Prioritou je vznik evropské armády, řekla Koenigsmark za kandidátku SEN 21 a Volt Česko

Lenka Helena Koenigsmark, lídryně kandidátky SEN21 a Volt Česko k volbám do Evropského parlamentu (zdroj: ČT24)

Zástupci všech stran a hnutí, které letos kandidují do Evropského parlamentu, dostávají postupně prostor na ČT24. Lídryně kandidátky SEN 21 a Volt Česko Lenka Helena Koenigsmark (nestr.) řekla, že v EU by chtěla prosazovat vznik společné evropské armády. Postavila se také za přijetí eura. Míní, že společná měna bude výhodnější pro běžné občany i firmy. Green Deal je podle ní důležitý, jsou tam prý ale i věci, které by stálo za to zrevidovat – například často diskutovaný zákaz spalovacích motorů.

Česko je v Evropské unii dvacet let. Jak členství hodnotíte?

Já si pamatuji před dvaceti lety na Kraví hoře v Brně – já jsem původně z Brna – ty oslavy, jak jsme byli šťastní. Bylo to pro nás ukotvení ve svobodě a také, že směřujeme na -Západ. Bohužel potom přišlo období toho urputného euroskepticismu, a myslím si, že s ním bojujeme doteď. Za mě to je a bylo velmi formativní období, protože se z Evropské unie spoustu věcí učíme, ale zároveň si myslím, že my, jako Česká republika, toho také Evropské unii hodně dáváme. To si myslím, že je věc, na které bychom měli i víc budovat do budoucna, ukázat, že máme co dát.

Která tři témata považujete v těchto volbách za vůbec nejdůležitější?

Záleží, jak se na to podíváte, ale pro mě to úplně nejzásadnější je bezpečnost. Myslím si, že většina z nás si pamatuje, co jsme dělali, když vypukla válka na Ukrajině, takže určitě téma bezpečnosti. Pro nás je to obecně téma společné evropské armády, abychom byli schopni se ubránit, protože já souhlasím s generálem (Karlem) Řehkou, že je lepší se na válku připravit, aby nepřišla. To je první téma.

Druhé téma je ekonomická prosperita – ať už v rámci Evropské unie, ale samozřejmě především pro občany Česka, abychom přestali být občany kategorie B, neměli horší potraviny, neplatili víc za různé služby. Tam – a předpokládám, že se k tomu ještě dostaneme – patří i otázka Green Dealu.

A potom je to téma, které je mně velmi blízké, a to je rovnost – nejenom mezi muži a ženami a vyšší zastoupení žen v politice, ale také podpora neformálně pečujících a handicapovaných. Já jsem sama matkou těžce postiženého dítěte, takže vím velmi přesně, s čím se lidé v této situaci potýkají.

Co přesně chcete v Evropském parlamentu prosazovat, čemu byste naopak chtěli zabránit?

Určitě to je, jak už jsem říkala v předchozí odpovědi, téma společné armády. Věřím tomu, že ano, je tady NATO, ale nemůžeme být úplně závislí na tom, jak se budou chovat Spojené státy americké, které můžou být jednoho dne nevyzpytatelné. Měli bychom jako Evropa vytvořit silný celek, společnou armádu. Stejně tak si myslím, že by bylo dobré mít společnou zahraniční politiku, abychom více vystupovali jako velmoc, abychom některé myšlenky – ať už je to třeba v rámci Green Dealu – prosazovali celosvětově, ne jenom pro nás. A určitě bychom chtěli zabránit dalším nerovnostem, které by vznikaly, a také posilování populismu v Evropě.

Měla by se podle vás Evropská unie rozšiřovat? Koho případně přijmout, koho ne a proč?

Tohle je také velké téma. Myslím si, že ano, že by se měla rozšiřovat, ale je pořád nutno, aby státy splnily všechna kritéria. Myslím si, že by to neměla být taková „hurá akce – pojďme to udělat“, ale zároveň si myslím, že bychom k tomu měli přistupovat tak, když se podíváte na otázku Moldavska nebo Gruzie, protože ti jsou ve stínu Ruska, jsou ohroženi, myslím si, že bychom jim měli pomoct. Takže za mě tímto směrem to rozšíření. Pokud byste zmínila Ukrajinu, tam je potřeba ten proces mnohem delší, a nastavit i změnu různých procesů v rámci Evropské unie, protože Ukrajina je už natolik velká.

To mě přivádí ještě k jednomu tématu, a to je právo veta. Myslím si, že právo veta, když už je 27 států, potažmo do budoucna 29 nebo 30 států, je neúnosné. Byli bychom pro to ve většině, neříkám, že ve všech, ale většině rozhodovacích procesů právo veta zrušit, abychom nebyli rukojmí jednotlivých států.

Dosud nefungovala žádná společná pravidla týkající se migrace. Jak hodnotíte reformu migrační politiky, která by měla platit od roku 2026?

Já vím, že tohle je hrozně třaskavé téma a všichni vám ve všech debatách řeknou „hlavně se tomu vyhni“. Ale nebudu se tomu vyhýbat, vy mě určitě nenecháte. Myslím si, že po deseti letech žádného paktu je dobře, že aspoň nějaký máme. Není úplně ideální, myslím si, že co je potřeba upravovat do budoucna, je především ochrana vnějších hranic, jejich posílení, a zároveň také jak lépe pracovat na integraci uprchlíků. Myslím si, že zrovna tohle je ta oblast, kde bychom Evropské unii mohli ukázat, jak se to dá dělat správně, protože jsme integrovali více než tři sta tisíc lidí z Ukrajiny. Myslím si, že to je jeden z našich velkých úspěchů. Zároveň chci ale říct, že je potřeba posílit vymahatelnost práva, protože ten, kdo k nám přichází, by měl respektovat naše pravidla.

Měla by Evropská unie dál pomáhat Ukrajině? Případně jakým způsobem?

Ano, měla by pomáhat. A myslím si, že to není jenom, že pomáhá Evropská unie nebo my Ukrajině, ale zároveň sami sobě, protože se snažíme zastavit nepřítele, který může jednoho dne přijít i k nám. Takže ano, a za mě je to jak vojensky, tak samozřejmě materiálně, a mimo to i těm, kteří k nám přišli. Já třeba vedu humanitární centrum Dobrodějna, kde se snažíme pomáhat těm, kteří se nemůžou o sebe úplně postarat. Myslím si, že tohle je věc, kterou může každý z nás udělat.

Jak se stavíte k takzvanému Green Dealu?

Další ožehavé téma. Za mě je asi nepopiratelné, že se klima mění a je potřeba na to reagovat. Zároveň si ale myslím, že bychom měli stát nohama pevně na zemi. Tudíž, jak už jsem říkala v jedné z předchozích odpovědí, fungovat jako Evropa. To znamená, že pokud my něco uděláme, a celosvětově ti ostatní to nedělají, tak to nebude mít takový dopad – to je velmi častá výtka odpůrců Green Dealu. To znamená vystupovat silněji na poli mezinárodního práva a prosazovat naše myšlenky, zároveň to ale vzít i jako příležitost. Ale jedním dechem zase říkám, že určitě jsou tam věci, které by stálo za to zrevidovat.

Které věci by podle vás stálo za to zrevidovat? A když jste hovořila o tom, že je potřeba silně vystupovat, jak toho chcete docílit mimo evropské země?

Myslím si, že tím, když bude mít třeba Evropa společnou mezinárodní politiku, tak má větší sílu, protože zároveň jsme silný ekonomický partner pro ty ostatní. Takže ano, je to možná trošku donucení, ale říct: „Dobře, pokud vy nebudete respektovat pravidla nebo věci, kterým my věříme, tak s vámi dejme tomu nebudeme obchodovat a nebudeme tyto věci podporovat.“ Určitě by ale bylo dobré zrevidovat zákaz spalovacích motorů, myslím, že tohle není cesta, ty cesty by měly fungovat oběma směry. To stejné máte v rámci energetiky. Na jedné straně jaderná energetika je brána jako hrozný démon, ale na druhou stranu tím, že ji máme, můžeme uzavřít uhelné doly a můžeme rozvíjet další formy.

Měla by podle vás Česká republika přijmout euro, jak k tomu vyzval i prezident Petr Pavel?

Ano. Vím, že to není téma na evropské volby, o tom Evropský parlament nerozhoduje, rozhodují o tom lokální politici, ale ano. My jsme se k tomu už kdysi dávno zavázali a myslím si, že sliby by se měly plnit. A další věc je, že více než šedesát nebo pětašedesát procent obratu mezi lokálními firmami probíhá v eurech, další věc je, že neustále tratíme na směnném kurzu – většina našeho exportu probíhá se zeměmi eurozóny, takže jakýkoliv výkyv je pro nás nebezpečný. Inflaci máme velmi vysokou. A když to vztáhnu na sebe jako na občana, tak si opravdu myslím, že je zbytečné, abych neustále něco přepočítávala, když jedu na dovolenou, kolik mě to bude stát, když něco koupím na zahraničním on-line webu.

V budoucnu se Česká republika stane čistým plátcem. To znamená, že zaplatí více, než dostane. Jak byste jako politička chtěla lidem vysvětlil, že mají dotovat zaostalejší regiony Unie na úkor těch svých?

To je hrozně zajímavá otázka, myslím si, že vlastně budu hrozně šťastná, až tato situace nastane, protože to bude znamenat, že jsme ekonomicky natolik vyrostli, že jsme schopní dotovat ty ostatní, protože doposud jsme příjemcem my. Podle poslední studie společnosti Deloitte jsme za těch dvacet let získali tuším jeden bilion korun – když se odečetlo to, co jsme my poslali a co jsme dostali. Myslím si, že ještě velmi dlouho potrvá, než se opravdu dostaneme k tomu „break-even pointu“, že my naopak začneme platit víc. Ale za mě by to opravdu bylo, že jsme dosáhli určité úrovně rozmachu, že se nám žije dobře.