Před první návštěvou fitcentra: Strachy, obavy a stud ve světě potu a činek

Autor: Pavel Vacek

 

Každý, kdo někdy vkročil do fitka poprvé, ví, že to není jen tak. Moje poprvé se odehrálo už tak dávno, že bych si na to musel vzít výkonnou kalkulačku a kalendář z minulého století, ale přesto si to pamatuju, jako by to bylo včera. Jenže to byla jiná doba. Pár, v očích 52 kilového haranta, brutálně osvalených chlapíků a několik oprýskaných činek. Kdyby mě tehdy někdo přenesl v čase, připadal bych si dnes, že jsem vlezl do džungle plné svalnatých goril, hyperaktivních, na místě běžících veverek a strojů, které vypadají něco jako rekvizity z Transformers. Mám proto pochopení pro lidi, pro které je první návštěva fitcentra moderní horor s příchutí čokoládového proteinu. Takže, z čeho mají lidé strach, před čím se třesou, za co se stydí a jak jim tyhle obavy trochu rozptýlit…?

  

Obavy z vlastního vzhledu: „Jsem ten nejtrapnější člověk na této planetě.“

Ačkoliv to zní vlastně trochu smutně, pravda je taková…, že ne, nikdo se na vás nedívá a jste všem u řiti stejně jako Pekarová. Potíž je v tom, že váš mozek vám bude tvrdit opak. „Co když se na mě všichni budou dívat? Co když si budou myslet, že jsem línej pudink?“ Jenže druhá pravda je, že buď jsou lidi ve fitku tak zabraní do svého tréninku, (v tom nejlepším případě), nebo zíráním do mobilu (v tom horším), že o vás ani neví. Takže můžete být úplně v klidu.

„Co když udělám něco špatně a všichni mě budou soudit?“

S tímto strachem přichází první kontakt s posilovacím strojem. Vypadá to jako něco, co byste radši viděli v NASA než ve fitku. A váš první pokus? Častokrát úsměvné fiasko. „Tohle je na nohy, nebo na ruce? Nebo... na co vlastně?“ Pak se snažíte, načež zjistíte, že taháte činky o váze batolete, zatímco vedle vás borec zvedá něco, co by utahalo slona. Váš mozek? „Všichni se mi smějí! Určitě si říkají, že bych měl radši zůstat doma a hrát šachy.“ Ne, nikdo si to neříká, už jen proto, že málokdo z fitka umí hrát obstojně šachy. Neříká si to ale hlavně kvůli bodu 1.

  

Strašák sprch a šatny: „Svléknu se leda před doktorem.“

Jedním z největších strachů je situace, která nastává v šatně. Ano, nahota. Pro některé je myšlenka na to, že by se měli převlékat před cizími lidmi, horší než myšlenka na veřejné mluvení (a to je co říct). Převlékání probíhá jako špionážní mise: rychlý přetah přes hlavu, ručník strategicky umístěný kolem pasu a otočení zády ke všem. A co sprcha? To už je kapitola sama o sobě. „Co když mě někdo uvidí a já… vypadám divně?“ A víte, že to i po mnoha letech cvičení chápu? Tak se prostě nesprchujte, není to povinné a majitel bude jedině rád, že ušetřil za vodu. Nasaďte tzv. cikánskou sprchu, tzn., že se jen něčím ostříkáte, abyste pot smíchali s nějakou vůní a těch pár hodin to se zásobou deodorantu zvládnete, pokud musíte mezi lidi.

Strach ze selhání: „Co když zvednu činku a spadne mi na nohu?“

Tohle je ultimátní strach! „Co když ta činka spadne?“ „Co když zakopnu na běžícím pásu a udělám salto jak gymnasta po 5 pivech?“ Osobně se mi občas zdá, že mi uklouzne noha na legpressu. Následky? Nevím, vzbudí mě to. Takže ano, obavy jsou pochopitelné, ale vězte, že většina těchto scénářů se nikdy nestane. Nikdy jsem to nezažil, neviděl. Vlastně ano, ale vždycky u lidí, co měli k začátečníkům už hodně daleko. Ale je přece jen jedna situace, kdybyste si měli dát pozor. A to, když sundáváte kotouče jen z jedné strany v domnění, že fyzika ve fitku nefunguje a ten náhle uvolněný konec činky nevystřelí směrem k vašemu doposud plnému chrupu, zatímco držíte ten těžký kotouč v ruce.   Prostě sundávat po jednom kotoučku zleva, pak zprava, nebo opačně, ale nikdy ne jenom z jedné strany najednou.

  

Strach z oslovování svalnatých kulturistů: „Nevysmál by se mi?“

Jedním z největších bodů nervozity začátečníků je moment, kdy potřebují pomoc od někoho zkušenějšího. A kdo jiný by mohl poradit lépe než borec, který vypadá, že snídá jednoručky, obědvá proteiny a chodí spát s kettlebellem mezi nohama. Jenže myšlenka na to, že vás bude hodnotit, je pro spoustu lidí stejně děsivá jako představa, že ti babička omylem pošle svoje prasárničky určené pro dědu v nemocnici.

Co když se mi vysměje?“ „Co když mu bude vadit, že ho otravuju?“ „A co když… tohle a tamto…?“ Heleďte, nemůžu zaručit, že zrovna nekápnete na nějakého namistrovaného kreténa. Ale toho většinou poznáte už od dveří. Drtivá většina kulturistů je ale naprosto v pohodě, a dokonce bych řekl, že čím větší, tím víc v cajku a ráda pomůže, protože i oni byli kdysi začátečníci.

Panika z toho, že se někdo chce „střídat na stroji“

Začátečníci a sdílení strojů? Noční můra. Nevím proč, ale přitom to zažívám celkem často. Nejsem ten typ, co by nadával, že je něco obsazeno. Prostě jdu buď jinam, nebo se zeptám, jestli se nemůžu střídat, pokud je to cihličkový stroj. Takže se blížím k borcovi, snažím se působit, že přichází chodící cukrkandl a líbezným hláskem plným empatie položím otázku, jestli se můžu vystřídat?

Ehm, já vlastně ještě cvičím… teda… nebo už jste tady vy… a vlastně…“ Tohle se asi odehrává v hlavě začátečníka, protože najednou mají všichni poslední sérii, nebo rovnou skončili. Mimochodem, tohleto je opravdu obrovský rozdíl mezi „tehdy“ a „dnes“. Když mně jako harantovi nabídl střídání nějaký pokročilý borec, málem jsem vytekl až do kecek, protože právě v tu chvíli se dalo ledacos pochytit z tréninku, nebo byla aspoň šance, že se zkámošíme a já vysosám nějaké ty moudra. Dneska všichni zdrhnou, jako bych je měl sežrat.

 Obava z nepochopení instrukcí: „Nastavím to špatně a někdo se na mě bude dívat!“

Technika strojů může být pro začátečníka horší než rozluštění hieroglyfů. Na stroji jsou sice obrázky, které vám ukazují, co máte dělat, ale reálně to připomíná spíš návod IKEA: „Zvedej tohle, zatlač tamto a přemýšlej, proč ti to takhle nefunguje.“ Jenže co hůř, když už to konečně nastavíte, přijdou kolemjdoucí pohledy. (Nebo to si alespoň myslíte.) A tak radši utečete, než by někdo viděl, že jste se omylem posadili obráceně a nastavili závaží na váhu, kterou by zvládl i školák. Ale buďte v klidu, nedávno mi dalo taky celkem slušně zabrat, než jsem zjistil, jak se na stroj na zadek leze a cvičí. Takže v tom nejste rozhodně sami.

  

Strach z „nepsaného kodexu“ fitka: „Co když udělám něco blbě?“

Začátečníci mají občas představu, že fitko je něco jako střední škola a oni jsou noví žáci, kteří se zrovna přistěhovali a jako vetřelci naruší jakože nějaký fitkový ekosystém. Co když sednu na stroj a budu tam moc dlouho? Co když neuklidím po sobě činku? Co když jí omylem položím na špatné místo? Co když na mě někdo začne křičet, že zabírám prostor? Tyto otázky běží hlavou a způsobí, že se začátečníci buď totálně vyhýbají určitému vybavení, nebo se bleskově přesouvají mezi stroji, aby náhodou někoho nenaštvali.

Tak si to vyjasníme. Činky se po sobě uklízí, kotouče taky, na strop ji nedáte, určené místo je tam, odkud jste ji vzali. Takže zbývá jen to zabírání místa. Jo, když sedíš na stroji, vytáhneš mobil, začneš na něm sledovat seriál na Netflixu, nebo se zrovna rozhodneš napsat román na pokračování, tak si buďte jistí, že někoho budete pěkně srát. Když budete odpočívat o něco dýl, nikomu to vadit nebude.

Další strachy a fobie mě už nenapadají, tak bych to uzavřel ujištěním, že jakmile si uvědomíte, že většina lidí je tam hlavně, a především kvůli sobě, a ne kvůli sledování ostatních, váš strach se začne rozpouštět. A pokud se něco nepovede? No a? Zasmějte se tomu, protože každá návštěva fitka, i ta nejtrapnější, vás posune blíž k tomu, abyste se tam časem cítili jako doma.

Dieta vs pohybová aktivita. Co je efektivnější pro spalování tuků?