Nikdo neudělí konstruktivní kritiku tak jako ošlehaný lyžařský instruktor Stéphane Jacquier. „Vypadáš, jako bys seděla na záchodě,” říká jedné z mých kolegyň začátečnic, jejíž tendence ohýbat kolena při sjezdu neunikla jeho orlímu oku.
Jsme na úpatí sluncem zalitého dětského svahu v Avoriaz 1800, kde jsou do rozeklaného úbočí hory nalepena hnízda apartmánů obložených cedrovým dřevem.
Jsme tu teprve dva dny, ale za tu dobu nás náš zkušený instruktor z ESF (École du Ski Français, Francouzská lyžařská škola) už naučil, jak se pohybovat na sněhu, jak se vyhnout srážce a jak se na zelené sjezdovce vypořádat s partou energických místních výrostků. Náš pokrok přičítám jeho stylu výuky: vzácné kombinaci trpělivosti, galského humoru a naprosté nemilosrdnosti.
Dnes, kdy máme pod skluznicí vrstvu čerstvého sněhu a okolní skály se vynořují z ranní mlhy, se nemůžeme dočkat, až se pustíme do paralelních oblouků na první modré sjezdovce.
Dříve byste nás tak nadšené nezastihli. Jako nováčci jsme přijeli a spojoval nás strach. Strach z pádu na rovině; strach z toho, že se budeme muset trmácet daleko do bezpečí; strach z toho, že vypadneme z kabinky lanovky a uvízneme v temných končinách jenom s tyčinkou Kinder Bueno.
Naštěstí Stéphane – oblečený do červené sněhové kombinézy a žlutých měsíčků – tyto obavy rozptyluje už celá desetiletí. Vlekem vyjíždíme k okraji modré sjezdovky, kde vidím, jak vede nejnervóznější členku naší šestičlenné skupiny po strmém svahu dolů a proráží jí cestu. Později se jí podaří sjet až dolů zcela bez pomoci.
„Lyžování je radost, ne starost,” připomíná nám náš mistr nad malými šálky espressa v Café Le Fantastic, kde je nad kakofonií evropských jazyků slyšet jenom skladba „Baudelaire” Serge Gainsbourga. „Když jste nervózní, napnete se a předkloníte, což znamená, že zrychlíte a ztratíte kontrolu. Klíčem k úspěchu je uvolnit se.” Nesmíte se ale ani naklánět dozadu, protože ztratíte rovnováhu. Je to velký požadavek. Ale tady v Avoriaz, končiny, kterou místní považují za mírně nadpozemskou, je nejspíš možné všechno.
Středisko otevřené v 60. letech minulého století, které je koncipováno jako bezbariérové pro návštěvníky s lyžemi, zasazuje své restaurace, vinárny a ústřední hodinovou věž do sítě tichých bulvárů, kde je slyšet řinčení kočárů tažených koňmi, nikoli hučení aut.
Kdo se vyráží poprvé, vybaví se v půjčovně Antoine Ski nebo Skiset a pak se vydá kolem bufetů s příjemným croissantovým parfémem, které lemují sjezdovky Avoriaz, jež tvoří jen zlomek z 580 km dlouhé lyžařské oblasti Portes du Soleil. Rozložení střediska je takové, že je prakticky nemožné, aby se bázliví začátečníci vykašlali na výuku a zmizeli v nejbližší kavárně, aniž by se cestou něco naučili, i kdyby to mělo být jen to, jak udržet na lyžích vzpřímenou polohu.
Po obligátní kofeinové dávce nasedáme na lanovku a začínáme stoupat vzhůru po úbočí hory, kde se nám pod nohama rozprostírá celé středisko. Daleko pod námi, ve Village des Enfants, se po mírném svahu místní mateřské školky prohánějí batolata v zářivých bundičkách. Občas upadnou obličejem do sněhu, ale pozorný instruktor je hned zvedne a opráší.
Čtyři zvlněné zelené sjezdovky a 26 modrých sjezdovek, které tvoří tepny obepínající obytné jádro Avoriaz, se proplétají rozlehlými bílými pláněmi a pásmy voňavého borového lesa – tmavého jako voda v jezeře a plného štěbetání alpských kukaček.
„Kdybys tu byl asi šest dní, mohl bys zkusit i některou z červených sjezdovek,” říká Stéphane a ukazuje prstem v rukavici směrem ke svahu, který vypadá jako svah se sklonem 45 stupňů na zubaté hraně nedaleké hory. Jsme na lanovce. Zhluboka se nadechnu a pak slyšitelně zalapám po dechu. Právě projíždíme nad snowparkem Chapelle pro začátečníky, kde se instruktor snowboardingu spouští na skokánek, otočí prkno o 360 stupňů a pokračuje v ladné jízdě. Sklidí přitom potlesk od skupiny ohromených diváků.
Na konci lanovky se rozhodneme pro něco méně smrtícího a sledujeme Stéphana, jak se proplétá kolem Lil'Stash – nevysokého výběžku v odlehlé oblasti lesa Proclou. „Tak co, jaké bylo vaše první lyžování mimo sjezdovku?” ptá se, když se vynoříme z lesa na lesknoucí se sněhovou plochu s výhledem na nízké vrcholky. Někdo ze skupiny vydá mělké zasténání a postěžuje si na bolavé holeně.
Stéphane naštěstí zná ideální místo pro oživení. Interiér Le Refuge – brasserie osvětlené lampami na hlavní tepně střediska – je tak obložený dřevem, že by mohl být dutinou obrovského modřínu.
Přicházíme sem v době oběda a vrháme se do polstrovaného zákoutí, kde si lížeme rány nad dokonale křehkými domácími raclette hamburgery, reblochon tartiflette a malými půllitry piva smíchaného s medově sladkým hořkým nápojem Picon.
Kdybychom neměli tak bolavé nohy, možná bychom byli dokonce v pokušení nasadit si kožešinové čepice a vyrazit na taneční parket v La Folie Douce, kde se střídají živé kapely, které se starají o soundtrack k obědům táhnoucím se dlouho do večera. Ale my jsme tu, abychom se učili jezdit, takže se vracíme na sjezdovku.
Když nás sedačková lanovka vyveze směrem k jezeru Bleue du Lac, které se vlní měkkými křivkami pod vrcholy Fornet a Les Hauts Forts, začínám si uvědomovat, že z mrazivého povrchu Avoriaz jsme poznali jenom zlomek. Ještě před pár dny jsem se na lyžích sotva držel na nohou – teď jsem v soutěžním módu, připraven závodit se svými společníky v ostrých zatáčkách a prozkoumávat dál.
Při sjíždění po svahu se přistihnu, že sním o tom, jak vlastním chatu s komínem v zalesněném údolí pod sebou; o tom, jak každou zimu prozkoumávám tyto svahy a mezi prosincem a únorem jsem živ výhradně na tatrankách. Možná bych investoval do luxusních kožených sněhových brýlí, jaké má Stéphane. „Tohle je život pro mě!” Zakřičím, když se sjezdovka začne nepředvídatelně propadat. Narazím na hrbol a najednou si rychle uvědomím, že obě moje lyže opustily zem.
Můj sen se rozplyne, až když ležím na zádech a z náprsní kapsy mi vytéká z láhve opalovací krém. Kolem hlavy mi krouží imaginární ptáci a v uších mi zní Stéphanův hlas. „Vypadáš, jako bys seděl na záchodě.”