Liebengrad, láska mezi Německem a Ruskem
Liebengrad, jako Liebe a Stalingrad. Román Liebengrad je milostný příběh německého válečného zajatce a ruské dívky v poválečném SSSR. Je to příběh dvou lidí, kteří byli vychováni k nenávisti, ale přesto se do sebe zamilují. Je to příběh o tom, že žádný ostnatý drát a žádný plot nemůže zastavit lásku a že život si vždy nachází svou cestu a vítězí.
„Tak co, jaký to bylo,“ přiběhla Táňa k Olze, jen co se k večeru vrátila zpět do jejich baráku.
„No jaký, normální asi,“ odpověděla jí.
„Z tebe taky aby člověk tahal všechno jako zapadlej traktor z kolchozního bláta,“ hořela nedočkavostí Táňa, protože si myslela, že to bylo jako s ní a chtěla znát všechny pikantní podrobnosti.
„Tak povídej už, nebo prasknu zvědavostí, a kdo tady bude stát při tobě,“ popichovala ji.
„No, nejdřív chtěl uvařit čaj,“ začala tedy hovořit o svém dnu Olga s pohledem upřeným kamsi nad Táňu.
„A pak mi přikázal, abych to udělala,“ pokračovala.
A Táňa začala Olgu hypnotizovat. Jako když kobra sleduje upřeným pohledem ústí fakírovy flétny, kterou rytmicky pohybuje sem a tam, aby odvedl pozornost od případného uštknutí, protože u kobry nikdy nevíte, jakou má náladu a proto se jí pro jistotu ještě i vytrhnou jedové zuby, takže i když milá kobra vyhlásí stávku a chtěla by kousnutím rozvázat pracovní poměr je jí to houby platné.
„Tak co, co bylo dál,“ už to nemohla vydržet a zatřásla s ní.
„A pak jsem to udělala,“ a o Táňu se pokoušely mdloby.
„Rukou?“ upřela na Olgu Táňa zrak.
„Nebo pusou?“ naléhala.
„Nebo jsi mu rovnou podržela?“ vyšetřovala Táňa Olgu a hořely jí tváře.
Olga na ni nechápavě zírala a teprve po chvíli jí došlo, o čem vlastně Táňa mluví a vyprskla smíchy.
„Ale ty ses nějak spustila,“ promluvila na ni a oči jí slzely smíchem.
„Já jsem to dělala, ale ne to, co si myslíš,“ utahovala si z Táni Olga.
„Přetřídila jsem mu papíry a šanony, to chtěl, abych udělala,“ řekla jí.
„To co si myslíš ty, o tom ani nemluvil,“ pohlédla jí do očí.
„Syčák jeden,“ pronesla s nefalšovaným hadím přízvukem Táňa.
„Tak do tebe se zabouchl, ale Táňa mu byla dobrá jen na jedno,“ na oko se zlobila.
„Ale víš co, já ti to holka přeju,“ řekla a přitiskla k sobě Olgu a už se smály obě nahlas a držely se pevně.
A objímaly se dlouze a za všechny okamžiky, kterých se nedostalo objetí od chlapů. Ale ženy si vždycky poradí a o něco tak krásného se připravit nenechají.
„Já tě mám Oluško moc ráda,“ šeptala Táňa Olze do ucha.
„A já zase tebe. Co bych si bez tebe počala,“ odpověděla jí šeptem Olga a byla to taková ta ženská blízkost, s kterou si my muži nevíme rady. Ale ony to stejně nevzdají, dokud nás to nenaučí a my zjistíme, že je to vlastně totéž, jako když jsme objímali maminku, zatímco nám ona čistila rozbité koleno.
A taková pusa potom, ta ze začátku štípe jako kysličník, který se na takovou odřeninu nalije. Aby se tam nespustila nějaká infekce. A pak se zahojí i každá mužská huba nevymáchaná a je moc ráda za každé takové ošetření.
„A nic neuspěchej,“ šeptala Táňa Olze do ucha dál.
„Já taky s poručíkem nebudu nikam spěchat,“ pokračovala.
„Jen ať si mě hezky zaslouží, však o to bude všechno o hodně hezčí, až to přijde,“ konejšila ji.
„Však má boty velikost devět a půl, tak nám to určitě bude klapat,“ řekla a Olga se vymanila z Tánina obětí.
„A co to má prosím tě společnýho s mužským?“ nechápavě se jí zeptala a Táňa si ji opět přitiskla na sebe a objala ji.
„No co, přece čím má větší boty, tím má chlap většího ptáka,“ řekla jí úplně vážně a pak najednou obě vyprskly smíchy.
„Říká se to a myslím, že to mám vyzkoušený,“ pokračovala.
„Měla jsem jednoho a ten měl jenom tak šest a půlky,“ říkala jí stále polohlasem.
„A když jsem se ho zeptala, kdy ho začne, řekl mi, že to už minutu dělá,“ rozesmála Táňa Olgu.
Je vůbec vlastně strašně zvláštní, že slzy jsou stejné, ať už přicházejí se zármutkem nebo z radosti. Nejsou jedny se smuteční páskou a ty druhé bílé. Asi je to tím, že mezi emocemi je vlastně velmi malý rozdíl. Jako mezi láskou a nenávistí. Obojí je projevem síly a ta člověka zraňuje. Asi aby se dovnitř něj dostala i sůl a pepř toho mezi nebem a zemí. Aby věděl, že je něco víc a je to něco, nad čím nemá moc. Protože to je ostří věčnosti, které tě pořeže a poznamená. My lidí jsme jako vánoční jablka. Jednoho překrojí život do hvězd a jiného do kříže. Vybrat si nemůžeš, jen přijmout svůj osud. A když ho nepřijmeš, Bůh s tebou. Nikdy se nezahojíš.
Když pak večer Olga s Táňou usínaly, přitulily se k sobě pod tenkou dekou a navzájem se zahřívaly. Jako dvě sestry a jako dvě sestry si špitaly si svá tajemství. O čem si povídaly, si už však musíte domyslet sami. I vy je máte, svá tajemství, kterým se říká sny. Protože když člověk nemá svůj sen, je odkázán na sny jiných. A může se tak lehce stát, že takový sen se mu stane noční můrou.
Olga brzy usnula a taky, jak by ne, když spala za dva. Vlastně pod tenkou kousavou vojenskou dekou z žíní a kusů hader spaly ženy tři. Dvě velké a jedna malá, do které Bůh již vdechl duši. A v tom okamžiku, kdy překročila práh mezi světy, se zdál Olze živý sen.
Zdálo se jí, že čeká na nástupišti jakéhosi nádraží, kam neustále přijíždí a odjíždí jeden vlak za druhým a pokaždé, když nějaký zastaví tak je celá napjatá a dává si před oči svoji dlaň, aby si je chránila před paprsky slunce, a někoho vyhlíží. Nemohla si za nic na světě vzpomenout, na koho v tom snu vlastně čeká. Tedy houpala jednou rukou kočárek s malým dítětem a naslouchala hlášení nádražního rozhlasu o vlacích, které přijedou a které již odjely a koleje vydávaly takový zvláštní kovový zvuk.
Svištěly, jakoby cosi šeptaly ale ať se Olga sebevíc snažila, nemohla rozpoznat ani jediné slovo. A tak se jí začalo zdát, že poslouchá nějakou píseň. Přicházela odkudsi zdaleka. Z dálky takové, která se neměří na metry, ale na věčnost samu. A když takovou píseň slyšíte, je to jakoby tál sníh. Musíte se moc snažit, abyste ji nepřeslechli, ale jak ji jednou zaslechnete, jste součástí už teď.
A najednou si Olga vzpomněla, na koho vlastně čeká. A pevně uchopila dětský kočárek a vešla do zmatku nádraží, kde se mísily různé lidské proudy. Jako v řece pomyslela si, když šla proti těm, kteří se valili pryč a odnášeli s sebou rance, pytle a kufry převázané provazem. A z tašek se dívaly užasle slepice a kachny a husy, protože si takhle obyvatelé měst s sebou přiváželi jídlo z venkova.
No co, nedivte se. V obchodech po válce nebylo nic a tak se člověk musel o sebe postarat sám. A tak si zajel k tetičce a strejčkovi nebo k bábušce a dědovi na vesnici a s sebou si vezl tady slepičku na vajíčka nebo králíčka na pekáč. Ale slepičku, to se rozumí, tu podřízne, až přestane snášet. Nejdříve jí dá do naší společné kuchyně komunálního bytu, nebo na balkon a tam jí bude podstrojovat, aby bylo co posbírat a něco vajíček sníst a nějaká prodat, aby bylo na tabák.
Kouřit se chce a s přídělem nevyjdeš. A sousedi mají v kuchyni i kozu a taky se nikdo nepominul. Ráno i večer ji podojí, většinu vypijí sami, ale podělí se s ostatními, co žijí v bytě a bobky zametou a podlahu po ní utřou. A že to tam nevoní? Hlavně, že je co do huby.
A tak když se Olga probojovala až na hlavní perón, stala se součástí lidské mělčiny. Tam kde se voda v létě ohřívá a v zimě první zamrzne, protože tam není ani hloubka ani proud, tam se rozhlížela. Věděla, že by ho poznala mezi tisíci. Jen kdyby v dálce z okna vystrčil tu svoji blonďatou hlavu, věděla by, že je to on a utíkala by mu naproti směru vlaku. Kolem ní by projela lokomotiva a zahalila by ji oblakem páry a jisker, až by jeden měl strach, že na něm chytnou šaty, ech vy čerchmanti, co jste právě přiložili pod kotel a vypustili páru. Jen tak, aby si lokomotiva bujně povyskočila.
A pak by ho ještě na schůdcích objala tak, že by nemohl popadnout dech a pak by mu pohlédla do očí a pohled jeho by vedla do kočárku a poodhrnula by peřinku, aby ji uviděl. Tu nejkrásnější holčičku na světě. Tu jejich. Kterou si udělali na stavbě toho jara, kdy sníh zmizel dříve než jindy a první včely je přivedly k sobě.“ Franzi,“ zašeptala ze spánku a probudila Táňu.
Ta se na ni soucitně podívala a vzdychla. Ale jen opravdu potichounku, aby jí nevešla do snu. Protože by tam byla navíc a takový sen je jenom pro dva. Cítila, že v ten okamžik Olga zažívá to nejhlubší štěstí, protože jí po tvářích přelétl úsměv a její rty cosi říkaly. Ne jako když na člověka přijde noční strach. Ten z války, kdy chlapi křičí ze spaní a jdou zase do nějakého toho strašného útoku s bodákem na zbrani.
Ale byl to krásný sen, takový co je snad odrazem toho lepšího světa, který žijeme tam kdesi za zrcadlem, tam kde nejsou táborové baráky a vši a zima a dřina. Ale tam, kde vezmeš své dítě z kočárku a dáš jej pochovat do náruče jejímu otci, který má oči takové, že modřejší na celém světě nejsou.
Táňa se ještě dlouho dívala v baráku osvíceném měsícem v úplňku na Olžino štěstí a říkala si, jen si ho holka užij, nebude mít dlouhého trvání. Jen co přijde ráno, rozplyne se, ale možná z něj cosi zůstane. A možná, že právě takové sny se ženám zdají, aby je předaly svým dcerám, co je nosí v břiše. A až přijde ten správný čas, předají je jejich dcery zase dál. A pak je dříve nebo později některá z žen naplní. Kdepak, v ženě se nic neztratí. Co jí dáš, dostaneš mnohokrát zpět. Proto si dobře rozmysli, co to bude.
A Táňa Olgu opatrně přikryla, aby se nenachladila, protože teď musí být silná a zdravá. A jestli nebude šťastná jako v tom snu, který právě má, tak aby nebyla moc nešťastná, až se z něj probudí. Jen tolik, aby se to dalo snést. Jen tolik, aby necítila v duši hřeby toho kříže, který nese každá ženská. To ji napadlo už kdysi, když poprvé viděla Krista, jak shrben vláčí svůj kříž na jakémsi svatém obraze. A hned v něm spatřila svou matku, svou babičku, všechny své tety i všechny ostatní ženy z jejich vesnice.
Jak shrbeny jsou na poli, nebo u pece, když cosi vaří, nebo u říčky, když perou prádlo, nebo když dostávají bití od toho svého. Nikdy žádnou ženu z jejich vsi neviděla vzpřímenou, stát rovně a šťastnou. Ale jen jako svatou relikvii z ikon, přišlápnutou k zemi, se strhanou tváří mučednic a smířenou se svým osudem.
Tak takovou tě Oluško já nikdy vidět nechci, rozhodla se a objala ji pevně. Ne tak, aby ji probudila, ale aby ve svém snu Olga cítila Franze, jak jí její objetí opětuje, protože jak známo ve snu běží čas úplně jinak a jinudy než nám, co bdíme. A rozhodla se, že zítra se hezky otočí kolem milého poručíka a Olgu půjde doprovodit na štáb. Však nadporučík hezky zabral. Jako ryba, které předhodíme na háčku červíka. Jen se zakousnout. A teď ho už jen kout, dokud je žhavý, aby to panáčka nepřešlo. Ale o to už se Táňa postará.
Však se ještě najde kousek rtěnky a černá tuš na linku kolem očí a hřebenem jí hezky vlasy přičísne. Že se i ten Asiat strážný za ní otočí. A to pro Asiaty ženská není nic. A vlastně míň než nic. Půjčují si je mezi sebou, jakoby se nechumelilo. Jakoby to byl jen kůň ze stáda, kterému nasadíš ohlávku, nasedneš a zatneš ostruhy.
Ale jen aby tě nadporučík neviděl, vojáčku můj milej šikmookej, hned by bylo sedm ostrejch po službě. Jen si hezky počkej na ty tvoje Kazašky nebo, co to tam máte. Na těch si rajtuj jak je libo tý tvý mongolský krvi, ale tahle kobylka, ta není nic pro tebe. A Táňa políbila Olgu na tvář a usnula opět hlubokým spánkem.“
Miroslav Václavek
Miroslav Václavek
Nechci malovat Agročerta na zeď, ale opravdu chceme vládu jedné strany?
Jak se říká, pokud chceš někoho nechat znemožnit se, nechej ho ať hovoří sám za sebe. Vezmi ho tedy, postav nebo posaď do studia, kde bude úplně sám, ať to z něj vyleze, jako z chlupaté deky.
Miroslav Václavek
Fotografická zpráva o stavu světa
Lidé jsou už takoví, že dělají, co se jim řekne. A tak mnozí, protože se jim říká, že je tady všechno špatně, myslí si, že tomu tak opravdu je.
Miroslav Václavek
Zahrádkáři Kersku, Motoristé sobě
Příští rok bude rokem volebním a tudíž se ve veřejném prostoru začíná přikládat pod kotel. V médiích se zjevují potulní kazatelé věštící konec světa a jen když jim dáme hlas, budeme spaseni!
Miroslav Václavek
Jak jsem Putinovi na ruské hranici ukázal fakáč
Když jsem byl ještě malý kluk a chodil jsem za Husáka na základku, ptali se tam jednou dětí, čím by chtěly být. Některé chtěly být kosmonauty, jako Remek.
Miroslav Václavek
Ostrov kousek od Afriky, Sardinie je sen, který se mi zdál...
Aby člověk poznal svět nesmí nesmí se bát toho, že se vzdá svého pohodlí. Ale úplně naopak, musí vykopnout dveře cely svých zvyků dokořán a rozlomit okovy každodennosti.
Další články autora |
Ohnivé peklo v lyžařském centru. Lidé skákali z oken, mrtvých je přes sedmdesát
Při nočním požáru v tureckém lyžařském středisku Kartalkaya zemřelo nejméně 76 lidí a 51 utrpělo...
V Česku otevírá pobočku nový řetězec. Slibuje velké porce zdravého jídla
Po několika odložených startech vstupuje na český trh řetězec se zdravým jídlem. V přízemí...
Čisté a hrubé příjmy v Evropě: Kypr, Česko i Slovensko překvapují
Poměr mezi hrubou a čistou mzdou je v jednotlivých státech Evropy odlišný. Odlišné příjmy kvůli...
Proti Ficovi bouřilo 30 slovenských měst. Bratislavu burcoval Bolek Polívka
V téměř třiceti slovenských městech se v pátek konaly demonstrace za proevropské směřování země....
Zelenskyj si řekl o 200 tisíc evropských vojáků. Britové jsou pro
Jen co v Bílém domě usedl Donald Trump, vyzval Volodymyr Zelenskyj evropské státy, aby převzaly...
Dobrý chleba dělá čas, kvalita a ruční práce, říkají zakladatelé Zrna Zrnka
Nenápadný dvorek v pražských Nuslích ukrývá místo věnované všem milovníkům poctivého řemeslného...
Hlasujte pro svůj oblíbený seriál či herce. Startují Televizní ceny iDNES.cz
Desátý ročník Televizní cen iDNES.cz je tu. Budou letošní nominace soubojem nejvýraznějších seriálů...
Napínavý souboj. Hlasujte a vyberte nejlepší podnikatelský příběh roku
Čtenáři MF DNES a iDNES.cz rozhodují už popatnácté o vítězi ankety o nejlepší podnikatelský příběh....
Zmatek v Izraeli. Ani válka, ani mír. Na Blízkém východě to znovu doutná
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli To, že se nestřílí, neznamená, že Blízký východ míří ke klidu. Znovu to doutná, oblast se...
- Počet článků 742
- Celková karma 18,73
- Průměrná čtenost 2658x
Celková čtenost od založení blogu: 1 955 289
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
- Ptáci z podzemí
- Moje kniha Železné včely
- Napsali o mě
- Autor blogu v Divokém víně
- Moje autorská stránka
- Člunky - Setkání s literaturou ČR Olomouc
- Moje kniha Člunky
- Autor blogu v pořadu Kultura CZ
- Autor blogu v Zeleném peří
- Míjím se s měsícem
- Facebook Miroslav Václavek
- Paměť národa