Výročí

Zastyděl, když jsem přepnul program, kde byl další dokument, další debata. Už jsem nechtěl znovu vidět plynové komory ani poslouchat příběhy přeživších.

Sleduji je nejen o výročích, rodina mi budiž svědkem. Jen jsem se spolu s Fedorem Gálem (interview CT24) zamyslel, jak předávat tohle svědectví dál. A taky jsem nevěděl.

Zastyděl jsem se, když vyprávěl o děvčatech, která si fotí selfie na pryčnách, kde neskutečně trpěli lidé, o turistech, kteří se na sociálních sítích chlubí momentkami, kdy stáli přímo pod poklopy, kudy vrazi vkazovali cyklon B, když mluvil o tom, proč odešel ze Slovenska a proč ani u nás v Česku to není kolikrát lepší.

Zastyděl proto, že mnohokrát jsem se na ty dokumenty díval jen jako na dějiny, které mne zajímají, na filmové obrázky, u kterých jsem chroupal brambůrky....

Má pravdu pan Fedor, že ta zkušenost je nepřenosná. Je tak neskutečně hrůzná, tak přesahující naše běžné chápání, že jí nelze dnes pojmout. Já si alespoň tu hrůzu neumím vůbec představit tak, že bych ji pochopil z obou stran. Ze strany obětí, ani ze strany vrahů.

A přece to byli lidé, kteří tady, na místech, kde žijeme my, žili. V domech, v bytech, které pořád stojí, kupříkladu. Svoje běžné životy, svá štěstí, svá trápení a najednou....peklo. (díky za mosazné tabulky na chodnících našich měst a obcí)

Jestli má pro nás snad být něco poučením, tak tohle. Že se jakoby dlouho nic tak strašného nedělo, a pak... ne najednou... peklo.

Mysleme na to. My, co chceme se poučit, protože těch, co nechtějí, či možná třeba ani v nevědomosti netuší, že je dobré i pro ně samé se z minulosti poučit, je pořád dost.