JIŘÍ JÍROVEC

Aby bylo jasno: Na Boha nevěřím a politikům vůbec.

Nebýt jistého Farského, nikdy bych nevěděl, jak to bylo hnusné a devastující, když nás poúnorový režim vystavil tvrdé katolické indoktrinaci. V té době, kdy vše již směřovalo k ateismu, vstoupila do naší třídy paní katechetka Čistecká. Trvalo ještě dlouho, než tři pokrokáři, rafinovaně maskovaní rudou knížkou, objevili Cimrmanův deník a v něm výrok: „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá.“Ano, tak to nejspíš bylo i s tehdejšími mocnými: báli se božího trestu.

Paní katechetka pro Hodkovičky a Braník nás připravovala na první svatou zpověď i první přijímání božího těla, tehdy pod jednou. Většinou jsme byli pokřtěni a někteří i biřmování, pokud ještě někdo ví, co to bylo.

A tak jsme se dozvěděli, že Bůh stvořil Adama a pak, to kvůli kontinuitě, z jeho žebra Evu. Tedy muže a ženu. Zatajila nám, že oba žili v Ráji spokojeně bez mrdu až do doby, kdy se v rámci spiknutí bratranců, tedy Boha a ďábla, dozvěděli, k čemu ty věci tam dole vlastně mají. Je třeba zdůraznit, že o homosexualitě nemohla být řeč, protože v Ráji existovala jen dvě pohlaví příslušná k Evě a Adamovi. Všemohoucí mohl stvořit stejnopohlavní páry, ale to nezapadalo do jeho plánu na zalidnění suchých plácků, které se vynořily z vod, nad nimiž se jako duch kdysi vznášel.

Nazíráno zpětně, zavrhl myšlenku proměnit Ráj na lidskou množírnu. Nejen kvůli kapacitě oplocenky, ale i z ideologických důvodů. Z titulu vlastní vševědoucnosti věděl, že bude dobré, aby A+E odešli z Ráje s pocitem viny. Sami si zmršili vyhlídku na nesmrtelné povalování mezi anděly a archanděly a plnou penzí zadara. S takovým vědomím muž, tedy Adam, snadněji přijme úděl dřít na polích a žena Eva vyhlídku na bolestné porody dětí. Rafinovanost takového mechanismu spočívá v tom, že budou Pánu vděčni, když trochu zaprší, víc se urodí a z některých potomků nebudou líní spratkové.

Ze spojení Boha s bratrancem některého z archandělů, tedy s ďáblem, vzešel trik se Stromem poznání. Lze spekulovat, že bezpohlavní Bůh chtěl ušetřit stejnopohlavní archanděly hříšných myšlenek spojených s pozorování rozmnožovacích pohybů.

Pozoruhodné je, že povoloval incest, protože na počátku druhé fáze osidlovacího programu byli k dispozici jen Kain a Abel a několik jejich sester.

Už se neví, kdo narušil diskusi, jak pohlížet na kruťase, který jejich papá a mamá vyhnal z Ráje. Kain to možná považoval za křivdu a servilního Abela jednou zarohnul. A tehdy se stala zvláštní věc: Bůh Kaina nezpražil bleskem, ale poslal kamsi daleko, aby i tam rozmnožoval lidstvo. Trestem mu byla spoluúčast patrně nejprotivnější ze sester.

Lidí přibývalo a s nimi hospod, chlastu a prostopáše. Chlapi místo plnění manželských povinností vysedávali po hospodách a tak nakonec došlo na Sodomu. Bůh to hnízdo neřesti zlikvidoval. Ne zcela, protože vyštval Lota, jeho ženu a dcery kamsi do hor.

Zase v tom byla kulišárna, protože starou a možná již neplodnou Lotku proměnil cestou v solný sloup, takže Lot pokračoval dál se dvěma dcerami. Ty si pod sukní pronesly něco vína, tatíka ožraly a každá s ním počala dítě.

Můžeme usoudit, že to byl sám ďábel, který dal později vzniknout homosexuálům a lesbičkám, aby narušil Bohem naplánovaný a zdárně pokračující populační boom. Lze pochopit, že ve vyšší společnosti byl „milec“ přitažlivější než starověká manželka nebo milenka.

V současnosti se lepší lidé přiklonili k ďáblu a postavili se proti původnímu spojení muže a ženy. Jejich hřích proniká shora k lidu dole pomocí frází o spravedlnosti pro všechny. Pokušení podlehl sám prezident. Pokud snad je vzdělanější v jiných oborech než ve Starém zákonu, měl by spravedlnost žádat pro generály, aby měli mít stejnou možnost padnout v bitvě jako ti bez frček, nebo uvažovat o nespravedlnosti, která vede k rozdělení božích tvorů na chudé a bohaté.

Jeden Čech, ne Čecháček, o samozvaných pozemských bozích prohlásil, že mají místo duše tlamu, kterou používají k nestoudným žádostem, aby Bůh žehnal jejich panování.

Na nižší úrovni vzývají Boha sportovci, kteří pomocí křižování a vztyčených rukou doufají přitáhnout sílu k poražení těch hajzlů na druhé straně hřiště.

My obyčejní nevíme, jestli panstvo chodí ke svaté zpovědi a kolik otčenášů a zdrávasů dostávají jako pokání za jejich lži, zabíjení a vůbec hříchy všeho druhu. Tihle šaškové nechodí v přestrojení mezi lůzu po způsobu dřívějších panovníků. Proto těžko potkají člověka žádajícího o několik korun na čaj, aby se zahřál, protože venku je pod celtou zima.

I kdyby bezdomovec pronikl k těm polobohům přes ochranku, zjistil by, že nemají v kapse groše na almužnu. S pocitem viny, že nejde s digitální dobou a nepřijímá platby elektronicky, by se s hanbou stáhl, kam patří. A pak, každý je přece odpovědný za svůj osud.

Politici se přičinili a tak jim jen závistivec může vyčítat, když probendí statisíce korun (ne svých, ale veřejných) na oslavách a cestování. Sto tisíc představuje tisíc nocleženek. To je na jednu noc pro pětinu pražských bezdomovců. Jedna miliarda vyhozená za zbraně odpovídá deseti milionům noclehů (kdybychom ta místa vůbec měli).

Bezdomovci se zatím nestřílejí. Nechávají se napospas milosrdnému mrazu. Je to prý lehká smrt: Člověk se trochu otřese zimou a přemění na rampouch. Bezdomovec neumírá s pocitem vděčnosti za to, že mu společnost umožnila, aby si venku žil volně jako pták. Jeho výroky nikdo nezapisuje, stejně by to byly jen nadávky. Nikdo na něj nevzpomíná, protože nemáme Hrob neznámého bezdomovce. Je to smutné, protože vrchnost nemá kam jít, aby se vydala z falešných slzí. To na rozdíl od neznámého vojína, jehož hrob slouží k natřásání peříček politiků, jak to viděl geniální Karel Kryl:

Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,

je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,

pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,

ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou…

Řečník vytáhne lejstro a přeříká z něj cosi o tom, že neznámý přinesl oběť nejvyšší, abychom se my, a míní tím hlavně sebe, měli lépe než on. Pomník bychom jim ale zřídit měli, protože každý bezdomovec přispívá svou troškou k blahobytu těch, kteří mu nedopřáli střechu nad hlavou. Jeho smrt navíc vylepšuje statistiky, jelikož snižuje počty těch, kteří přežívají na ulicích.

Památka umrzlých nemusí mít pevné datum. Mohla by se konat každoročně, den či dva po nalezení prvního umrzlého v Praze či okolí. (Ne)zasloužilí bezdomovci, tedy veteráni, kteří přežili několik zim, by mohli dělat stafáž, podobně jako vysloužilí vojáci. Po obřadu by jim politici mohli pogratulovat k dosažení touhy všech lidí žít, jak chtějí. Jenže mocní je odsouvají z dohledu. Proto máme vyloučené oblasti, a vytlačujeme je z míst, kde provokují svým zjevem.

Připomíná to nedávnou minulost: Židé také měli touhu žít po svém, ale nesměli obtěžovat svou přítomností v restauracích, kavárnách, muzeích, divadlech, na lavičkách v parcích, v lesících kolem Prahy nebo na vltavské Náplavce. Nesměli se mísit s pořádnými lidmi v obchodech, nesměli si pronajímat byty a smrdět cibulí v dopravních prostředcích. Nikdo je nechtěl, ani Britové do Palestiny, protože tam vládl klid a řád, který by židovský element mohli ohrozit. Nechtěli je Američané, kteří je posílali zpátky do Evropy kvůli prkotinám s vízy.

Současná doba není přízniva Palestincům. Možná čekali, že se po odchodu Britů dočkají vlastního státu, ale nezadařilo se. Zvítězila geopolitika a z nich se stala lovná zvěř. Na její zabíjení stačí vhodné povolenky.

Náš svět je plný lidských zrůd. Nejmocnější z nich chtějí vládnout všemu. Jejich počínání zvenčí podporují slouhové a podslouhové.

Před několika dny odstartovaly nad Bosnu dvě stíhačky F-16, aby Srbům připomněly, že je opět mohou bombardovat, když k tomu vypukne příznivá situace. Zdá se, že jde o přechod od odstrašování k vystrašování, které snáze poskytne záminku k vojenskému zásahu ve jménu našich práv na svět.

Byl to Biden, který tvrdil, že navrhoval bombardování Bělehradu, protože Srbové potřebovali vidět ďábla (čti: bomby), aby pochopili, že jsou utlačovaní a zásah je přiměl k rozumu, aby se začali osvobozovat. Byla to Albrightová, která přesvědčila reprezentanty Kosova, aby podepsali dohodu z Rambouillet. Jinak prý nedojde k bombardování. Kouzlo politiky spočívá v tom, že zpupný Miloševič podepsal po ukončení bombardování daleko mírnější dohodu. Nakonec zemřel na selhání srdce ve vězení. Nemuselo k tomu dojít, protože měl pistoli, kterou mu osobně věnoval generál Wesley Clark za zásluhy o mír v Bosně, a mohl se odprásknout ještě před vydáním do Haagu.

Pro opravdu mocné nejsou žalobci ani soudci. Lidské životy jsou jim u prdele. Mají neomezenou moc nad medii i veřejným míněním a slouhové jim podle potřeby upravují historii. Jistá mocná lidská zrůda prohlásila, že kolem půl milionu iráckých dětí předčasně zemřelých kvůli sankcím stála za odstranění Husajna. Přijdou další vymyšlené války a další přeudatné oddíly se budou, jak zpíval Jiří Suchý, proměňovat v jatka. Malí či velcí diktátoři jsou, kam oko dohlédne.

Kapitalismus, údajně vrcholné stadium vývoje společnosti, se náhle změnil ze soutěživého na konfrontační. Jste moc úspěšní, vyrábíte lépe a laciněji? Sankce, cla, a embarga na vás! A k tomu hrozby rozložení zevnitř nebo zvenčí bombami. Tomu všemu se protiví slovo mír, přestože je i nadále součástí prvního článku smlouvy NATO:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

Válka, to je to pravé, na ní se vydělá. Vidina válečných zisků se stala součástí naší politiky a tak se Fiala odmítá setkat se slovenských premiérem Ficem, zrádcem, který by v Česku mohl veřejně použít slovo mír. O válce prorocky mluví náš premiér. S pravděpodobností hraničící s jistotou, potvrzuje úsloví: „Přání je otcem myšlenky.“

Jakýsi Pojar se nám domnívá, že ruskou armádu nelze zastavit diplomacií, ale jen silou. V našich mediích se již dříve objevily výroky našich statečných slouhů. „Silný západ by se s Ruskem nemazal - donutil by tuhle Potěmkinovu vesnici s atomovkama stáhnout se za své hranice a sto let nevytahovat nos - musíme mít odvážnou politickou reprezentaci,“ řekl jakýsi odesák mimo zastupitelskou funkci. „Musíme přejít na válečnou ekonomiku,“ přihodil trumf jeden ministr a jakýsi podslouha k tomu dodal: „Řešení je v raketách, které dosáhnou do Moskvy. Američané je mají a tak by měly být použity přímo bez evropského mezipřistání. Těch, kteří si válku představují jako Hurvínek, je v EU habaděj. Bude-li náš Vůdce ve svém přesvědčení pevný, dočká se dalšího setkání s Bidenem, který mu s „vlídnou nadřazeností“ potřese rukou a třeba i do bílého domku pozve. 

To všechno je možné, protože slovo demokracie bylo zcela vyprázdněno. Pětikoalice má absolutní kontrolu nad společností. Stačí krátký pohled do Sněmovny: Poslanci mají evidenční karty, jimiž se přihlašují při příchodu do jednacího sálu a odhlašují, když z něj odcházejí. Nepříliš sofistikované zařízení, žádná AI, přesně určí kolik a kterých poslanců zrovna uvnitř pracuje. Počet přítomných je důležitý pro zjištění, zda je Sněmovna schopna usnášení. Přítomna musí být nejméně 1/3 všech poslanců, tedy 67. A k tomu nejméně jeden ministr.

V kanadském Parlamentu se těsně před hlasováním zavřou dveře, a kdo tam není, má smůlu a nemůže hlasovat. Mají tam divné pravidlo, že hlasování vyhraje prostá většina. Výsledek může být třeba 2:1. 

Ne tak v naší Sněmovně. Počet hlasů „pro“ musí být větší, než je polovina počtu přítomných poslanců. Do celkového počtu přítomných se kupodivu počítají i ti, kteří se rozhodli vstoupit do sálu, ale nevolit. To je absolutní komedie, protože nepřihlášení mohou zmařit jakékoli hlasování.

Zvláštní zvyklostí naší Sněmovny je, že koaliční poslanci odejdou, když mluví opozice. S přitroublým úsměvem odcházejí ministři, až na jednoho nebo dva, kteří to utrpení musí vydržet. A za nimi zbytní poslanci. Ti, kteří zůstanou, se často baví mezi sebou, aby dali najevo, že je opoziční řečník u mikrofonu opravdu, ale opravdu nezajímá. Předsedající je někdy pokorně žádá, aby se ztišili nebo odešli ze sálu. Není znám případ, že by burany jmenoval a vykázal ze sálu. Teprve před hlasováním se všichni poslanci přitrousí na svá místa. S pravděpodobností hraničící s jistotou nemají ahnung, o čem byla řeč. Ústavou požadované nejlepší hlasovací vědomí a svědomí čerpají z gest jakéhosi tajtrlíka, který před lavicemi vysílá patřičný signál. Občas se stane, že předsedající před hlasováním oznámí: „Mám tady žádost o odhlášení.“

To je absolutně nesmyslný výrok, protože zařízení u vchodu ví přesně, kdo v sále registruje odchod každého poslance. Jde o sprostý trik, jímž se získává čas, aby se do sálu dostavili ti, které předchozí jednání ani zbla nezajímalo. Možná do sebe kopnou posledního panáka, domluví nějaký kšeft anebo odloží sudoku.

Vláda obklopí vítězně se usmívajícího premiéra, vždyť hlasování nemohou prosrat. Kdyby bylo nejhůř, předsedající počká na ustálení počtu poslanců dobíhajících na poslední chvíli do sálu. Je to komedie, která ignoruje 46 % voličů, které reprezentuje opozice. Opakuje se stále dokola, dokola a dokola…

Naši milí němečtí partneři nechali mezi tím uniknout plány, jak na Rusa přes Pobaltí. Lze doufat, že z jisker, které začínají létat vzduchem, vzejde plamen a dočkáme se slavného vítězství nad zlem. Ještě vystrašíme či vyřídíme Čínu a začneme ochlazovat naši planetu. Podle Micheáše 4.3: „Bůh bude soudit lidské zástupy a napraví i daleké mocné národy. Tehdy ze svých mečů ukují pluhy a ze svých kopí srpy. Národ proti národu nepozvedne meč, už nikdy se nebudou chystat do boje.“

Pokud se podaří rozbít nepříteli držku na cimpr campr a uvolněné vojáky přesunout do zemědělství, budoucnost bude skvělá.

Potíž je v tom, že naši mladí, stejně jako někdejší čtenáři manifestu Starého Procházky, že je válka, neprojevují žádné nadšení.

Tehdejší situaci umělecky, ale nepochybně pravdivě, vylíčil Jaroslav Hašek prostřednictvím vysvětlení, které Švejk podal na policejní strážnici: „Já jsem se rozčilil, když jsem viděl, že všichni čtou ten manifest o vojně a nejevějí žádnou radost. Žádný volání slávy, žádný hurrá, vůbec nic, pane rado. Tak jako kdyby se jich to vůbec netýkalo. A tu já, starý voják od jednadevadesátýho regimentu, nemoh jsem se na to dívat, a tak jsem vykřikl ty věty, a já si myslím, že kdybyste vy byl na mým místě, že byste to udělal zrovna jako já. Když je válka, musí se vyhrát a musí se volat sláva císaři pánu, to mně nikdo nevymluví.”

Naši mladí Švejkové možná vědí, že před válkou musíme požádat Putina, aby posečkal se svými imperiálními, po carech zděděnými choutkami, až budeme mít F-35tky, prodloužíme letiště v Čáslavi, doplníme rezervoáry zkošerovanými ruskými surovinami a vypůjčíme si na žoldnéře.

Bůh to všechno nechává být. Možná není doma, nebo nad svým nepovedeným projektem udělal kříž a uchýlil se na věčnost k ostatním již neexistujícím.