Český Cirk La Putyka slaví patnáct let. Stvořili ho bratři Vítek a Rosťa Novákovi a dnes je svým souborem i rozpočtem největší v zemi. Narozeniny má i jeho domovská scéna – divadlo Jatka78, které už deset let sídlí v Holešovické tržnici.
Obě organizace má nově pod palcem výkonný ředitel Ondřej Vykoukal. K umění a kultuře zběhl z právnického světa. „Moje cesta k cirkusu byla rychlá a překvapivá,“ říká.
Sedíme v baru divadla a Ondřej Vykoukal mi ukazuje, co cirkus momentálně nejvíce trápí. Nedostatečná kapacita toalet, které přímo volají po rekonstrukci, prohnilá střecha, kterou při deštích zatéká.
„Už deset let jen posloucháme sliby o opravě. Celou dobu jsme v určitém provizoriu, které diváci akceptují a možná berou i trochu jako genius loci tohoto místa, ale všechno má své limity,“ podotýká Ondřej Vykoukal.
Holešovickou tržnici vlastní hlavní město, pro které ji spravuje její společnost Výstaviště Praha. Rekonstrukci vám slibují už několik let. Proč vás to tak trápí právě teď?
Protože stále jen slyšíme, že nejsou peníze, ale pak se dozvíme, že se hned vedle nás investuje dvacet milionů do prostoru, kde nic není, a který se bude komerčně pronajímat. Další budova Burzy se rekonstruuje za sedmdesát milionů, další dvě haly za pětadvacet milionů.
K nám zatéká prohnilou střechou asi na padesáti místech. Na plánku máme nakreslené hvězdičky, abychom věděli, kam rychle dávat kýble. Ale stále je na opravu asi brzy. Zaznívá sice argument, že nemáme zas tak vysoké nájemné, ale už nikdo nevidí, že každý rok dáváme do údržby více než milion korun.
Foto Lukáš Bíba
A víte, proč to tak je? Proč se na vás zatím nedostalo?
V současné době se projednává strategie rozvoje tržnice, která má etapizovat rekonstrukci, a tam jsou Jatka na posledním místě, takže se bavíme o roku 2035. A my se ptáme – stojí vlastně Praha o Jatka, o divadlo, kam chodí padesát tisíc lidí ročně? Nebo co je tím důvodem, že v prioritách jsme až na konci?
Tržnice se původně propagovala jako kombinace kultury, gastra a obchodu s vyrovnaným poměrem, ve strategii je kultura navržena v zastoupení čtyři a půl procenta aktivit na celou tržnici. Ze strany hlavního města to vnímáme jako facku – vybudovali jsme tady něco, co funguje, ale ještě si můžeme dalších patnáct let na opravu počkat.
Už jsme zmínili, že Cirk La Putyka slaví patnáct let a rozhodl se k té příležitosti nadělit divákům i nové představení Okamžik. Čím je unikátní, z pohledu vás jako člověka, který by měl hlídat rozpočty?
Tak velké představení s pětatřiceti účinkujícími se děje jednou za pár let. A i když ho doprovází obrovský divácký zájem, je pro nás velmi ztrátové. Víme, že i když zcela vyprodáme celý měsíc v Azylu, tak stejně nebudeme na nule. Ale je to očekávaná ztráta, s níž jsme do toho šli.
S podporou dotací i našich partnerů si to můžeme dovolit. Konkrétně rozpočet Okamžiku je kolem osmi milionů korun, což my letos nevyděláme. Šapitó v Azylu má kapacitu pět set lidí a cena vstupenky musí mít nějaký limit.
Kolik by měl vstup stát, aby to dávalo finančně smysl?
Aby se to vyplatilo, tak bychom museli prodávat vstupenky za dva a půl až tři tisíce korun za představení. Teď stojí 1390, a to už je dotovaná cena.
A jaký je rozpočet celého souboru?
U celého souboru a divadla k tomu se budeme pohybovat kolem sta milionů, to je na nezávislou kulturní instituci naprosto unikátní. A na to si musíme vydělat. Jsme pyšní, že u výdělku ze vstupného se pohybujeme kolem šedesáti procent, což je nejen na pražské scéně výjimečné.
Běžná soběstačnost pražských divadel, kromě Hudebního divadla v Karlíně, se pohybuje kolem třiceti procent. A těch sedmdesát mají z dotace. My máme šedesát procent z vlastní činnosti, dvacet procent z dotací od ministerstva a hlavního města Prahy, osmnáct od našich partnerů a dvě procenta tvoří naše další činnost, jako jsou třeba eventy nebo akce na klíč.
Zisk, vzhledem k tomu, že jste nezisková organizace, nevykazujete zřejmě žádný…
Ano, jedeme na udržitelnou nulu. Ale není to jen o tom zaplatit výplaty, elektřinu, snažíme se v divadle vybavení obnovovat. Když se bavíme o novém zvukařském pultu, tak ten stojí milion korun, osvětlovači teď zase vypsali návrh nových světel za dva miliony.
Když chceme dělat cirkus a divadlo na špičkové úrovni, tak k tomu potřebujeme i špičkové moderní technologie. Nechceme být pozadu, ale není to snadné, letos se nám třeba jen elektřina zdražila o milion sto tisíc korun za rok. To jsou peníze, které jsme museli v našem rozpočtu najít, ty nám nikdo nedá.
Foto Lukáš Bíba
Vraťme se ještě k Okamžiku. Na co se mohou diváci těšit?
První myšlenky o něm se objevily v září loňského roku. Následně jsme oslovili režiséra Maksima Komara, zda by připravil narozeninovou show k patnácti letům. A on přišel za dva dny s koncepcí a od té doby se na tom pracovalo. Intenzivní zkoušení probíhalo od ledna. Představení je unikátní svou pestrostí a tím, že obsáhne patnáct let Putyky.
Objevují se v něm disciplíny, které soubor dosud neuvedl. Jedna z nich je třeba takzvaný Ukrainian bar (pružná tyč určená na skoky do velké výšky, pozn. red.) v několikanásobném provedení. Původně to byl Russian bar, ale vzhledem k probíhající válce na Ukrajině a k tomu, že jsme z ní k nám do cirkusu evakuovali studenty, tak jsme ji s režisérem Maksimem Komarem přejmenovali.
A jaký je zatím o Okamžik, potažmo vůbec o nový cirkus zájem z řad diváků?
Premiéry byly vyprodané a vyprodáno máme i na dalších pět show. A nový cirkus lidi láká, je tedy dobré říci, že v něm nejsou zvířata, ale jde o spojení tance, pohybového divadla a špičkové akrobacie. Takže určitá dávka nebezpečí a rizika, která diváky přitahuje, tam je taky. V Česku jsme sice s tak velkým souborem a rozpočtem jediní, ale rozhodně ne sami.
Cirkusová scéna roste a zvětšuje se a už není jen v Praze, ale i v regionech, třeba v Ostravě teď mají krásné nové prostory. Probíhají i festivaly, nejen Letní Letná, ale také v Trutnově, který má dobré renomé.
Nově jsme založili Asociaci nového cirkusu, což by měla být nová platforma zdaleka nejen pro propagaci. Z nedávného průzkumu totiž vyšlo, že nový cirkus zná jen malé procento lidí, byť znalost našeho Cirku La Putyka je obrovská, pohybujeme se na pětaosmdesáti procentech vyprodanosti.
A jak si stojíte ve srovnání se zahraničím?
Se souborem dost často vyrážíme za hranice a máme u tamního obecenstva respekt. Není to tak, že by se na nás dívali skrz prsty. Naopak za těch patnáct let už tam máme nemalé renomé. Už jen první představení, které se mimo jiné hrálo až v Austrálii, mělo velký úspěch. Příběh z české hospody s českým pivem zaujal. Takže jezdíme všude po světě – byli jsme v Kanadě, ve Státech, v Jižní Americe.
Ale není to jen o tom, že hostujeme venku, ale i koho si vozíme k nám. A to nejenom soubory, ale i jednotlivé umělce – ať už to jsou tvůrci, režiséři, choreografové, cirkusoví koučové, akrobati. To souvisí s tím, že v Česku není profesionální cirkusová škola, takže pokud chceme naše akrobaty posouvat dopředu, tak to srovnání se zahraničím je nezbytné.
Vozíme zahraniční lektory třeba i pro naše techniky, kouče na nejrůznější disciplíny, abychom našim akrobatům dopřáli to, co se nikde jinde nenaučí. Abychom si je udrželi a neutíkali nám do světa.
Proč jste se vlastně rozhodl odejít ze světa advokacie?
Po vystudování právnické fakulty jsem začal pracovat v kanceláři pro Petra Ostrouchova a primárně jsem měl na starosti filmaře, hudební vydavatelství a vůbec celou uměleckou sféru. A tam už mě na tom autorském právu lákalo, že má blízko ke kultuře a k umění. No a po deseti letech se moje cesta završila a já zjistil, že bych chtěl dělat něco jiného.
Nebylo to tak, že bych neměl uplatnění. Pracoval jsem tehdy v kanceláři u Pavla Kroupy a měl jsem to tam rád, ale zjistil jsem, že je čas jít jinam. Zároveň se mi ale nechtělo začínat od nuly. Shodou okolností jsem narazil na dvě věty na jednom kulturním serveru, zda někdo neví, kdo by byl vhodným kandidátem na výkonného ředitele Putyky a Jatek.
A já si říkal, že by mě to opravdu bavilo a že nemám co ztratit, když to zkusím. A od té doby jsme se čtyři měsíce potkávali s Rosťou a Vítkem, až jsme si v srpnu 2023 plácli a od prvního září jsem nastoupil.
Foto Lukáš Bíba
To musel být pro vás trochu jiný svět, ne? Na co jste si musel zvykat?
Naprosto jiný. Najednou jsem měl tu obrovskou zodpovědnost a vědomí toho, že nade mnou už nikdo není. Rosťa má na starosti uměleckou stránku, ale já jsem v čele toho ostatního a tolik lidí – stovku – jsem předtím nikdy nevedl.
Na druhou stranu to přijetí tady bylo skvělé. Nezaznamenal jsem jedinou problematickou reakci, že advokát přijde mezi umělce. Mluvil jsem vždy o pokoře, což byl můj mindset, ale zároveň o odvaze něco změnit. Protože právě pohled zvenku, nezatížený historií nebo jiným divadlem, se může do budoucna hodit.
Nebál jste se, že vejdete do bohémského světa, kde se pravidla vytvářejí za pochodu a na vše je spousta času?
Vůbec, to je velký mýtus, který ale určitě neplatí u profesionálních umělců. Pokud chcete dělat umění na špičkové úrovni, tak laxní přístup nefunguje. V novém cirkuse neprobíhá příprava jen na samotném zkoušení, ale u akrobatů je na úrovni vrcholového sportu.
Nejsou to bohémové, ale dříči, kteří na sobě makají, i když není zkouška, protože chtějí být na špičce a vědí, že jinak to nejde. Pak je tu ještě finanční tým, marketing, produkce, technika, a tam už to vůbec nemůže fungovat bohémsky.
Když jste se rozhodoval, zda nabídku přijmout, nebyly pro vás limitující peníze? Přece jen v advokacii se asi pohybujete v jiných sférách než v uměleckém světě.
Hrály při rozhodování prakticky nulovou roli. Peníze pro mě nebyly až tak podstatné a bavili jsme se o nich naprosto minimálně. Mnohokrát jsem ale podobnou otázku dostal, že jsem si musel pohoršit. Ale znovu dodávám, že peníze pro mě nebyly motivátorem a limitem.
Co máte jako CEO všechno na starosti?
Mám pod sebou všechno, kromě uměleckého souboru. Byť jsme nezisková kulturní organizace a není naším primárním cílem tvořit zisk, neznamená to, že naším primárním cílem není tvořit příjem. Pořád je to podnikání, které má nějaká specifika, ale ten základní princip je prodávat vstupenky, snižovat náklady. A tomu odpovídají i mé povinnosti.
Teď pracujeme na dlouhodobé vizi a strategii, kam bychom chtěli soubor dovést. Ať už se týká nových zemí, kam bychom se chtěli podívat a hrát delší dobu, nebo nových show. Rovněž se zabývám finančním řízením a vedle toho máme provozní část, která se týká našich produkčních a techniků, řešíme hodně i údržbu.
Pod vás tedy spadá jak Cirk La Putyka, tak i Jatka78?
Ano, v divadle ještě pronajímáme bar, který jsme historicky provozovali sami, ale nakonec jsme došli k názoru, že to přenecháme cizím. Teď zrovna jednáme o novém nájemci, který tu bude od září.
Jinak máme samostatný soubor, který vytváří představení a jezdí po Česku i po světě a vedle toho máme divadlo Jatka78, kde hraje nejen Cirk La Putyka, ale i další soubory – Dekkadancers, My kluci, co spolu chodíme, Viktor Tauš tady má své projekty jako třeba Amerikánku.
Naší letní scénou je pak Azyl78 na holešovickém Výstavišti, kde máme na pronajaté louce postavené šapitó. Kapacita Azylu78 je pět set diváků, na Jatka se vejde kolem 340 lidí.
Jaké to je, ukočírovat sto lidí?
Vzhledem k tomu, jak dobrý mám tým těch nejbližších spolupracovníků, tak je to snadnější, než by člověk řekl. Ale problémy přicházejí, ne vždy se daří a vyjde, co naplánujeme.
Když se vyrábí nové představení, které je tak velké, jako naše novinka Okamžik, kde se pohybuje celkově šedesát lidí, tvoří se hudba, staví šapitó, ladí světla a šijí kostýmy, tak tam k nedorozumění a nepochopení určitě dochází. Což ve stresu vede i ke konfliktům, ale na konci se vždy dobereme výsledku.
Nutno však podotknout, že já jsem sem nepřišel na zelenou louku, Cirk La Putyka má za sebou patnáct let a fungoval i přede mnou. Já jsem tu ale proto, abych obě instituce zaštítil a začal je posouvat.
A vy sám nemáte někdy touhu stoupnout si na jeviště?
Kdepak. Jsem spokojený tam, kde jsem. Vím, kde mám limity a možnosti a souboru pomůžu mnohem víc v kanceláři za počítačem než na jevišti. Vzhledem k tomu, jaké množství skvělých akrobatů máme, tak velice rád sedím v hledišti.
