Čtyřnásobná oscarová držitelka Meryl Streep zavzpomínala v Cannes na svou kariéru, v níž nechybí drama Sophiina volba, romantika Vzpomínky na Afriku, muzikál Mamma Mia!, komedie Ďábel nosí Pradu či politický portrét Železná lady.
V úterý přebírala americká herecká legenda Meryl Streep čestnou Zlatou palmu, ve středu pak s ní festival uspořádal hodinový dialog Rendez-Vous. „Mám teda dost kocovinu,“ řekla herečka bezelstně na úvod rozhovoru se známým francouzským filmovým novinářem Didierem Allouchem. „Šla jsem spát až ve tři ráno,“ usmívala se a chválila zahajovací film Quentina Dupieuxe The Second Act. „Je to trochu ostuda, ale musím se přiznat, že dneska už na tolik filmů nekoukám. Den má jenom tolik hodin a většinou mi je sežere starost o rodinu. A pak už jsem taky tak stará, že jsem točila vlastně s každým. A musím povinně koukat na jejich filmy, protože když je potkám a nebudu je znát, budu za blbce.“
Allouch pak vedl rozhovor především jako zastavování u milníků kariéry herečky, jež sice dlouho sbírala ceny, ale komerční superstar se z ní stala až okolo šedesátky, a to díky komedii Ďábel nosí Pradu (2006) a muzikálu Mamma Mia! (2008). V prvním jmenovaném ztvárnila chladnokrevnou šéfku módního časopisu. „To bylo poprvé, kdy mi nějaký chlap řekl, že chápe, jak se cítím. Věděli, jaké to je, když o něčem mají rozhodovat a nikdo jim nerozumí,“ poznamenala Meryl Streep, která se aktivně zasazuje o stejné honoráře pro muže i ženy. „Filmy jsou projekcí lidských snů. A i ti producenti sny mají. Ale před tím, než se v rozhodovacích pozicích ocitly ženy, byl hlavní ten mužský pohled, divácky i producentsky. A fakt to není jen o penězích – pro mužské publikum je zkrátka obtížné vcítit se do ženské postavy,“ řekla herečka. „A dneska už jsou mezi hvězdami jen samé ženy. No snad ještě Tom Hanks je úplně jinde, ale jinak se to nedá srovnat s dobou, kdy jsem začínala. To byl hlavní chlap, všechny ženské role byly druhořadé. Mohli jste si zapamatovat sotva její účes.“
Meryl Streep zmínila, jak si ve svém prvním oscarovém snímku, rozvodovém dramatu Kramerová vs Kramer (1979) od Roberta Bentona, napsala monolog do soudní scény: „Především, ten film byste mohli znát, jen kdyby vám bylo sedmdesát a víc,“ řekla Streep, ovšem diváci ji svým aplausem nenechali na pochybách. Film, kde hrála proti Dustinu Hoffmanovi, samozřejmě znali. „Benton i Hoffman napsali vlastní verzi toho monologu, protože si samozřejmě mysleli, že budou vědět nejlíp, jak se moje postava cítí,“ uvedla Streep s milým sarkasmem: „Ale když jsme hlasovali, vyhrála moje verze.“
Zavzpomínala i na úspornou režii Clinta Eastwooda v dramatu Madisonské mosty (1995). „Natočili jsme to za pět týdnů. Clint vstával v pět ráno, aby odpoledne mohl stihnout golf. Občas nás nechal zkoušet, přitom nenápadně rozjel kameru a pak jenom řekl: „Dobrý, půjdeme dál.“ Stačilo mu to.
Jak se vlastně pozná dobrý režisér? „Musí si věřit. To je nejdůležitější. Musí vědět, co chce říct, a vnést mezi herce jistotu. Ti skvělí režiséři ještě dokážou udělat z natáčení zábavu, ale to není tak důležité. A když tam jistota není? No tak večer přijdu domů a druhý den tam jdu zase… je to práce.“
Jak se v tomhle ohledu projevuje znalost řemesla? „To je záležitost scén, které se mnohokrát opakují. Když máte padesátkrát vystoupit z auta, nastupuje řemeslo, protože jinak bych se zbláznila. Ale u všech těch důležitých scén, které se jedou jednou nebo dvakrát… na to vás nic nepřipraví, to jsou neznámé vody.“
Na závěr dialogu pak dala Meryl Streep radu všem hercům a herečkám, kteří se snaží prorazit. „Nikdy se nevzdávej! Nikdy se nevzdávej,“ opakovala davu radu, kterou na stejném místě už před lety pronesl Sylvester Stallone. Meryl Streep možná dav neelektrizovala tolik, ale canneský festival, který se snaží propojovat staré matadory s novým publikem, si přesto může odškrtnout nebývalý emocionální zážitek – obecenstvo o více než tisíci hlavách vyprovodilo Meryl Streep dlouhotrvajícími ovacemi ve stoje.
