V turecké provládní televizi AHaber političtí analytici a odborníci na národní bezpečnost 28. února 2024 zaujatě diskutovali o tom, jak by turecké letectvo mohlo zaútočit na řecké ostrovy v Egejském moři.

Mesut Hakkı Caşın – profesor mezinárodního práva a poradce tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana pro bezpečnost a zahraniční politiku – se rozhovořil před mapou Turecka a Řecka o vyvíjené turecké stíhačce Kaan:

„Tuto stíhačku [Kaan] řecké radary nezachytí. Jakmile zasáhne hlavní cíle [ostrovy v Egejském moři], tak bezpilotní letadlo (dron) Bayraktar Akinci, bude moci zničit všechny radary na ostrovech a Řekové pak budou naprosto slepí...“

„K tomu přidejte naše další bezpilotní bojová letadla – řecká náměstí mohou být zničena za méně než 3 hodiny...“
„Pokud s námi Řekové začnou válčit, stanou se zbraně na všech těchto ostrovech naší válečnou kořistí.“

Další analytik řekl:
„Turecký národ o těchto ostrovech sní, ale oficiální politiku nesmíme veřejně prozrazovat.“

Jiný analytik řekl:
„My na tyto ostrovy nezaútočíme. Až budeme členem Evropské unie, tak využijeme svého práva na volný pohyb. A pak ty ostrovy během jedné generace demograficky převálcujeme. Během jedné generace budou na všech ostrovech Turci tvořit většinu obyvatel.“
„Dobytí bez války,“ dodal, „proběhne prostřednictvím naší demografické převahy. „

Další analytik s jeho názorem nesouhlasil:
„Tyto ostrovy byly pod osmanskou vládou 500 let, přesto 95 procent jejich obyvatel tvořili Řekové. Ani Osmanská říše je nedokázala poturčit. A také nevěřím, že se Turecko stane členem EU. Pokud si ty ostrovy chceme přivlastnit, tak to bude jedině prostřednictvím války.“

Turecká vláda si tedy klade za cíl přivlastnit řecké ostrovy v Egejském moři – ať už vojensky nebo demograficky. Cíl je jen jeden: dobytí ostrovů.

Takové diskuse jsou v tureckých provládních médiích docela časté. Například 6. února 2024 turečtí analytici velkohubě diskutovali o tom, jak Turecko zasáhne Řecko svými raketami.

Na kanále CNN Turk provládní analytici uvedli, že první turecká balistická raketa krátkého doletu, Tayfun, by mohla Řecko zasáhnout bez potíží. „Pokud ji vypálíme z Edirne nebo Izmiru, tak můžeme zasáhnout Atény,“ usoudili závěrem.

Tyto hrozby nejsou nové. Turecká vláda vyhrožuje invazí a anexí řeckých ostrovů v Egejském moři již nejméně pět let.

Na oficiálním účtu X (Twitter) turecké vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) bylo 22. dubna 2023 zveřejněno video tvrdící, že některé řecké ostrovy a řecký region Západní Thrákie patří Turecku.

Turecká média také nepravdivě a opakovaně tvrdí, že „152 řeckých ostrovů a ostrůvků v Egejském moři patří Turecku.“ Tyto ostrovy však historicky i právně patří Řecku, zejména na základě Lausannské smlouvy z roku 1924, Turecko-italských dohod z roku 1932 a Pařížských mírových smluv z roku 1947.

Erdoganova islamistická vláda si zjevně klade za cíl anektovat řecké území, a to ze dvou hlavních důvodů. První pramení z víry v neoosmanismus a v islámský koncept dobývání (turecky „fetih“). Druhý důvod pramení z toho, že turecká vláda neochvějně popírá své minulé zločiny spáchané na křesťanech.

Dobývání je součástí islámského džihádu (válčení ve službách islámu), který je podle islámského písma svatého obecnou povinností každého muslima. Dr. Mark Durie to vysvětlil takto:

„Islámská ideologie dobývání trvá na tom, že země, která byla jednou pro islám dobyta, patří navěky muslimům. Po dobytí nového území se jeho předchozí obyvatelé stanou tolerovanými klienty muslimských okupantů a podle islámského práva jim je dovoleno žít tak dlouho, dokud platí daň.“

„S myšlenkou, že jednou dobytá země navěky patří muslimům, souvisí koránský koncept mustakhlafīn (´nástupců’). Súra 24:55 říká: ´Alláh přislíbil těm z vás, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, že z nich učiní nástupce v zemi…“

„V Koránu jsou ´nástupci’ věřící, kteří přebírají majetek lidu, který Alláh zničil, a to i dobytím rukama věřících. Podle této logiky se muslimové stávají ´nástupci’ – právoplatnými vlastníky – dobyté země.“

Ideologie dobývání ve jménu džihádu motivovala osmanské Turky k invazím a dobývání území táhnoucích se napříč Asií, Evropou a Afrikou po více než 600 let. Osmanská říše na svém vrcholu ovládala většinu jihovýchodní Evropy až k branám Vídně, včetně dnešního Maďarska, Balkánu, Řecka a části Ukrajiny; části Blízkého východu (včetně dnešního Iráku, Sýrie, Libanonu a Izraele); Severní Afriky a velkou část Arabského poloostrova.

Podle islamistů je muslimská vojenská expanze aktem Alláhovy přízně, neboť Alláh uděluje tato území muslimským dobyvatelům.

Islamisté tvrdí, že podle hadísů (Ahmad; Hakim, al-Mustadrak) vyzval muslimy k dobytí Konstantinopole sám prorok Mohamed (570–632 n. l.)

Muslimští Turci pod vedením osmanského sultána Mehmeda II. Fatiha (Dobyvatele) dobyli 29. května 1453 hlavní město Byzantské (Východořímské) říše Konstantinopol. Město bylo vybudováno a ovládáno Řeky po tisíciletí.

Podle odborníka na islámskou historii profesora Mustafy Sabri Küçükaşçı:

„Obecný koncept dobývání se svým duchovním rozměrem oslovování srdcí a myslí vstoupil do islámské kultury prostřednictvím Hudajbíjské smlouvy (duben roku 628). Prorok Mohamed učil své následovníky (Sahaba), že k dobytí může dojít jak prostřednictvím války, tak i skrze šíření poselství víry.“

Podle toho, co islámští učenci, včetně Küçükaşçıho, označují jako „hadísy o dobývání“ prorok Mohamed řekl:

„Ó vězte, že dobudete Konstantinopol. Jak skvělá bude armáda, která jej dobude a jak skvělý dobyvatel bude její velitel.“

Küçükaşçı napsal:

„Tyto typy hadísů, a zejména hadísy o dobývání, často obsahují pojmy jako dobývání, válka a džihád. Kromě toho Mohamedovi následovníci a muslimové, kteří přišli po nich, vynesli do popředí hadísy o dobývání jako ten nejdůležitější pokyn k dobytí Konstantinopole“.

Po pádu Konstantinopole následovalo krveprolití a znásilňování křesťanských žen muslimskými Turky. Historik Raymond Ibrahim citoval zprávy tehdejších očitých svědků:

„Jakmile pronikli osudného 29. května 1453 ´rozzuření turečtí vojáci dovnitř města... neměli s nikým žádné slitování’.“

„Poté co ve městě krvavě potlačili veškerý odpor, pustili se do jeho drancování, potulovali se městem a kradli, obnažovali se, drancovali, vraždili, znásilňovali, brali do zajetí muže, ženy, děti, starce, mladé muže, mnichy, kněží, lidi všeho druhu a stavu... Byly tam panny, které se probudily z neklidného spánku a uviděly, že nad nimi stojí rozzuření lupiči se zakrvácenýma rukama... [Turci] je vytáhli ven, mučili je, zneuctívali je, znásilňovali je na křižovatkách a přinutili je podrobit se nejstrašnějším potupám... Nevinné děti byly brutálně vyrvány od prsou jejich matek a dívky byly nelítostně vydány podivným a hrozným orgiím. A staly se tisíce dalších hrozných věci...“

Mehmed II. přeměnil katedrálu Hagia Sofia – tehdy největší křesťanský chrám na světě – na mešitu. V roce 1934 přeměnila turecká vláda chrám Hagia Sofia na muzeum a v roce 2020 ji Erdogan opět změnil na mešitu. Poslední transformace plně ukázala neúctu vlády k náboženské svobodě, a zejména ke křesťanství.

Druhým možným důvodem agresivity Turecka proti jeho sousedům (včetně Řecka a Arménie) může být jeho samolibé popírání genocidy křesťanů v osmanském Turecku z let 1913-23.

Hrdost tureckých úřadů na genocidu, během níž byly vyvražděny přes tři miliony křesťanů, a odmítání jakékoliv odpovědnosti umožňuje turecké vládě snadno páchat podobné zločiny. Turecká Asociace pro lidská práva v roce 2016 poznamenala: „Když zločin zůstane nepotrestán, tak je páchán i nadále. Popírání genocidy znamená, že se bude opakovat.“

Turečtí občané, kteří veřejně uznají, že Turecko spáchalo genocidu, mohou být i dnes souzeni tureckými soudy za „urážku tureckého státu“. Turecká vláda samolibě a agresivně popírá genocidu křesťanů v osmanském Turecku a Turecko za ni nebylo nijak potrestáno. Turecké hrozby vůči Řecku jsou toho jen logickým pokračováním.

27. ledna 2024 Erdogan na veřejném zasedání své vládnoucí strany AKP řekl:

„Náš boj neskončil vyhnáním nepřítele [Řeků] z naší země a jeho zahnáním do moře z Izmiru.“

Erdogan měl na mysli turecký masakr spáchaný v roce 1922 proti domorodým Řekům, Arménům a dalším křesťanům v tehdejší Smyrně (dnešní Izmir), který v tomto městě ukončil tisíciletou řeckou civilizaci. Smyrna byla od starověku až do masakru v roce 1922 většinově řeckým městem.

Profesor žurnalistiky Lou Ureneck provedl ve Smyrně rozsáhlý terénní výzkum a napsal knihu o historii města a spáchaném masakru. Podle jeho výzkumu:

„V září 1922 bylo vypáleno nejbohatší město Středozemního moře a byl povražděno mnoho křesťanských uprchlíků. Tím městem byla Smyrna a událost byla závěrečnou epizodou první genocidy 20. století — vyvraždění tří milionů Arménů, Řeků a Asyřanů Osmanskou říší. K masakru ve Smyrně došlo navzdory přítomnosti válečných lodí velmocí – Spojených států, Velké Británie, Francie a Itálie.“

Mnoho přeživších uprchlo do sousedního Řecka. Majetek zavražděných a uprchlých křesťanů zabrali Turci.

Postoj turecké vlády ke genocidě je bizarní kombinací popírání a nafoukanosti. Zaprvé turecká vláda tvrdí, že předkové nespáchali genocidu a že to, co se stalo, byla pouze jejich sebeobrana. Dále prohlašuje, že „oni [křesťané] si to zasloužili“ a „pokud to bude nutné, tak to uděláme znovu.“

O událostech z roku 1922 se Erdogan zmínil 31. března 2019 na předvolebním shromáždění v Izmiru, kde hrdě řekl: „Izmir, který zahnal káfiry [nevěřící] do moře.“

Důrazné popírání genocidy a obviňování obětí je postojem převládajícím v celém Turecku – zastávají jej školy, média, akademické obce i politici.

Popírání genocidy Tureckem lze jasně vidět v otázkách jeho zahraniční politiky. Jak má turecká vláda respektovat mezinárodní právo v oblasti lidských práv, když je hrdá na to, že vyhladila celé národy – Armény, Asyřany a Anatolské Řeky, a neučinila žádný krok směrem k nějakému odčinění – obnovení spravedlnosti?

Zahraniční politika turecké islamistické vlády je ve skutečnosti kromě ideologie násilných výbojů a teritoriální expanze v osmanském stylu utvářena především jejím popíráním genocidy, což je přístup, který vyvolal války a masivní nestabilitu v regionu – viz Kypr, Sýrie, Irák a Arménie.

Navzdory tomuto chování turecké vlády schválila 27. ledna 2024 vláda USA prodej 40 nových stíhaček F-16 Turecku za 23 miliard dolarů poté, co Ankara ratifikovala vstup Švédska do NATO. 1. března američtí senátoři odmítli tento prodej zablokovat, navzdory silné opozici, která vyjádřila hluboké morální opovržení Tureckem jako spojencem.

Americká vláda, zdá se, ignoruje to, že se Turecko chová, jako by bylo nástupcem Osmanské říše, a nepřestává vyhrožovat Řecku, Kypru a Arménii vojenskou invazí.

Ázerbájdžán – s podporou Turecka – o celé Arménii falešně referuje jako o „západním Ázerbájdžánu“ a požaduje, aby se Arménie vzdala, nebo bude čelit vojenské invazi Ázerbájdžánu. V září 2023 Ázerbájdžán napadl a obsadil Arménskou republiku Arcach (Náhorní Karabach).

Ázerbájdžán chce nyní zřejmě dobýt samotnou Arménskou republiku. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev lživě označuje hlavní město Arménie Jerevan jako „historické ázerbájdžánské území“, přestože Arménská republika nikdy nebyla pod tureckou ani ázerbájdžánskou nadvládou.

Turecko také popírá suverenitu a řeckou identitu Kyperské republiky, kterou nezákonně napadlo a od roku 1974 okupuje 36 % jejího území. Kypr byl po tisíciletí demograficky řeckým ostrovem – pod nadvládou Osmanů byl v letech 1571 až 1878.

Erdogan jako turecké město již dlouho označuje také Jeruzalém, který Osmané okupovali v letech 1516-1917. „Jeruzalém,“ prohlásil v roce 2020, „je naše město.“

Erdogan navíc také oznámil, že Turecko „pevně“ podporuje teroristickou skupinu Hamás, jejímž cílem je zničit Izrael a vyhladit Židy. Erdoganova vláda Hamásu opravdu poskytuje vojenskou, finanční, politickou a diplomatickou podporu a hostí na svém území teroristické vůdce Hamásu, stejně jako Katar.

„Turecko je spojencem USA,“ poznamenala nedávná zpráva, „není však spojencem důvěryhodným.“

Kongresu USA by mělo být doporučeno, aby přehodnotil své rozhodnutí o prodeji stíhaček F-16 Turecku a spojenectví s Tureckem vůbec.

https://www.gatestoneinstitute.org/20531/turkish-tv-discusses-hitting-greece
Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská

Uzay Bulut je turecká novinářka a významná spolupracovnice Gatestone Institute.
Poskytl Gatestone Institute