V Bílém lotosu hrál jednoho z „ďábelských gayů“, kteří sice nonšalantně skládali komplimenty bohaté paničce, ve skrytu ale osnovali její vraždu. V minisérii Zlá krev: Capote vs. labutě má Tom Hollander jako slavný spisovatel také pifku na zámožné přítelkyně. Jako zbraň mu stačí pero.

Truman Capote je dva roky po vydání své knihy Chladnokrevně celebritou, jakou jen mohli ještě spisovatelé v minulých dekádách být. Cupitá mahattanskými ulicemi za jednou ze svých kamarádek, Babe, která zrovna přišla svému milionářskému manželovi na nevěru.

Capote ji utěšuje, zároveň ale zdůrazňuje, že se rozhodně nemá rozvádět. Vždyť jako milovnice umění může z partnerova záletu vytřískat „dalšího Gauguina a Matisseho“, kterými si ji nevěrník znovu koupí.

Capote v podání Toma Hollandera je v nové minisérii takovou původní Carrie Bradshaw, kterou tady obklopují samé Charlotte, pokud zůstaneme u analogií se Sexem ve městě.

Spisovatel totiž tráví čas hned s několika okouzlujícími ženami z vyšších společenských kruhů, takzvaných labutí, pro něž se stal důvěrníkem, utěšovatelem a pro svůj břitký humor i bavičem. Zkrátka přítelem. Ale jen do určité chvíle. 

Během všech těch sedánků, obědů v luxusních restauracích i exkluzivních večírků „sladký Tru“ bedlivě poslouchal a všechno si memoroval – aby pak v magazínu Esquire v roce 1965 vydal skandální článek, v němž život „svých“ labutí popsal.

Sice jim změnil jména, nevynechal ale velmi pikantní detaily o jejich partnerských problémech, nejistotách, poklescích. Čtenáři to milovali, ale labutě to braly jako zradu. Trumana odřízly a vyhlásily mu válku.

Stále jsme však v nablýskaném světě newyorské smetánky, kde se střídavě delikátním způsobem pomlouvá Jackie O, Bianca Jagger i princezna Margaret, přičemž nejlepším čtenářem i vykladatelem jakékoli situace zůstává Hollanderův Truman.

Už když ho hrál v takřka dvacet let starém filmu Philip Seymour Hoffman, krátce jsme poznali, že literát uměl bavit společnost, až tady se ale věčný diblík vlající prostorem s drinkem v ruce skřehotající bonmoty stává opravdovým lvem salonů.

Karikatura na obálce časopisu New York Magazine z roku 1975 ho ostatně zachycovala jako prťavého francouzského pudla, který kouše do prstů ženy na večírku. Scenárista Jon Robin Baitz přesto ve vztahu Capoteho a labutí hledá trochu větší nuanci – ačkoli jedna z kamarádek ho obviní právě z toho, že ji hloubky, již jako přítel dobře znal, ve svém pamfletu zbavil.

Je zjevné, že tvůrci zde mají ambici rozebrat specifickou dynamiku vztahů mezi gayi a jejich přítelkyněmi, kdy se tak trochu hraje, kdo je pro koho větší příslušenství.

Přesně v duchu jiných projektů producenta Ryana Murphyho včetně první řady Zlé krve, v níž mezi sebou soupeřily herečky Joan Crawford a Bette Davis, se i tady počítá s cílovým divákem, který má rád určitou přepjatost, teatrálnost, umělost poháněnou skrytými vtipy pro zasvěcené. 

Nejlepší je ale minisérie ve chvílích, kdy se na tuhle estetiku takzvaného „campu“ vykašle a soustředí se na tragický vztah Capoteho a jeho nejmilejší labutě Babe, již hraje Naomi Watts, z ansámblu čítajícího Diane Lane, Chloë Sevigny, Demi Moore a dokonce Calistu Flockhart jasně vyčnívající.

Osm dílů je totiž všechno, jen ne sevřených, protože Zlá krev těká mezi dekádami, zároveň ale často stojí na místě, kdy v úvodních epizodách nechává labutě opakovaně lamentovat nad Capoteho zradou, aby v těch pozdějších zase alkoholem zničeného spisovatele okolí stále zachraňovalo a nutilo ho k psaní.

Onen článek v Esquire měl být totiž jen začátek, dneska by se řeklo teaser, na celou novou knihu, která se měla stát Capoteho mistrovským dílem.

Stejně jako ve zmíněném filmu s oscarovým Hoffmanem tu rezonuje napětí z toho, co všechno si lze vzít z životů blízkých lidí, ale opentlit to jako „fikci“. Zlost lidí, kteří nechtějí vidět, že je nesnesitelný génius Capote udělal nesmrtelnými, je působivější než třeba zcela zbytečná snová epizoda s černošským spisovatelem Jamesem Baldwinem.

Ten se zjeví, aby mohl s Capotem chodit městem a mluvit o rasismu, homofobii a systémových nespravedlnostech. Najednou začnou padat současná slova jako „privilegovaný“ nebo „misogynie“ a iluze jiné doby je úplně pryč. Baldwin a Capote sebou navíc v reálu podle všeho opovrhovali a nemohli si přijít na jméno.

Série přitom paradoxně nedokáže prodat ani onen skandální článek – nikdy se nedozvíme, zda šlo o geniální sociologickou sondu, nebo bulvárek, či zda měly labutě právo být opravdu tak dotčené. Musíte to pak dohledávat jinde – a skutečně se dozvíte, že text vyšel v době, kde se ani nemluvilo o tom, že byl prezident Roosevelt na vozíku, natož aby se na veřejnosti propíralo něčí soukromí.

Uvěřitelná je ale naopak pachuť, která po celém sporu zůstane, protože v něm není vítězů, ani dokončených románů. Je akorát škoda, že není víc rozvedeno, když na adresu Capoteho jedna z labutí prohodí, že vlastně zničil zlatý věk společnosti s jejími formálními pravidly.

Určitě do ní chtěl patřit, také jí opovrhoval a do jisté míry ji i ovládl – ale když rozhrnul oponu, aby se do světa Gauguinů a japonského porcelánu podívali všichni, tak ji zabil.