V nedělní podvečer představily známé osobnosti společenského života hodnoty projektu Archa 21, jehož cílem je „posílit občanské vědomí a sebevědomí tak, aby byli lidé v nevyhnutelných, náročných změnách a krizích odolnější a aktivnější, vědomější a sebevědomější, statečnější a solidárnější než například za covidové doby, a aby se tak zlepšil kritický stav společnosti“.
Kromě „kapitána“ Karla Janečka a „kormidelníka“ Jana Piňose se události zúčastnili například zpěvačka Bára Basiková, ekonomka a komentátorka Markéta Šichtařová, režisér Vít Klusák, vysloužilý politik Petr Pithart a další. Zdravici poslala filozofka Anna Hogenová. Jeden po druhém pak představili ony hodnoty: Odvaha, Svoboda, Zdraví, Harmonie, Odpovědnost, Spravedlivost, Radost, Laskavost, Soběstačnost, Sounáležitost, Síla, Země.
„Žijeme svobodně. Bráníme svá občanská práva a svobody. Přijímáme životní rizika jako výzvy. Nevyměňujeme svobodu za sliby zabezpečení života. Zasazujeme se o svobodu svým každodenním životem. Při tom všem víme, že naši vnitřní svobodu nám nikdo nevezme,“ přečetla část z Archy 21 věnované Svobodě Markéta Šichtařová.
Sama za sebe pak dodala: „Když se dnes zeptáte dvacetiletých lidí, co si představí pod pojmem svoboda, řeknou vám: ‚Svoboda je mít dobrou práci, mít jistotu, bazén a splatit hypotéku.‘ A potom, možná, nechat se zavřít doma během doby covidové. Ale to není svoboda! Lidé dnes mají pocit, že nemohou být svobodní, protože mají pocit, že jim v tom někdo brání, protože jim brání ten a onen a to či ono. Ale něco vám řeknu – svoboda je věcí osobního rozhodnutí, svoboda je totiž možnost žít život tak, jak ho chceme žít. A ve skutečnosti nám svobodu nikdo vzít nemůže. Lze nám vzít naše domovy, náš majetek, naše příjmy, bazén, lze nám zničit naše zdraví, lze nám zničit i naše těla, ale nikdo mi nemůže vzít svobodu, protože svobodná je moje duše. Mějte odvahu ke svobodě!“
Po akci poskytla rozhovor pro Epoch Times právě Markéta Šichtařová. Ptali jsme se na její vztah k Arše 21, od které jsme přirozeně přešli i na nedávno oznámenou Chartu 24.
Jak jste přišla k tomu, že jste se stala součástí projektu (Archa 21)?
Znám se s Karlem Janečkem od doby jeho prezidentské kandidatury, kde jsme se úplně náhodně sešli při jedné ekonomické diskuzi a on mě v té době oslovil, jestli bychom čas od času nemohli spolu udělat nějaká ekonomická témata a že by se mě třeba něco zeptal. Od té doby jsme nějakým způsobem v kontaktu
A najednou mi před pár měsíci zazvonil telefon a Karel mi řekl, jestli bych se nechtěla zapojit do projektu, který by se nějakým způsobem snažil provést reflexi doby covidové. A protože to v době covidové ve mně dost řičelo a měla jsem potřebu nějak komunikovat tu situaci, tak jsem řekla, že ano, že to velmi ráda udělám. Od té doby čas od času přišly impulzy, jestli bych natočila video na tohle téma a video na tamto téma, a najednou jsem zjistila, že jsem součástí projektu.
Zajímavé na Arše je to, že přestože byla jedním z jejích impulzů „doba covidová“, jde o pozitivní projekt…
Ano, určitě. Už od samého počátku to Karel Janeček mínil nikoli jako nějakou výčitku společnosti, že dopustila spoustu té nesvobody, ale právě jako něco pozitivního, aby lidi získali naději, že to lze překonat. Že to stigma, které v sobě máme, že ho lze neopakovat, pokud si lidi uvědomí, kde se ta chyba stala. Že v okamžiku, kdy nepojmenujeme, co se stalo, tak jsme odsouzeni k tomu si to zopakovat. A pokud chceme příště, až zase nastane taková krizová situace, abychom si zachovali chladný rozum, tak musíme pojmenovat to, co se předtím stalo. A to je vlastně smysl toho jeho projektu.
A myslíte si, že na obzoru je nějaká další krize, obdobná té covidové, která nás tady nějakým způsobem bude chtít „uzamknout“?
Myslím, že ano, že to riziko je dost veliké, ale nechci říkat, že to je krize ve smyslu nějaké nové epidemie. Neumím teď určit, co to bude, ale každopádně si myslím, že během té doby covidové si mnohé instituce a státy – státy ve smyslu instituce – si vyzkoušely, že lidé jsou velmi dobře ovladatelnou masou, a že ta masa je ovladatelná, zejména v okamžiku, kdy se vypustí strach, protože strach je nekompatibilní s myšlením. V podstatě strach vytěsňuje racionální myšlení a když si toto ty státy jednou vyzkoušely, tak vlastně toho využily k tomu, aby se více rozpínaly, aby byly ještě o to větší. A čím je stát větší, tím je vždycky větší riziko, že spadneme do nějaké totality.
Takže si myslím, že jestli příště nastane opět nějaká situace, která státu nahraje, že mu půjde trošku naproti ve smyslu, ať už to bude živelná katastrofa, může to být nějaké tornádo, povodeň, může to být nemoc, může to být nějaká finanční krize, to je úplně jedno… může to být rozšíření války, prostě jakákoliv situace, kterou by svobodná společnost ustála, tak společnost, která už si jednou vyzkoušela, že je poslušná během doby covidové, tak po druhé je schopná to opět zopakovat a v ještě mnohem silnější měřítku. Takže tohle mi přišlo jako taková vlastně jenom testovací verze, která se může zopakovat v mnohem horším.
Takže možná i toto bylo částečným impulzem k sepsání Charty 24?
Ano, protože Charta 24 byla míněná tak, aby probudila lidi, kteří nemluví úplně racionálním jazykem, ale kteří si moc dobře uvědomují, že v roce 77 jsme tady žili v nesvobodě a dneska tu nesvobodu nevnímají. Dneska mají pocit, že všechno je úplně v pořádku a nevidí to, že my jsme znovu jako společnost ochočení a že jsou oklešťovaná práva. Proto vlastně Charta 24 používá záměrně, zcela záměrně, jazyk Charty 77, aby si lidé uvědomili tu podobnost.
Samozřejmě, že dnes nejsme žádní disidenti. Samozřejmě, že dnes se nezavírá za to, když řeknete svůj názor, ale máme tady jiné prostředky… Dnes například stát v podstatě sám říká, slovy ministra vnitra, že lidé, kteří mají „dezolátské“ názory, že je potřeba je zostudit. Čili dnes se už nezavírají do vězení, dnes se pracuje mnohem subtilnějšími metodami, jak ty lidi vytěsnit na okraj a zesměšnit je a udělat z nich hlupáky. Což je taky ale velmi účinný způsob. Sice vás to nepřipraví úplně o živobytí, ale může vás to klidně připravit o práci. Já sama znám lidi, kteří třeba chtěli psát pro nějaké časopisy, které nebyly úplně mainstreamové, a výsledkem bylo, že byli vyhozeni z vysoké školy. Čili to už je hodně za hranou, když zejména vysoká škola má být vlastně místem akademických svobod a diskuze. Takže je to hodně, hodně za hranou toho, co bych považovala za svobodu.
A ty šrouby se utahují. Proto se Charta 24 zcela záměrně snaží probudit, resp. otevřít oči těm lidem, kteří sice vnímali, že před rokem 1989 tady byla nesvoboda, ale nedokáží stále ještě vnímat, že dneska mílovými kroky postupujeme dopředu k té nesvobodě – sice trošku jinak formulované, ale v podstatě to nesvoboda zase je.
