých. Vybavuji si pomyslné misky vah. Jedna miska, to je zlo a miska druhá, to je naopak dobro. U lidí, které zmiňuji, misky dobra výrazně převažují.

S někdejším pilotem Luftwaffe Horstem Rippertem (v bílém svetru), který teprve na sklonku svého života přiznal, že sestřelil Antoina de Saint-Exupéryho. 

Jste dvojnásobným držitelem rozhlasového Oscara, mezinárodní ceny The AIB International Media Excellence Awards a byl jste prvním Čechem, který toto ocenění v roce 2010 získal a další rok cenu obhájil. Také máte Cenu Egona Erwina Kische. Co to pro vás znamená?

V případě cen udělovaných v Londýně, považovaných za rozhlasového a televizního Oscara, hodnotí vaši práci několik desítek prestižních odborníků z celého světa. Nikdo z nich vás nezná, nejsou ovlivňováni sympatiemi či antipatiemi, jediným určujícím měřítkem je jen a jen vaše práce. V mém případě porotci ze 40 zemí ocenili mou práci v archivech, také archivech zahraničních, a mé pátrací metody. Moc si těchto uznání vážím. Pochopitelně jsem ale šťastný i z cen, které mi byly uděleny v mé rodné zemi.

Díky své práci jste se setkal a mluvil a řadou zajímavých lidí či osobností. Setkal jste se s proslulým lovcem nacistů Simonem Wiesenthalem, také s hvězdami stříbrného plátna z první republiky. Na koho rád vzpomínáte?

O Simonu Wiesenthalovi jsem se už zmínil. Moc mi chybí. Jeho moudrost, vyrovnanost, charisma… Chybí mi také třeba Lída Baarová, která je klasickou ukázkou toho, čemu říkáme – nálepkování, zjednodušování. Stále se donekonečna řeší její předválečný, když jí bylo sotva dvacet let, vztah s nacistickým propagandistou Josephem Goebbelsem, opakovaně se poukazuje na její pití alkoholu v pozdním stáří. Je mi líto, že u nás nikoho už nezajímá třeba to, že se po válce stala opravdu mezinárodní evropskou hvězdou. Točila například s Vittoriem De Sica, s Federikem Fellinim a dalšími osobnostmi té doby. Natáčela nejenom v němčině či italštině, ale třeba také ve španělštině. Byla jazykově natolik fenomenální, že třeba němčinu zvládala bez akcentu. Stejně jako třeba italštinu. Ještě v 60 letech hrála v Německu, s velkým úspěchem, divadlo. Vím, co říkám, mám k dispozici dobové recenze od renomovaných publicistů. Často a rád vzpomínám na další aktéry zlaté éry Barrandova, s nimiž jsem se měl to štěstí setkávat – Svatoplukem Benešem počínaje a třeba Raoulem Schránilem konče. A to nehovořím o válečných veteránech, jakými byli například legendární stíhací letci František Fajtl či František Peřina, váleční parašutisté Rudolf Krzák či Rudolf Pernický a další…Vždycky jsem měl při odchodu každého z nich pocit, jako by odcházelo i kus mně samého.

Se synem jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů Martinem Bormannem mladším, teologem, který celý svůj život zasvětil kritikou nacismu

Stále jste pracovně velice aktivní. Věnujete se také přednáškové činnosti, jak doma, tak v zahraničí. Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte volný čas?

Nejraději odpočívám prací… Ale vážně – stále se snažím, pokud mi vyjde čas, sportovat. Mám slabost pro jistou sebeobrannou techniku, která mě nutí, abych pravidelně cvičil. Oblíbil jsem si také indiánskou chůzi – chvíli běžíte a chvíli jdete ostrým tempem – a tak se denně snažím překonat deset až dvanáct kilometrů. Snažím se to dodržovat, i když jsem v zahraničí. Je to pro mne tak trochu droga. Ale droga, která nic nestojí a odmění vás dobrou náladou. No a především jsem moc rád, když se alespoň čas od času mohu potkávat s několika dobrými lidmi, s nimiž mě váže dlouholeté přátelství. Přátelství stvrzené třeba při adrenalinových expedicích. Dokonale se známe, je ne na ně spolehnutí, jsou tu pro mě, stejně jako já pro ně. Skvělý pocit, který bych přál každému.

Stanislav Motl:

• Narodil se 6. 3. 1952 v Ústí nad Orlicí. Vystudoval Střední ekonomickou školu a Fakultu žurnalistiky na UK v Praze.
• Působil jako novinář a reportér, byl investigativním reportérem TV pořadu Na vlastní oči. Od roku 2010 připravuje v Českém rozhlasu Dvojka svůj autorský pořad Stopy, fakta, tajemství.
• Je autorem scénářů k dokumentům – např. Živý mrtvý, Ozvěny lidické noci, Sláva a prokletí Lídy Baarové, Mraky nad Barrandovem, Nacisté pod ochranou.
• Dvakrát obdržel Cenu The AIB International Media Excellence Awards udělovanou v Londýně – v roce 2010 jako první Čech za příběh o židovském chlapci Petru Ginzovi, který se zajímal o astronomii a v Terezíně založil dětský časopis Vedem z pořadu Stopy, fakta, tajemství a v roce 2011 ji obhájil příběhem českého stíhacího pilota Timoteuse Hamšíka. Za knihu Svědek z cely smrti obdržel Cenu E. E. Kische. Je také držitelem ocenění festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran. V roce 2023 získal Cenu Miroslava Ivanova za celoživotní dílo v oblasti literatury faktu a ve stejném roce i slovenskou Národní cenu Vojtěcha Zamarovského za trvalý přínos v oblasti literatury faktu.
• Knihy – Muži generála Pattona, A třináctý byl kat…, Tváře osudu, Útěk z pekelného domu, Nacisté pod ochranou aneb Kdo vlastně prohrál válku?, Prokletí Lídy Baarové, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Strážce brány, Mraky nad Barrandovem, Oběti a jejich vrazi, Lída Baarová a Joseph Goebbels - proklatá láska české herečky a ďáblova náměstka, Svědek z cely Smrti, Cesty za oponu času, Cesty za oponu času 2 – Ozvěny lidické noci, Cesty za oponu času 3 – Bomba pro T. G. Masaryka a další příběhy hrdinství a zločinu, Cesty za oponu času 4 – Šifra Karla IV., Cesty za oponu času 5 – Ukřižovaná hvězda Hollywoodu Jean Sebergová, Děti Antonína Kaliny, Válka před válkou – Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě (vyšlo také v Braillově písmu pro nevidomé), Cesty za oponu 1 až 5, Peklo pod španělským nebem – Čechoslováci ve španělské občanské válce 1936–1939, Osudové lásky: Milostná dramata slavných i zapomenutých, Oprátka pro krásnou Veru: Temné tajemství ošetřovatelky z Ravensbrücku, Kudy kráčela smrt.