16. květen - Den romského odboje: Připomínka povstání Romů v Osvětimi v roce 1944
Dnes si připomínáme Den romského odboje na památku vzpoury vězňů tzv. Cikánského rodinného tábora v Osvětimi, kteří odmítli jít dobrovolně na smrt. Vzpoura se měla odehrát 16. května 1944, studie polských historiků Helen Kubicové a Piotra Setkiewicze z roku 2018 však poukazuje na to, že mohla proběhnout již o měsíc dříve a za odlišných okolností. Nic to však nemění na tom, že se jednalo o výjimečnou událost, kterou bychom si měli připomínat. Romové totiž nebyli jen pasivními oběťmi nacistického bezpráví, ale jako mnozí jiní proti němu také často bojovali.
„Díky nové rešerši dnes víme, že pasivní odpor v romském táboře v Březince se odehrál nikoli 16. května, nýbrž na začátku dubna roku 1944. Aktivní odpor proběhl během likvidace tohoto sektoru v srpnu, kdy bylo zavražděno více než 4200 Romů,“ uvedli po zveřejnění studie představitelé Osvětimského muzea.
Co se tedy v Osvětimi na jaře 1944 stalo? Pro server Romea.cz to podrobně popsal v roce 2015 historik Michal Schuster.
„Cikánský rodinný tábor“ v KT Auschwitz-Birkenau roku 1944
Rok 1944 lze zjednodušeně označit za závěrečnou fázi tzv. konečného řešení cikánské otázky v Evropě okupované nacisty a tedy i na území protektorátu Čechy a Morava. Po odtransportování většiny Romů do osvětimského komplexu během roku 1943 následovaly roku 1944 již jen menší transporty. Dne 16. května 1944 došlo k prvnímu pokusu o likvidaci tzv. cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau, čemuž zabránilo povstání tamních vězňů, ale především došlo k události nejtragičtější – na počátku srpna 1944 byl tento tábor zlikvidován.
První pokus o likvidaci „cikánského tábora“ a povstání romských vězňů
Osvětimský velitel Rudolf Höss nařídil na počátku roku 1944 urychlení už probíhajících prací v části Birkenau, především stavby rampy a kolejí trojkolejné odbočky trati Osvětim – Katovice, které vedly až ke krematoriu II a III. Velitel všech krematorií SS Otto Moll musel zajistit během týdne opravu všech krematorií, dokončit stavby baráků a začít stavbu nových spolu s vybudováním několika svlékáren u opravovaného bunkru II a za krematoriem V. Vězňové kopali dvě velké jámy na spalování mrtvol.
Veškeré přípravy byly prováděny kvůli židovským transportům z Maďarska. Pro nové vězně, označené při selekci za práceschopné, bylo potřeba místo pro ubytování, a tak nejvyšší vedení SS v hlavním táboře dne 15. května 1944 rozhodlo o likvidaci „cikánského rodinného tábora“. Tím by se uvolnil celý tábor B-II-e pro další maďarské Židy.
Konečná akce měla být provedena večer 16. května 1944, kdy údery gongu vyhlásily zákaz vycházení v celém táboře (tzv. Lagersperre) a tábor byl uzavřen. Před táborovou branou zastavila nákladní auta a z nich vyskákalo 50-60 členů zvláštního komanda SS, kteří vyzvali vězně k rychlému opuštění obytných bloků. Uvnitř bloků však panovalo napjaté ticho, vězni odmítli vyjít, zabarikádovali dveře a v zoufalství se připravovali na obranu za pomoci kamenů a pracovního nářadí. Členy komanda SS toto odepření poslušnosti zaskočilo a jejich velitel se rozhodl akci odložit.
Romský přeživší Hugo Höllenreiner (nar. 1933 v Mnichově), jenž byl do KT Auschwitz deportován se svou rodinou roku 1943, na okamžiky vzpoury vzpomíná takto: „Venku přišlo k bráně určitě tak sedm, osm mužů. Táta spustil křik. Celý barák se chvěl, jak řval: Nevyjdeme ven! Pojďte vy dovnitř! Čekáme tu! Jestli něco chcete, musíte dovnitř!“
Celou událost popsal ve své zprávě také bývalý polský politický vězeň KT Auschwitz a tehdejší úředník (raportní písař) v „cikánském táboře“ Tadeusz Joachimowski:
„Posledním velitelem cikánského tábora a současně rapportführerem byl Bonigut. Pravděpodobně pocházel z Jugoslávie. Nesouhlasil s přístupy a taktikou SS. Byl to velice dobrý člověk.
Dne 15. května 1944 za mnou přišel a oznámil mi, že s cikánským táborem to vypadá špatně. Existuje rozkaz nařizující likvidaci cikánského tábora, prý už dostal odpovídající pokyn z politického oddělení, přes dr. Mengeleho. Cikánský tábor má být zlikvidován a jeho osazenstvo zabito plynem. V táboře se tehdy nacházelo zhruba 6500 Cikánů. Bonigut mne pověřil, abych o tom zpravil ty Cikány, k nimž chovám naprostou důvěru. Žádal, abych je varoval, aby nešli na porážku jako ovce. Ještě mi řekl, že signálem pro začátek akce bude lágršpere a že Cikáni by neměli vyjít ze svých baráků.
Bonigut sám varoval některé Cikány. Já jsem rovněž (tajně) vykonal zadaný úkol.
Nazítří kolem sedmé hodiny večer jsem zaslechl gong ohlašující Lagersperre. Před cikánský tábor přijely automobily, z nichž vystoupilo 50 až 60 esesmanů ozbrojených samopaly.
Ihned obklíčili baráky obývané Cikány. Někteří příslušníci SS vešli do obytných prostor s pokřikem Los, los. V barácích panoval naprostý klid. Cikáni, ozbrojení noži, lopatami, želízky a kameny, očekávali, co se bude dít. Z baráků nevyšli. Příslušníci SS byli konsternovaní. Vyšli z baráku. Po krátké poradě se vydali do Blockführerstube za velitelem akce. Po nějaké době jsem zaslechl zahvízdání. Esesmani, kteří obklíčili baráky, odcházeli ze svých pozic, nastoupili do automobilů a odjeli. Uzavírka tábora byla odvolána.
Následujícího dne (17. května 1944) přišel Lagerführer Bonigut a pověděl mi, že Cikáni jsou pro tentokrát zachráněni…“
Ačkoliv tedy nedošlo k otevřenému střetu romských vězňů s příslušníky SS, hrála tato událost významnou roli. Rozhodně totiž nebylo v koncentračních táborech zvykem, aby se vězni hromadně vzepřeli připravené a plánované akci těsně před jejím samotným provedením. Je zcela nepochybné, že ozbrojené komando SS mohlo tento akt vzdoru potlačit, ale rozhodlo se nejít do otevřené konfrontace a raději dosáhnout svého cíle jinou cestou. Tato událost má tedy jednoznačně charakter povstání a náleží jí významné místo v tragické historii holocaustu evropských Romů.
V tzv. cikánském táboře v Birkenau se tehdy nacházelo asi 6500 vězňů, z nichž byla následně polovina odvedena do karantény v hlavním táboře – někteří někdy na přelomu května a června, další pak na začátku srpna 19448. Byli mezi nimi němečtí, polští a čeští vězni.
Likvidace „cikánského tábora“ v Birkenau
Do uvolněného „cikánského tábora“ přišlo asi 10 000 žen z Maďarska, které byly ubytovány v blocích s lichými čísly, zatímco romští vězni přešli na stranu se sudými čísly. Podruhé se stěhovali do zadní poloviny tábora, když do přední části tábora přišli muži z Maďarska. V červenci 1944 rozhodl H. Himmler o likvidaci zbytku „cikánského tábora“. Dne 1. srpna ráno se měli práceschopní vězni hlásit do transportu.
Následujícího dne 2. srpna 1944 byly z práceschopných vězňů a vězeňkyň „cikánského tábora“ sestaveny poslední transporty do KT v Buchenwaldu a Ravensbrücku. Buchenwaldské transporty se skládaly z 918 mužů a chlapců, ze kterých mělo 151 protektorátní příslušnost. V KT Buchenwald se díky transportům z Osvětimi téměř zdvojnásobil počet tamních sintských a romských vězňů. Ravensbrücké transporty sestávaly ze 490 vězeňkyň. Jejich složení podle státní či územní příslušnosti je bohužel nezjistitelné. Nicméně i v nich byly zařazeny protektorátní ženy. Šesti pracovními transporty opouštěli vězňové a vězeňkyně tábor v Birkenau trvale, protože v té době stál již tzv. cikánský rodinný tábor před svou likvidací a o osudu jeho zbylých vězňů bylo rozhodnuto.
Po jejich odjezdu zůstali v „cikánském táboře“ jen sirotci, starší lidé, matky s dětmi a jejich otcové, pokud nechtěli opustit své rodiny. Večer z 2. na 3. srpna došlo k uzavření bloků (Blocksperre) a během něho bylo 2897 žen, dětí a starých a nemocných lidí převezeno nákladními auty na dvůr krematoria V. Tam musel být zlomen jejich nečekaný odpor a poté byli nahnáni do plynových komor.
Hrůzné okamžiky popsal jeden z příslušníků tzv. zvláštního oddílu (Sonderkommando) Filip Müller (narozen 1922 v slovenské Seredi): „Místnost na odkládání šatstva byla o půlnoci přeplněná lidmi. Neklid vrůstal minutu po minutě… Ze všech stran se ozýval zoufalý křik, bědování, výčitky, obžaloby. Sborově zaznívaly hlasy: Jsme přece říšští Němci! Ničím jsme se neprovinili! Jinde bylo slyšet: Chceme žít! Proč nás chcete zabít? … Likvidace probíhala jako obvykle. Moll i jeho pomocníci odjistili pistole a pušky a nekompromisně vyzvali lidi, kteří se zatím vysvlékli, aby opustili odkládací místnost a odebrali se do tří prostor, určených na otravu plynem. Na poslední cestě mnozí zoufalstvím plakali… I z plynové komory se ještě dlouho ozývalo přerývané volání a výkřiky, dokud plyn nevykonal své dílo a neudusil poslední hlasy.
Těla zavražděných, mezi nimiž byli i mnozí protektorátní vězňové, pak byla spálena v jámách v blízkosti krematoria, které v té době nebylo v provozu.
Vzpomínku na likvidaci „cikánského tábora“ zanechal ve svých pamětech také velitel tábora Rudolf Höss: „Do poslední chvíle nevěděli, co je čeká; uvědomili si to tehdy, když je vezli do krematoria č. V. Nebylo lehké dovést je do komor. Neviděl jsem to, ale vyprávěl mi o tom Schwarzhuber, že žádná likvidační akce Židů nebyla tak obtížná jak likvidace Cikánů.“
Během akce táborový lékař Josef Mengele sám zastřelil romská dvojčata-chlapce, na nichž dělal předtím pokusy, aby je následně mohl použít na pitvání. Dívčí dvojčata byla převezena do koncentračního tábora Hindenburg. Irma Valdová-Krausová díky tomu přežila se svými sestrami, jak vzpomínala: „Toho dne přijel do tábora v 18:30 dr. Mengele, aby dal odtud odvézt zbývající dvojčata, mezi nimiž byly i moje dvě sestry Anna a Alžběta. Z celé početné rodiny jsem byla jejich jedinou příbuznou, s níž se nechtěly za žádnou cenu rozloučit. Za zmatku naložili na auto s dvojčaty také mne, což mě zachránilo před jistou smrtí.“
Na hromadnou vraždu navazovalo brutální zabíjení vězňů a vězeňkyň, kteří po odtransportování přijížděli zpět do Auschwitz-Birkenau, aby tam jako práceneschopní a vyčerpaní rovněž zahynuli v plynových komorách.
Mezinárodní den romského holocaustu
Rok 1944 a jeho místo v romských dějinách zůstává nadále živým a co je důležité – tragické události romského holocaustu konečně získávají pevné místo také v dějinách celoevropských, resp. světových. Datum 2. srpna bylo vyhlášeno mezinárodním dnem romského holocaustu a např. v Polsku významným státním dnem. Druhý srpen se každoročně stává v bývalém táboře v Březince místem pietního shromáždění, na němž se scházejí představitelé evropských romských organizací, zástupci polské vlády, úřadů, místní samosprávy, diplomaté, přeživší, pamětníci a pozůstalí.
