V děsu zjišťujete, jestli vám orgány zůstaly v těle, líčí fotografka práci na frontě

Anna Dohnalová Anna Dohnalová
11. 5. 2024 18:14
Dvacet let jezdí do nebezpečných míst, kterým se ostatní vyhýbají. Dokumentaristka Jarmila Štuková se považuje spíš za humanitární fotografku než za válečnou reportérku a od ostatních kolegů v oboru ji odlišuje, že do konfliktních zón jezdí kromě focení i pomáhat. V rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že ji to pomáhá srovnávat se s hrůzou a násilím, kterému denně čelí. "Je to pro mě pokání," dodává.
Fotografka Jarmila Štuková.
Fotografka Jarmila Štuková. | Foto: Honza Mudra

O válečné novinařině se často říká, že ji vyhledávají lidé, kteří jsou závislí na adrenalinu. Vy jste navštívila většinu konfliktních oblastí. Jaké jsou vaše důvody?

Opravdu mám kolegy, kteří jsou dnes už na práci v terénu závislí. Já do války jezdím fotit, ale s humanitárními účely. Dostala jsem se k tomu sice až postupem času, ale hodně rychle jsem zjistila, že jedině tak mi to dává smysl. Z válečné novinářky se ze mě stala humanitární fotografka. 

Když začala válka na Ukrajině, jela jsem tam převážně pomáhat opuštěným seniorům. Všichni se logicky orientovali na ženy a děti, a tak jich tam spousta zůstala a mě najednou "přepnulo" a řekla jsem si, že tam vlastně nepotřebuju jet fotit, ale pomáhat.

To je pro mnoho novinářů nebo fotografů spíš nepřípustné. Když jsem před rokem mluvila s válečnou zpravodajkou americké stanice CNN Clarissou Wardovou, řekla, že by už potom svou práci nedokázala dělat objektivně. Jak se na to díváte vy? 

Já patřím spíše k těm, kteří chtějí referovat o situaci na místě, ale nedokážou být jen na frontě a opomíjet opravdové dopady války. Jezdím za lidmi do uprchlických táborů, nemocnic a pomáhám jim. Kromě toho se zajímám třeba i o to, jak válka dopadá na zvířata. 

Pomáhá mi to vyrovnávat se s tím, co vidím. Vlastně si do určité míry tou prací ubližuju, lidská duše takovou míru explicitního násilí, se kterým se člověk denně potká, zpracovává opravdu těžko. Je to pro mě pokání a mám pocit užitečnosti, ale hlavně v tom cítím hluboký smysl. Dělám to jinak, ale věřím, že dokážu být užitečná právě proto, že na to poukazuju z trochu jiných úhlů a nebojím se lidem pomoct. 

A řekl vám někdy někdo, že to třeba neděláte správně? 

Je pravda, že novinář, aby byl opravdu objektivní, si nesmí vytvořit blízký vztah se svým respondentem. Na druhou stranu, co je dneska objektivita? Pojďme si říct, že určitě ani jedna neznáme někoho, kdo by byl čistě nestranný. To prostě nejde, nejsme stroje. 

My jsme s kolegy vedli dlouhé debaty o tom, jestli novinář může nebo nemůže pomáhat na místě, a já kategoricky nesouhlasím s tím, že nemůže. Naopak, jsem hluboce přesvědčena, že projekty, které dělám, mi často umožňují dostat se hlouběji a přinést informace, ke kterým se například kolegové, co na místo přijedou jen na chvíli, vůbec nedostanou. A v tom je pro mě podstata práce.

Násilí v měnících se kulisách

Jak jste se vlastně dopracovala k tomu, že chcete jezdit do válečných zón?

Přišlo to postupně. Studovala jsem divadelní akademii, ale po absolutoriu jsem si uvědomila, že nechci dělat divadlo. A tak jsem se dala na focení a přes těžké sociální témata jsem se "profotila" k válečné fotografii. K tomu, abyste to mohla dělat, potřebujete mít zkušenosti, protože když je nemáte, můžete někomu zásadně ublížit.

Víte už co od války očekávat?

Byla jsem ve většině válek a všechny mají jedno společně - vidíte trpět nevinné. Dodnes mě neskutečně bolí, když vidím zraněné děti, ženy a samozřejmě i seniory. Je to pro mě vlastně mnohem těžší, než bývalo, bolí to víc a víc, ale nepřekvapuje mě to. Válečná novinařina je prostě o explicitním násilí, a mění se vlastně jen kulisy a kontury. 

Když říkáte, že vidět lidské utrpení bolí víc a víc, myslíte tím, že je pro vás těžší se s tím srovnat, než když jste třeba začínala?

Ano, přijde mi, že násilí už je prostě příliš. Samozřejmě práce jako taková je pro mě jednodušší, protože vím, jak a kde se bezpečně pohybovat, jsem dostatečně zkušená na to, abych se nepouštěla do úplného bláznovství. Ale když jsem začínala, trochu naivně jsem si myslela, že si na to lidské utrpení třeba po čase zvyknu. Ale to se prostě nestalo a nestane. 

Fotografka Jarmila Štuková

Jarmila Štuková

Dokumentaristka a válečná fotografka

Od roku 2005 jezdí do zemí trpící válkou, chudobou a sociálními problémy. Dokumentovala dětskou prostituci v Etiopii, zemětřesení na Haiti, útoky kyselinou v Indii, žehlení ženských prsou v Kamerunu, násilí na ženách v Afghánistánu nebo frontové linie v Iráku.

Za fotografie z Etiopie, Haiti, Iráku, Sýrie, Kamerunu, Jordánska, Ukrajiny a dalších zemí byla mnohokrát oceněna v soutěži Czech Press Photo a také v mezinárodních fotografických soutěžích.

Nyní se chystá do Iráku, kde bude zpracovávat téma sebeupalování žen. V Praze připravuje vzdělávací výstavu na téma, proč by se Západ měl zajímat o dění na periferiích, jako je právě Irák nebo Bangladéš. Veřejnosti se otevře již 6. června 2024.

Foto: Honza Mudra

Myslíte, že to platí paušálně? Nebo máte i kolegy, kteří už to třeba tak nevnímají?

Mám i takové kolegy, ale já jsem hodně emocionálně založená. Když vidíte dopady války a škody, které napáchá, rychle si uvědomíte, jak se to trauma bude nevyhnutelně přenášet o generace dál a s něčím takovým je opravdu těžké se srovnat. Mně stačí vidět jen zraněného člověka nebo někoho, kdo přišel o blízkého a začnu to prožívat s nimi. Pořád se mi to zdá neskutečně nespravedlivé a to se asi nikdy nezmění. 

Naučila jste se za těch dvacet let už pracovat se strachem?

Strach má mnoho podob. Jaké to je mít strach na frontě, zjistíte jen, když to zažijete. Nejde se na to připravit. Když jsem poprvé jela do války, myslela jsem si, že to nezvládnu, že budu paralyzovaná, že mě to zastaví. Ale naopak, zjistila jsem, co všechno dokážu, že jsem ve skutečnosti velmi racionální a že ty situace zvládám. 

Samozřejmě, že má člověk strach o svůj život, ale pro mě je mnohem horší cítit bezmoc a strach o lidi v jejich bezvýchodných situacích, které potkávám. To mi způsobuje nespavost, je mi z toho zle a pořád mám takové situace před očima. Mnohem víc než když někde na frontě běžím a někdo po mně střílí.

Nevěříte, že jste naživu 

Do jaké nejnebezpečnější situace jste se dostala? 

To nedokážu říct, bylo jich strašně moc. Mnoho situací nemůžete a nedokážete předvídat. I když si třeba řeknete, že už nepotřebujete jít na nejexponovanější část fronty, stane se vám, že se tam najednou ocitnete, protože třeba člověk, který je s vámi, to nedokázal správně vyhodnotit.

V několika rozhovorech jste popisovala, jak jste utíkala o život a strachem se vám klepaly zuby. Vzpomenete si alespoň na nějaký z těch momentů? 

Bylo to asi ve válce s Islámským státem nebo když jsem byla v Náhorním Karabachu a začali pálit kousek od nás. Nebo v syrském Idlíbu, což byla bašta teroristických organizací. V Pásmu Gazy kousek od nás letěla raketa… 

Těch situací bylo několik a nerada je srovnávám. A různé projevy strachu a děsu se mi často dějí až když jsem mimo nebezpečí. Najednou se začnete chovat jako blázen, někdy se smějete, klepete. Občas je to hodně zvláštní. Když zažijete tlakovou vlnu při explozích, saháte si na orgány, jestli vám zůstaly v těle. Najednou jste mimo sebe, protože nevěříte, že jste stále naživu. 

Fotografování válečného utrpení má důležitý eticky rozměr. Asi se často setkáváte s dilematem, kdy je v pořádku ještě něco fotit nebo kdy už jde o příliš velký zásah do soukromí. Jak jste se naučila něco takového vyhodnocovat a máte nějaké principy, kterých se držíte? 

Když někdo nechce být focený, tak ho nefotím. To je první věc. Samozřejmě pokud jde o bojovníky Islámského státu, nějaký souhlas neřešíte. Ale v momentě, kdy vidíte, že je na někom páchané násilí nebo si prožil něco velmi traumatizujícího a poznáte, že nechce, tak ho nefotíte.

Stává se to často?

Většině lidem nevadí, že je fotím, protože chtějí ukazovat, co se jim děje. Ale v některých případech ani nemají možnost se vyjádřit a znám kolegy, kteří by jejich zranitelné situace využili pro fotku. Na Haiti jsem zažila situaci, kdy jeden kolega stál nad ženou, která byla ve vysokém stádiu těhotenství a upadla na bitevním poli, hledala pomoc, byla úplně traumatizovaná a on si ji vyfotil. Já bych to nedokázala. Také jsem zažila, že si fotografové posunuli mrtvolu, aby byla v lepším světle.

Když se vrátíte z bojové zóny, jak složité je pro vás usadit se zpět do starostí každodenního života? Dokážete překlenout tyto dva světy?

Doma se mi stává, že pak zažívám pocity nevysvětlitelného štěstí. A stačí mi k tomu jen horká vana a hudba. Nebo, když se můžu po ulici procházet se sluchátky v uších a kávou v kelímku. Přijde mi to v ten moment často opravdu vzácné, že se nemusím ve strachu dívat kolem sebe, kdy několik metrů ode mě zase něco spadne.

Zároveň ale prožíváte těžkosti. Hrozně mi vadí, že jsou lidé nelaskaví. Když přijedete po tom, co jste všechno viděla, vejdete do tramvaje a všichni se tváří zhnuseně a podrážděně, začne mě to štvát. Vždycky si říkám, proč si to děláme?

Video: Jak ukončit válku s Hamásem? Část likvidovat, část dostat na svou stranu, říká expert (12. 4. 2024)

"Je tam zkrátka všechno, co si umíte představit, špatně," komentuje reportér Pavel Novotný podmínky v Pásmu Gazy. | Video: Tým Spotlight
 

Právě se děje

Další zprávy