Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když v roce 2017 projel psovod Mitch Seavay cílem slavného závodu Iditarod Trail Sled Dog Race, mělo jeho spřežení šestnácti aljašských huskyů v nohách 1 606 kilometrů. Cestu napříč Aljaškou na trase z Anchorage do Nome zvládli Seavayovi psi v rekordním čase osm dní, tři hodiny, čtyřicet minut a třináct vteřin.
Denně urazili kolem dvou stovek kilometrů drsnou arktickou přírodou; od startu na úrovni mořské hladiny se vydrápali do horských průsmyků s nadmořskou výškou kolem tisíce metrů; vzdorovali mrazu, bojovali s únavou a nevyspáním.
Pokud bychom hledali mezi zvířaty hvězdu ve vytrvalostním běhu, saňoví psi by patřili k horkým favoritům. Dnešní šampioni závodů psích spřežení jsou vyšlechtění speciálně pro vytrvalostní soutěže. Solidní základ pro extrémní výkony však zdědili po psech, kteří žili s lidmi na východní Sibiři už před patnácti tisíciletími. Chov těchto psů spolu s vynálezem lehkých saní dovolil pravěkým lidem osídlit Arktidu – eskymácké a indiánské lovce rozvezla psí spřežení po sněhem zavátých pustinách od Aljašky až po Grónsko. Závod Iditarod se pořádá jako připomínka dramatických událostí roku 1925, kdy štafeta psích spřežení dopravila během pouhých šesti dní životně důležitou dodávku antitoxinu z Anchorage do Nome postiženého epidemií záškrtu. Klání je však i projevem úcty k Eskymákům a k indiánům kmene Athabaska, kteří po iditarodské stezce putovali s psími spřeženími dávno před příchodem Evropanů do Nového světa.
Saňoví psi se z pestré palety více než 350 oficiálně uznávaných psích plemen vymykají řadou výjimečných schopností. Žádné jiné plemeno nevydrží den za dnem po dlouhé hodiny běžet sněhem v mrazech klesajících pod −40 °C a v blizardech fičících rychlostí sto kilometrů v hodině. Odolnost saňových psů vůči nízkým teplotám je obdivuhodná – zima jim začíná být, když teploty klesnou pod −25 °C, a vedrem trpí při teplotách nad +10 °C. Huskyové závodící na iditarodské stezce vděčí za svou vytrvalost a odolnost jedinečnému metabolismu.
Na začátku dlouhé, namáhavé cesty se chová tělo saňového psa podobně jako organismus jiných savců: námaha mu odčerpává ze svalů energetické rezervy, zvíře trpí stresem a jeho svaly vykazují neklamné známky poškození. Jiní zvířecí vytrvalci vydrží takovou zátěž omezenou dobu a pak musí polevit, aby jejich tělo zregenerovalo. Saňový pes se však začne zotavovat, aniž by ubral na výkonu. Po čtyřech dnech dřiny jsou aljašští huskyové zpět v kondici, v jaké stáli na startu.
Pro vytrvalostní výkony jsou důležitá tzv. pomalá svalová vlákna, uzpůsobená k tomu, aby se smršťovala opakovaně po dlouhou dobu. K výrobě energie potřebují spalovat glukózu za přítomnosti kyslíku. Ta se generuje pomalu, ale efektivně, a proto se tato svalová vlákna při pomalé práci tak snadno neunaví. To však platí za předpokladu, že je zajištěn dostatečný přísun kyslíku krví z plic do svalů. Pomalé svaly jsou proto bohatě prostoupeny cévami. Pokud plíce a srdce přísun kyslíku nezajistí, svalům energie rychle dojde. Zvířecí vytrvalci, jako jsou huskyové, velbloudi nebo pštrosi, mají těchto vláken ve svalech vysoký podíl. Ostatní tvorové je běžně používají k trvalým činnostem, jako je udržování polohy těla – například svaly chodidla zajišťující stojícímu člověku rovnováhu jsou tvořeny z pomalých vláken až z 80 %.
Pro výkony, jaké podávají huskyové na trati závodu Iditarod, je nutné efektivně doplňovat ztracenou energii. Každý kilogram těla psů vydává osmkrát víc energie, než kolik jí generuje na kilogram tělesné hmotnosti cyklistický profesionál při extrémně náročných etapách Tour de France. V krmivu bohatém na tuk dostane husky během závodu denně do těla 12 000 kilokalorií; pokud by chtěl vytrvalostní běžec držet se saňovými psy krok a doplňovat energii podobným tempem, musel by denně spořádat 70 velkých hamburgerů. I kdyby to ale dokázal, nebylo by mu to nic platné. Člověk totiž postrádá výjimečnou schopnost huskyů tuky a cukry získané z potravy bleskurychle ukládat do svalů.
Hrubé podcenění energetických nároků saňových psů stálo v pozadí tragického konce britské expedice Roberta Falcona Scotta (1868–1912) k jižnímu pólu v roce 1912. Na svých prvních polárních expedicích dával Scott psům denně půl kila speciálních sucharů. Netušil, že zvířata potřebují pro plný výkon šestkrát větší porce, a tak chybně usoudil, že psi jsou pomalí, a pro cestu k pólu je zavrhl.
Norský polárník Roald Amundsen (1872–1928) měl o potřebách psích tahounů podstatně přesnější představu. Denní dávku sucharů svým grónským saňovým psům vydatně vylepšoval tulením masem, tukem a také pemikanem – „kalorickou bombou“ vyráběnou severoamerickými indiány ze zvířecího tuku, sušeného masa a sušených lesních plodů. S šestnácti saňovými psy dosáhla jeho expedice 14. prosince 1911 jižního pólu a bez větších potíží se vrátila na pobřežní základnu. Scott, který vsadil na saně tažené lidmi, dorazil na pól měsíc po Amundsenovi a na zpáteční cestě se svými muži zahynul.
Huskyové jsou jedinečně disponovaní i pro zásobování těla kyslíkem, které se měří tzv. maximální rychlostí spotřeby kyslíku, zkráceně označovanou jako VO2 max. Ta vyjadřuje množství čistého kyslíku, které živočich za určitou dobu napumpuje do organismu. Netrénovaný husky načerpá do každého kilogramu těla za minutu 175 mililitrů kyslíku, zatímco když je v plné formě, je to až kolem 300 mililitrů. Mezi sportovci se pyšní nejvyššími hodnotami VO2 max profesionální cyklisté se 100 mililitry kyslíku na kilogram za minutu.
Překvapivě nízké hodnoty VO2 max, kolem pouhých 50 mililitrů, vykazuje velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius), přitom ale zvládá tratě dlouhé přes třicet kilometrů v rychlostním průměru 40 km/h. Tajemství vytrvalosti dromedárů tkví v jejich schopnosti využívat VO2 max po desítky minut na 100 %. Koně během několika minut dostihu využívají svůj VO2 max s hodnotami kolem 230 mililitrů kyslíku na kilogram a minutu jen z poloviny a v cíli jsou vyčerpaní.
Aljašští huskyové naproti tomu běží na polovině svých maximálních hodnot VO2 max osm až deset hodin, což je neskutečný výkon. Zásobování organismu kyslíkem závisí na množství vzduchu, které projde plícemi. Elitní sportovec dostane za minutu do plic kolem 300 litrů vzduchu, dostihový kůň 2 000 litrů a závodní chrt, vážící jen polovinu toho co urostlý atlet, vymění v plicích za minutu 700 litrů. Kolik vzduchu prohánějí plícemi huskyové na cestě z Anchorage do Nome, zatím nikdo nezměřil.
úryvek z knihy:
Jaroslav Petr
Desatero pohybů
Zvířata na souši, ve vodě a ve vzduchu
Argo a Dokořán 2024
O knize na stránkách vydavatele
E-kniha – texty o psech ze Sciencemag.cz sebrané, doplněné a uspořádané.
Psověda: Od domestikace vlka po psy u počítačů. 100 vědeckých studií o psech
Kdy lidé poprvé ochočili vlka? Kolik hraček znáš… Kolik slov se dokážou naučit geniální border kolie? Pozná se pes v zrcadle a má teorii mysli? Psi a matematika. Vnímají psi magnetické pole? Mohli by se dožívat 20 let? Genetické studie i experimenty zkoumající chování. Novinky o psech, které se v posledním desetiletí objevily ve vědeckých článcích. Psí zajímavosti z důvěryhodných zdrojů.
Nová vlna 2022, 150 ns
aniz bych delal paralely, fak moje hubena zena s nizkym tlakem se tesi na teploty nad 30 c v termalech, tak ja jsem nesportovni tlustoprd se sadlem kolem organu, ale uz detstvi chodim jen v kratasech a nad 20 c je mi uz horko. cert vi jestli i ti psi nemaji pokazenou termoregulaci jako ja 😀
ja to dobre znam z vlastni zkusenosti, mne je horko nad 15 C. ale tim ma paralely s huskym konci, urcite bych ani v mrazu daleko nedobehl 🙂