Na hořických trubičkách si pochutnávaly už naše prababičky. Milujeme je přes 200 let!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mělo k tomu dojít v roce 1812, když se napoleonští vojáci vraceli po nevydařeném tažení z Ruska. Raněných se tehdy prý ochotně ujali hořičtí obyvatelé a jednoho z nich, údajně kuchaře samotného Napoleona, vyléčila místní starousedlice paní Líčková. A on jí za to prý prozradil recept na oblíbenou sladkost, která byla na stole francouzského dvora zachycena na obraze už v roce 1630.

Jiná legenda zase praví, že Napoleon Bonaparte trpěl již v době svého tažení do Ruska žaludečními potížemi, a proto mu jeho osobní kuchař pekl tenké dietní oplatky. Nápad se stáčením do trubiček a následným sypáním pak údajně vznikl až v Hořicích. Ať tak či onak, trubičky se v Hořicích ujaly.

Paní Líčková zpočátku pekla trubičky jen pro svou potřebu. Hostila jimi návštěvy, obdarovávala své známé a nechyběly při žádné rodinné oslavě. Jenže zájem o ně rostl, a tak její dcera začala obcházet domy a trubičky lidem pekla na zakázku. S kleštěmi na oplatky a plnou nůší trubiček chodila od domu k domu a díky tomu si vysloužila přezdívku „trubičková bába“.

Díru do světa však udělaly trubičky až o generaci později, když se jedna z vnuček paní Líčkové provdala za cukráře Karla Kofránka. Ten nejen zdokonalil recepturu, ale díky píli a obchodnímu talentu získal na šedesát pět vyznamenání z různých výstav v zemích bývalého Rakouska. Kofránek vyráběl tuto sladkost pod názvem Kofránkovy hořické trubičky. Jeho vynález, elektrický přístroj na výrobu oplatek (dvě pánve přiklápějící se proti sobě, mezi něž se lilo těsto a vznikla tak oplatka), mu byl patentován roku 1898. V té době už nešlo o žádnou domácí výrobu. Hořické trubičky byly dokonce vyváženy do Německa, Anglie, Francie, Turecka, Ameriky a Šanghaje.

Během první světové války byla výroba vzhledem k nedostatku surovin zastavena. Jejího obnovení se už Kofránek nedožil, protože v létě 1916 zemřel. Po válce Kofránkovy hořické trubičky začala vyrábět dcera Marie. Ta také dokázala rozmnožit počet medailí a ocenění z výstav. Rodinný recept se ale nepodařilo udržet v tajnosti, a tak se v hořických domácnostech začaly péct napodobeniny. V Hořicích v Podkrkonoší je začalo vyrábět mnoho dalších cukrářů. Vedle Kofránkovy firmy byl největším výrobcem cukrář Karel Hudský, který je dodával i do velkých cukráren, kaváren a hotelů v Praze a Karlových Varech. Jejich výrobu přerušil jen na rok během druhé světové války v letech 1944–1945, aby se vyhnul povinným odvodům pro německý wehrmacht. Dalšími výrobci pak byly např. firmy Jindřich Fabinger, Dvořákovy Hořické trubičky nebo František Fejt.

Po roce 1948 byly dílny největších výrobců hořických trubiček znárodněny a jejich výroba se na dvacet let přesunula do Brna. V roce 1968 byla v rámci úspor zrušena a výroba trubiček byla svěřena do závodu Opavia v Opavě. V té době se v této továrně vyráběly mimo jiné také Brněnské oplatky, Duo oplatky a slané preclíky. V hořických domácnostech ale tradice pokračovala a lidé si je pekli a stáčeli pro svou potřebu dále.

Dobu po revoluci, kdy se do podnikání pustila řada lidí, lze označit jako nový začátek této sladkosti. Dnes se výrobou zabývá osm velkých firem, z nichž většina je členem Sdružení výrobců Hořických trubiček (SVHT), které vzniklo, aby prosadilo zápis označení výrobku „Hořické trubičky“ do seznamu Chráněného zeměpisného označení v rámci Evropské unie. To se jim v roce 2007 povedlo a od té doby jsou všechny legálně vyrobené hořické trubičky označeny logem EU. Dnes se plní různými krémy, některé druhy se máčejí v čokoládě. Ty původní jsou však duté, jen s posypem a bez polevy.

Zdroj: Horicketrubicky.cz, Horicketrubicky.eu

Má smysl chodit na třídní srazy? Záleží, jestli jsou ze základky, nebo střední