Když jsem si v roce 1971 namlouval svou budoucí, byl jsem štíhlý a svalnatý chlapec vymakaný z bushe, který vážil 76 kilogramů. To, že jsem byl štíhlý skoro do hubena, jsem ovšem tenkrát vůbec netušil. Naopak! Protože jsem již téměř rok pracoval v kuchyni na Gove u firmy Poon Bros., kde jsem se vypracoval až na assistenta kuchaře a zároveň přibral 4 kilogramy na váze, domníval jsem se, že jsem poněkud přes váhu. Původně totiž, když jsem se živil sekerou a porážel stromy v bushi u Survey party, jsem vážil 72 kilogramů. A ještě před tím, když jsem pracoval na experimentální farmě Humpty Doo jako jackaroo (kovboj), tak jsem snad vážil ještě méně, ale to nevím přesně, protože na téhle vládní farmě se vážila jenom telata, jestli přibývají. Jelikož jsme tam s Frantou Š. dostali svou první práci v Severním Territoriu asi po měsíci hladovění, předpokládám, že jsem mohl mít i pod sedmdesát. Ach, panenkosvatojánská! kdybych jen tenkrát tušil, na kolik že v roce 2003 moje váha vyleze, jistě bych si těch sedmdesáti šesti kil vážil mnohem více. Bohužel, dnes si jich už vážit nemohu, neb bylo bývávalo, a když se vážím nyní, tak to je rovných sto...čehož si nevážím ani trochu.
Takže jsem se rozhodl, že s tím něco musím udělat. Koupil jsem si činky, začal chodit každé ráno na procházky a cvičit. Po měsíci už na mně viděla změnu i ta moje, kvůli které to vlastně dělám, a já jsem se též cítil lépe a mnohem více fit. I vlezl jsem na váhu a zjistil, že jsem pět kilo přibral. Naštvalo mě to tak, že bych nejraději s činkami praštil, ale ta moje mně vysvětlila, že to je normální, že mi rostou svaly a ty jsou těžší než tuk, a proto to přibrání na váze je logické.
...Když chceš shodit váhu, musíš cvičit s malými váhami, ale zato dlouho! Jen tak spálíš přebytečné tuky. Takhle z tebe bude jen hora svalů...radila mi žena, protože jako zdravotní sestra se v tom vyzná odborně a jako ženská si nemůže pomoct.
Ne, že by mne to uklidnilo, ale trochu mě potěšilo, že si to moje roští všimlo, že mám větší svaly...Vypnul jsem hruď, vypoulil jazykem tvář a začal přemýšlet, že teda místo dvacetkrát padesát kilo budu teď zvedat dvacet kilo, ale padesátkrát, nebo dokud to půjde. Jenže moje žena mě zná naprosto dokonale, že já, než bych něco někam nesl na dvakrát, tak radši pod tou váhou padnu, takže podobnou blbost předpokládala a jala se mně vysvětlovat to odtučňování mnohem praktičtěji, takže jsem nakonec pochopil, že stačí vydávat málo energie, ale zato pořád a dostaví se ta ztráta váhy. I rozhodl jsem se, že místo činek začnu jezdit na kole! Ano, to bude to pravé!

Zašel jsem do našeho železářství, kde prodávají nejen hřebíky a šroubky, ale občas i věci z druhé ruky, tedy použité, jako ledničky, kočárky a také kola. V mém věku nepotřebuji kolo nové nebo závodní, uvažoval jsem, ale něco mnohem praktičtějšího a hlavně laciného, aby mě ta ztráta tuku nepřišla na velké peníze. David, co mu hardware patří, hned věděl nejen co chci, ale i co potřebuji a hlavně, co on má na skladě, a za malou chvíli jsem už vlastnil kolo horské, sice až moc solidní a mírně zarezlé, ale zato s osmnácti rychlostmi a za pouhých osmdesát dollarů. Mašina to byla krásná, celá černá a jen mírně odřená. Hned ten den jsem se rozhodl, že půjdu ztrácet přebytečný tuk. Domluvil jsem s ženou, která chtěla jet na nákup do Macksville, že vyrazím hodinu před ní a kde že se sejdeme ve městě.
...A jeď pomalu...radila manželka...víš, že máš to srdce! Když tě dojedu dřív, než tam dorazíš, tak tě vyzvednu na silnici, jo? ...
...Prosimtě...mávl jsem rukou...do Macksville to je necelých dvacet pět kilometrů, jestli neujedu dvacet pět kilometrů za hodinu tak s kolem praštím...
Nasadil jsem si helmu a pln optimismu i chuti vyrazil. Až k odbočce na Grassy Head to celkem šlo, ale tam je první stoupání, které mně z auta nikdy nepřipadalo tak strašné. Ovšem z kola se to zdálo mnohem strmější. Sice jsem kopec vyjel, ale musel jsem použít všech osmnáct rychlostí až na tu nejnižší a i tak jsem vyjel na vrch jen tak tak, zpocen a se srdcem v krku.
Cestou z kopce dolů jsem si trochu odpočinul a přitom uvažoval, že na kolo člověk přece jen používá jiné svaly než na činky, ale i tak jsem pochopil, že nejsem fit. Druhé stoupání, a nejprudší, je z Middle Head, ale zato je také nejkratší, pouhé dvě serpentinky asi na sto metrech. Stoupl jsem si do pedálů a kolo rozfofroval co nejvíce, ale serpentiny jsem nevyjel. Tlačil jsem kolo do kopce a skřípal vztekle zubama. Taková potupa, tlačím kolo jako starej dědek! To jsem ještě netušil, že bude hůř. Od toho momentu jsem už nevyjel ani jeden kopec a síly mi docházely už i na rovinách. Takhle ubohou kondičku jsem ještě nikdy v životě neměl! Plakal bych...ale místo toho jsem jen zoufale šlapal, potil se a hekal. Každý sval v mých nohách protestoval a kolo se zdálo težší a těžší, už bolelo každé sešlápnutí a pět kilometrů před Macksvillem mě dojela žena. Byl jsem úplně promočený potem, rudý jako ředkvička a nohy se mi chvěly tak, že jsem nemohl ani chodit. Když mně žena hubovala zbytek cesty do města, že jsem měl někde zastavit a počkat na ni, že jsem blázen a jednou padnu a už nevstanu, nemohl jsem se ani bránit. Moje síla i vůle byly poraženy. Byl jsem nejen ponížen a potupen sám sebou, ale pochopil jsem, že jsem starý muž, který by si měl místo kola koupit hůl a chodit do parku sypat ptáčkům ...

V Macksville jsem kolo vytáhl z auta a zašel s ním do prodejny bicyklů.
...Kolik mi za tu sračku dáte?...zeptal jsem se bez obalu a byl připraven kolo zanechat i zadarmo. Prodavač se na mne podíval, na můj od námahy zarudlý obličej a místo aby tlačil „hard bargain“, tak se zeptal...co se vám stalo ? ...
...Zestárl jsem...řekl jsem upřímně...dám vám to lacino...
Prodavač obešel pult, prohlédl si moji nabídku a pak nadzvedl jednou rukou zadní kolo a druhou zatočil talířem se šlapkami.
...Odkud jedete?...
...Ze Stuarts Pointu...
...A to jste dojel až sem?...
...No, skoro...řekl jsem upřímně.
...To teda všechna čest...prodavač pokýval uznale hlavou...až ze Stuarts Pointu! A se zadřeným ložiskem! To je teda výkon! ...
Večer jsem se v garáži vážil a měl jsem o tři kilogramy méně. Kolo s novým ložiskem stálo opřeno o zeď a při pohledu na ně mě napadla hříšná myšlenka. Kdybych do něj praštil kladivem a trochu ho zadřel, možná, že bych ztrácel váhu rychleji? V každém případě bych to musel zatajit před manželkou...