Bohumila Šmolíková viděla tatínka naposledy na Vánoce roku 1940. Bohumil Pytlík byl vojákem, štábním kapitánem a velitelem odbojové skupiny v Plzni. Nacisté ho popravili 20. května 1943 ve věznici v Plötzensee, kde podle své dcery čelil hrůzám…
Když bylo Bohumile pět let, zažila s maminkou, tatínkem a starší sestrou krásné Vánoce. Pod stromkem našla koloběžku, brusle na kličku a panenku s pokojíčkem a kuchyňkou. Poslední společný Štědrý večer…
Šťastné vzpomínky na dětství rychle vystřídala tvrdá realita války roku 1940. „V sedm hodin ráno k nám přišli dva od gestapa. Sebrali tatínka, ten se s námi rozloučil a víc už si na nic o něm nemůžu vzpomenout, protože už jsme ho nikdy neviděli,“ vzpomíná Šmolíková.
Otce zatkli za účast na bojkotování odvozu zbraní Němcům v rámci jedné ze skupin protinacistické organizace Obrana národa, kterou v Plzni vedl. Nacisté u něj hledali zbraně, našli však pouze šavli, která se nosila k uniformě. „Ta odbojová skupina byla napojena na Škodovy závody, kde se vyrábělo hodně střeliva. Takže když dostali avízo, že je vypravený vlak, tak to zase posílali dál,“ vypráví Bohumila o činnosti otce, o které rodina nic nevěděla.
Štábní kapitán Bohumil Pytlík jako vedoucí skupiny Obrana národa spolu s poručíkem Františkem Siegerem. četařem Antonínem Kopeckým a Václavem Krausem vykonávalizpravodajskou činnost. Dále obstarávali cestovní pasy pro lidi odcházející do exilu. V roce 1940 kvůli těmto aktivitám zatkli celou skupinu.
Matka se nevzdávala naděje
Otec Bohumily prošel Pankrácí, Terezínem, Glonovem u Štětína a v Berlíně v Plötzensee ho odsoudili k trestu smrti. Jeho žena se snažila nešťastný osud zvrátit a zaplatila zapůjčených 30 tisíc právníkovi, aby dostal jejího muže na svobodu. Všechno bylo marné. Ve svých čtyřiceti pěti letech byl 20. května 1943 štábní kapitán a člen domácího odboje popraven. Bohumile bylo pouhých 8 let.
Bohumila Pytlíka řádně nepohřbili, dcera mu proto nosí květiny na pomyslný hrob na hřbitově ve Skvrňanech. Jejího otce i další hrdiny domácího odboje připomíná pamětní deska obětem druhé světové války v prvním patře skvrňanské sokolovny. Pytlík byl totiž i místopředsedou Sokola Skvrňany. Roku 1945 ho in memoriam povýšili do hodnosti podplukovníka.
„Byl to pro mě strašný zážitek.“
Bohumila Šmolíková se na místo popravy svého otce vydala s manželem v roce 1968. Chtěla alespoň symbolicky odvézt tamější zeminu na hřbitov. Průvodce jí ale vysvětlil, že v Plötzensee se zbavovali těl pomocí velké pece s komínem. Popel házeli do řeky Sprévy. „Teprve když jsem tam stála, plně jsem si uvědomila, co to muselo být za hrůzu a co ti lidé včetně mého tatínka museli zakoušet…“ popisuje Šmolíková své bezprostřední pocity z věznice.
Gilotina v berlínské věznici Plötzsensee navždy umlčela 667 Čechoslováků, což bylonejvíce ze všech vězněných cizinců. Bohumila Šmolíková dodnes v srdci nosí vzpomínku na tatínka, má také schované jeho poslední dopisy. „V jednom z nich nám napsal: ‚Buďte dobrými Češkami tak, jak jste se narodily, neb hoden jest potupy všech lidí ten, kdo se za svůj rodný jazyk stydí.‘“
Zbytek války na statku
Po odsouzení tatínka k trestu smrti už v Plzni s blížícím se koncem války nebylo kvůli náletům bezpečno. Bohumila Šmolíková se proto s matkou a sestrou vydaly na statek do vesnice Seč u Blovic ke strýci. Zažily osvobození americkou armádou a vrátily se do města, kde s pomocí sousedů opravili válkou poničený rodinný dům, který postavili otcovi rodiče.
Bohumila Šmolíková strávila zbytek života v rodné Plzni. V roce 2018 získala od primátora Martina Baxy ocenění Zlatý Anděl za svou dlouholetou činnost, kterou podporovala aktivní život plzeňských seniorů v rámci organizace Senioři České republiky. O životě svého tatínka Bohumila Pytlíka chodívala vyprávět dětem do škol, kde se o tento dramatický příběh vždy velký zájmem.
