První dojmy: Mangoldova hudební poklona Dylanovi
18:00 | 22.01.2025 |

Redakce MovieZone zjevně patří mezi velké fanoušky Boba Dylana, na ranní novinářské projekci jsme se totiž sešli opět v hojném počtu, a to znamená jediné. Že si teď můžete v textové podobě přečíst to, o čem jsme se všichni bavili krátce po projekci. Konkrétně tedy, jak se nám líbil, nebo naopak nelíbil nový film režiséra Logana, jenž vypráví o kariérních začátcích slavného textaře a zpěváka Boba Dylana v New Yorku během 60. let, kdy se shodou okolností zároveň v Americe psaly jedny z nejdůležitějších kapitol dějin. A jak už to tak bývá, naše názory se maličko různí:
Jak to vidí Jokolo:
Dělat biografii klasického střihu o jednom z největších žijících umělců Bobu Dylanovi mi přišlo jako rouhání. Naprosto neproniknutelný a ryze autentický hudebník již dostal snímek, který právě k jeho neuchopitelnosti přistupoval se vší rozverností, a natočit tedy něco lepšího než Beze mě: Šest tváří Boba Dylana mi přišlo velmi nepravděpodobné a vlastně i zbytečné. Navíc se mi popravdě trošku ježily chlupy všude po těle, když jsem z trailerů slyšel Chalametovy marné pokusy o napodobení Dylanova ošklivého krásného hlasu.
S filmem však tyto obavy vzaly za své. Chalametův výkon je jako vždy soustředěný, Bobbyho má evidentně nakoukaného a pěvecké výkony nejsou ničím rušivé, naopak ladí s tím, co dávají Dylanovy známé popěvky. Mangoldovu filmu pak z hlediska režie není příliš co vytknout, šedesátky vypadají luxusně a když se po plátně promenují hvězdy jako Johnny Cash, Joan Baez nebo Pete Seeger, je radost na to koukat. Jenže co ta zlotřilá otázka, jak moc se Mangoldovi podařilo proniknout Dylanovi pod kůži? Tam je to složitější, neboť na jednu stranu se to nepovedlo vůbec, na stranu druhou bravurně. Sám si to potřebuji nechat rozležet, proto se schovám za konstatování, že moje obavy vystřídalo poměrně velké nadšení a další projekce je jistá.
Jak to vidí crom:
Bob Dylan jak ho určitě neznáte. A nepoznáte. Režisér James Mangold opět servíruje svůj vypravěčský styl, který nemusí sednout každému, ale dá vám přesně to, co slíbí. V případě životopisného snímku o ikoně americké hudby Bobu Dylanovi to bude pohled na jeho hudební začátky v 60. letech, a to skrze jeho hudbu. Samotná postava ztvárněná tradičně vynikajícím Timothéem Chalametem zůstává neproniknutelná a snad i částečně stranou Mangoldova zájmu, jako by dával přednost tomu, aby filmový Dylan mohl hudebně vyrůst přímo před očima diváků. Je to právě ten zjevný dvojsmysl v názvu, co Mangolda, krom režie odpovědného i za scénář, ve skutečnosti zajímá. Nečekejte zhudebněnou wikipedii, ani oslavný piedestal jednoho z největších žijících hudebních velikánů. Mangold k Dylanovi přistupuje stejně jako filmový Dylan ke své hudbě. To, co nepovažuje za relevantní, nechává daleko za sebou a soustředí se jenom na to, co ho zajímá.
Pro někoho to může být málo. Jenže to bychom museli každý životopisný snímek o hudebníkovi poměřovat tím, jak moc nám jeho autoři odkryli jeho nitro. V klasickém životopisu to má své nezastupitelné místo. Ale Mangold nic takového natočit nechtěl. Nechává Boba Dylana coby osobnost jako naprosto neznámého, bez vazby na minulost a bez potřeby otevírat jeho nitro jako plechovku sardinek jenom proto, aby divák mohl spokojeně pokyvovat hlavou a říkat si, že teď se o Dylanovi něco dozvěděl. Hlavní pozornost je věnována jeho hudbě, skrz kterou k nám Mangold příběhově promlouvá a nechává Chalameta, aby vás uhranul stejně jako Dylanovo hudební nadání. Díky tomu zvládne bravurně odvyprávět vše, co v rámci úzké časové výseče potřebuje a pokud jeho styl vyprávění přijmete za svůj, budete odměněni poctivou porcí filmařského řemesla.
Jak to vidí Rimsy:
Přeceňovaný řemeslník Mangold mě zase jednou nepřesvědčil, že dokáže dělat něco víc než hezky vypadající, ale přitom velmi plytké podívané. Jeho novinka je spíše atmosférickým průletem po newyorské kulturní scéně první poloviny 60. let nežli plnohodnotným dramatickým filmem. Když dvacetiletý Bob Dylan krátce po příjezdu do New Yorku ostýchavě zpívá svému idolu, tehdy již těžce nemocnému folkaři Woodymu Guthrieovi, jde o překvapivě emotivní moment – na dlouhé desítky minut však bohužel poslední.
Na jakoukoli známku konfliktu je totiž potřeba čekat zhruba hodinu a půl, která je vyplněna scénami, v nichž Dylan zpívá své písničky polonahý na posteli, nebo zpívá své písničky na koncertech anebo zpívá své i cizí písničky v nahrávacím studiu. Timothée Chalamet zdárně (čti oscarově) napodobuje Dylanovo vzezření, vystupování i zpěv, ačkoli syrové řeřavosti jeho hlasu nedosahuje – a podobně obroušený je i celý film.
Bohemian Rhapsody jsme se smáli za bezkrevnost a přehnanou opatrnost ve vykreslení osudů Freddieho Mercuryho, v tomhle případě se však pro jistotu nevykresluje vůbec nic. Dylan zůstává neproniknutelnou figurou a scénář působí vyloženě líně, bez snahy o nabídnutí čehokoli jiného nežli pásma jeho písní. Ty jsou naštěstí natolik povedené a samy o sobě emočně nabité, že dovedou udržet pozornost jinak notně zkoušeného diváka. Vyprávění životních osudů pomocí textů a aranžmá písní by mohl být zajímavý koncept, pokud by se s ním pracovalo nějak konzistentně – zde se však zdá, že Mangold vsadil na působivost skladeb úplně všechno.
Dylan je tak po celých 140 minut géniem, který jen čeká na objevení, což nakonec ani vlastně není nijak složité. Závěrečná hudební pasáž stojí na do té doby neexistujícím konfliktu, což její kýženou katarznost zcela umenšuje. A tak dále. Jde tedy o zdařilý fan-pleaser, u něhož si příznivci Dylanovy diskografie přijdou na své a uslyší oblíbené hity v přesvědčivě cosplayovém provedení. O zdařilý dramatický film však nejde ani náhodou.
Jak to vidí do_Od:
Ani ne tak životopisný film, jako spíš 140minutová koncertní óda poskládaná z různých střípků a momentů života jednoho velikána hudby. A právě tu nevšední velikost, výjimečnou genialitu jeho textů, inspirativní zarputilost dělat si věci po svém, razit si svoji vlastní cestu, i za cenu toho, že vás lidi nebudou mít zprvu rádi, ale i řadu dalších hodnot spojených s Dylanovým životem, zachycuje Mangoldův film bezmála perfektně. Chalamet v jeden moment vtipkuje, že je bůh. Úplně neznámý jeho postavu ale skutečně portrétuje v nadživotní velikosti, jako někoho, jehož hlas vás instantně upoutá a přivede k sobě, ať už jste zrovna kdekoli, abyste si následně vyslechli, co má na srdci. Což bylo obzvlášť v 60. letech v Americe ohromně důležité, na což snímek taky myslí.
Takové charisma se každopádně blbě replikuje, o to větší klobouk dolů, že to Timmy ustál a přitom si zachoval všechnu čest. Smeknout je však třeba i před zbytkem castu, ať už je to skvělá Monica Barbaro, něžná Elle Fanning, smooth Boyd Holbrook nebo dušínovský Edward Norton (obzvlášť velké uznání si zaslouží Scoot McNairy, který i do té sebemenší role umí dát fakt všechno a je pokaždé radost ho někde vidět). Před filmem jsem nechápal, proč to muselo stát sto mega, ale teď za Mangoldem plně stojím (výpravou, kulisami i kostýmně je to naprosto boží) a obdivuji, jak mě svým hudebně-filmovým kázáním dokázal strhnout natolik, že se aktuálně hrdě hlásím k církvi Boba Dylana, byť jsem měl k jeho hudbě vždycky blízko. Doteď mi byli letošní Oscaři docela volní, po tomhle mám ale favorita jasného.
Recenzi čekejte v nejbližších dnech.