Jaroslav Libánský s romantickou přezdívkou „Abbé“ na svých fotografiích zachycoval život pražského undergroundu v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Represe nemohly udolat sounáležitost tohoto společenství.
Návštěvníci jeho antikvariátu a galerie Masna ve Slavonicích, kde část roku pobývá, ho znají pod přezdívkou „Abbé“. Dostal ji od přátel na začátku sedmdesátých let, kdy jako mladý student teologie se svými dlouhými vlasy a vousy připomínal abbého Fariu z tehdy populárního zpracování Dumasova Hraběte Monte Christa s Jeanem Maraisem v titulní roli.
Odmalička byl všestranným samoukem v téměř všech uměleckých disciplínách: „Pokoušel jsem se hrát na kytaru, kreslit, dělat divadlo.“
„Ale jediné, co mi doopravdy šlo, bylo fotografování.“
Pocházel z pražských Dejvic, ale inspirován nevlastním dědečkem, který byl lesníkem na Šumavě, se přihlásil do tamějšího lesnického učiliště, kde ho čekal značný kulturní šok... Ocitl se v hraničním pásmu ve společnosti odchovanců nedaleké polepšovny v Kašperských horách, kteří se tam učili na dřevorubce. Po absolvování učiliště nastoupil v září 1968 do lesnické školy v Písku. Bylo to bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a tak jeho studium začalo studentskou stávkou proti okupaci.
Než naplno nastoupila Husákova normalizace, užíval si v Písku poměrně bohatý kulturní život: „Trochu se zapomíná, že Rusy nezajímalo, co se dává v kinech nebo jaké vycházejí knížky, to jim bylo jedno. Dokud si to ale sami Češi neuřízli úplně a definitivně.“
Po maturitě na lesnické škole začal studovat bohosloví a kromě focení také tvořil koláže, ovšem bez ctižádosti „prorazit“ v uměleckém světě. Prostřednictvím svých přátel Svatopluka Karáska, Egona Bondyho a své budoucí manželky Dády se sblížil s prostředím undergroundu: „Díky těm koncertům se tady objevila spousta lidí, kteří si chtěli prostě dělat svoje věci. Bez nějakých ambicí...“
„Nechte nás na pokoji a my si budeme dělat, co nás baví. V rámci možností...“
Po podpisu prohlášení Charty 77 se jeho rodina ocitla pod silným politickým tlakem. Domovní prohlídky se opakovaly i dvakrát třikrát týdně, Státní bezpečnost mu vyhrožovala odebráním dětí do dětského domova, malý syn zažíval v první třídě šikanu. Pod tímto tlakem se Jaroslav Libánský rozhodl s rodinou emigrovat. Rakousko jim nabídlo politický azyl, a tak zakotvili v místní emigrantské komunitě. Po roce 1989 se věnoval i „land artu“, například podél česko-rakouské hranice rozmístil 250 bust Edvarda Beneše.
„Pro mě a okruh mých známých to byla tak intenzivní, zajímavá doba, že všechny represe zdaleka nemohly udolat pozitivní stránky toho, jak jsme žili, jak lidi spolu vycházeli, navzájem si pomáhali a komunikovali,“ vzpomíná Jaroslav Libánský na život v undergroundu.