Tedy vystavil na pomyslné misky vah 60 milionů obětí, z toho 27 milionů pocházejících ze zemí tehdejšího Sovětského svazu, 6 milionů Židů a jen tak mimochodem také přes 300 tisíc obyvatel protektorátu – a proti nim postavil jednoho Volodymyra Zelenského s jeho zájmy. Tedy pokud to jsou vůbec jeho zájmy. To je hodně velká nehoráznost od hlavy státu, která navíc prošla školením na komunistického rozvědčíka v boji proti západnímu imperialismu a dnes nás školí ze správné liberální demokracie.

A pak druhá věc, rovněž nesmrtelná, co do historického šlápnutí vedle, Pavel prohlásil, že bychom měli stát za Ukrajinci, proto, že si přece dobře pamatujeme, že v roce 1938 a 1968 jsme také stáli tváří v tvář agresi sami. Zapomněl však dodat, proč to bylo. Že nás ve štychu v Mnichově roku 1938 nechali naši nejlepší spojenci, Britové a Francouzi, a že nás po srpnu 1968 nechali ve štychu Američané v duchu své politiky détente, tedy, nemluvme si s Brežněvem do zájmů, jednou bude činit nějaké agrese on, jednou my, hlavně si to navzájem netorpédujme, ať máme „klid na práci“. Takže nějaké pražské jaro se pustilo s klidem dolů vodou.

Nejen tyto, ale mnoho další současných i historických souvislosti připomněli Vladimír Franta a Petr Žantovský v aktuálním, již 30. díle cyklu O lecčems a mnohém,