Novinářkou v Česku? Rodinu nevyměním, práci ano
To, jakým způsobem rodičovství a obtížné skloubení pracovního a rodinného života ovlivňuje kariéry českých novinářů a novinářek, zkoumá nová analýza spolku Žen v médiích. Odkrývá nerovné dopady na ženy a muže, rozdíly mezi jednotlivými tuzemskými redakcemi, ale i negativní trend v podobě odchodů zkušených zaměstnanců a zaměstnankyň z českých médií.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Je to těžké, protože nic jiného neumím a v rozhlase jsem opravdu chtěla dělat celý život. Je to moje srdcovka a novinářská meta, odchod tak samozřejmě bolí,“ vypráví mi během jednoho odpoledne na pražských Vinohradech reportérka Iveta Vávrová a v očích se jí objevují slzy. V rádiu prý chtěla pracovat už jako malá, když spolu s dědečkem poslouchali vysílání na zahradě.
„Je to trochu droga. Když se rozsvítí červená, víš, že mluvíš k desetitisícům posluchačů. Kdybych ale byla racionální, možná jsem odešla už dávno,“ říká novinářka, která veřejnoprávní médium opouští po 15 letech. Hlavním důvodem je rodina.
„Odcházím hlavně kvůli dětem a manželovi. Uvědomila jsem si, že manžela nevyměním, děti taky ne, takže jediné, co můžu udělat se svým životem, je, že změním práci,“ popisuje reportérka, která se už necelý rok připravuje na novou kariérní dráhu v marketingu: odvětví, od nějž si slibuje o něco větší flexibilitu, možnost dalšího rozvoje a hlavně šanci skloubit práci s rodinným životem.
Už při odchodu na mateřskou dovolenou před několika lety podle svých slov tušila, že návrat do redakce bude jednou náročný – a podle zkušenosti mnohých kolegyň, které se na obdobnou pozici už nikdy nevrátily, spíš nemožný. Odradit od práce, kterou milovala, se ale Iveta nenechala jen tak. Do rozhlasu se částečně vracela už během rodičovské, až nakonec před necelými dvěma lety nastoupila opět na plný úvazek.
„Teď házím bílý šátek do ringu a mám pocit velkého neúspěchu, protože se mi to prostě nepovedlo,“ říká zklamaně žena, kterou podle hlasu zná věrný posluchač Radiožurnálu především ze vstupů zaměřených na obranu a bezpečnost. Fakt, že poslední dva roky mohla v rozhlase vůbec pracovat, připisuje především podpoře manžela, který na několik měsíců zcela převzal péči o děti. Když se však sám rozhodl změnit zaměstnání, změnily se pracovní podmínky a časové možnosti také pro Ivetu. „Jsme samozřejmě partneři, dělíme se o to, ale teď stejně manžel pečuje víc,“ popisuje reportérka. Její pracovní vytíženost byla prý navíc stále častěji také důvodem
