Co považujete ve svém životě za úspěch?
Pochopil jsem, že úspěch má mnoho podob v životě. Jsou to pracovní úspěchy, úspěchy ve vztazích a v rodině. Když jsem přišel do Prahy, splnil jsem si všechny své životní sny. Hrál jsem v chlapecké kapele, pak jsem hrál v úspěšném filmu i seriálu, chtěl jsem taky hrát na prknech, co znamenají svět. A to ve Vinohradském divadle. A i tam jsem se tenkrát dostal. Další úspěch, o který jsem se ani až tak moc nepřičinil, protože jsem nepředpokládal, že budu někdy tátou, je to, že zvládám trošku roli otce.
Máte šikovného syna Teodora, to je určitě úspěch se vším všudy.
Ano. Nejsem úplně originální otec, ale myslím si, že jsem kamarád svému synovi a že jsem tady vždycky pro něj. Člověk by měl na sobě pořád pracovat, nejen v profesi ale i v rodině. Musíš se vyvíjet ve vztazích, v lásce, jako herec i jako otec.
Pojďme na samý začátek, jaký byl váš profesní růst a cesta ke splnění snů?
Úspěch byl, že jsem se z malého města dostal do Bratislavy a že jsem přežil tu divočinu pěti let na konzervatoři se slavnými lidmi, a to bez újmy, i když mi tam spadlo sebevědomí. Další zlom přišel, když jsem se dostal do české školy na JAMU. Tehdy se nešlo dostat do Prahy a šlo to jen do Brna. Říkalo se, že tam se dostanou jen lidi, kteří to zaplatí nebo je to syn pohlavára. A já se tam tenkrát dostal jako syn dělníků. Možná to bylo kvůli talentu, nevím.
Zavzpomínejte na svá studentská léta, co vám utkvělo v paměti z těch časů?
Když jsem chodil na konzervatoř, tak byly ještě černobílé televize, barevných televizí bylo strašně málo. To třeba přivezli jen 10 nebo 15 kusů do bratislavského PRIORu a já si stoupl do té dlouhé řady, kde čekalo 150 lidí a vybrečel jsem si ho. Ředitel PRIORu volal našim domů, že tam brečím, ale televize byla doma.
Když jsem něco chtěl, tak jsem toho dosáhl. Nejdříve to byly ty klukovské sny, pak přišly ty velké. Chtěl jsem být v chlapecké kapele, bylo to období New Kids on the Block a taky Luneticů. Ale vůbec jsem nevěděl, jak se tam dostat, jak to udělat. A najednou zazvoní telefon, tenkrát od Pavly Ptáčkové-Vitáskové: „Brani, hledají kluka, který trošku vypadá, trošku zpívá, trošku tančí.“ Prostě spadlo mi to takto do klína, a to byla cesta do Prahy. Už jen dostat se do Prahy byl úspěch.
Braňo Polák
Jaké to bylo najednou se ocitnout v Praze?
Dneska mi žít v Praze přijde úplně obyčejné, ale v té době to pro kluka z vesnice bylo jako dostat se do New Yorku. Pro mě Praha byla obrovská a nádherná džungle. Každá budova byla pro mě něco neskutečného, stejně tak metro. Ale Prahu obdivuju dodnes v každém ročním období, stejně jako spoustu dalších českých měst a vesnic, všude si musím projít alespoň náměstí.
Ale zpátky na můj start. Najednou přišel film Snowboarďáci, bez nějakých castingů. Pak Vinohradské divadlo, i když jsem tam nevydržel, protože jsem si nevěřil. Přesto se všechny ty sny plnily: film, chlapecká kapela, hlavní role v divadle, Praha, dostal jsem se do úspěšného seriálu v České televizi, ale najednou to začalo jít dolů. Protože ambice se vyrovnaly a já jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl. Bylo to skvělé v uvozovkách, byl jsem ta hvězda. Myslel jsem, že to vše půjde takovým samochodem. Poznávali mě lidi na ulici, ale nikdo mi nevolal.
Zasáhla vás změna systému? Že už nebyla jen Česká televize, ale vznikaly další subjekty a když jste chtěl roli, tak jste musel projít castingem?
Je to tak, ale to je spíš moje vina, že jsem se nedokázal vůči tomu světu přizpůsobit. Já jsem línej vlastně dodneška. Castingy, konkurzy a podobné věci moc nedávám psychicky, takže se jim snažím co nejvíce vyhýbat. Někde uvnitř je nějaký malý Braňo, který nechce nikomu nic dokazovat, a buď je dobrý, nebo není dobrý. A pořád věřím v nějakou přirozenou cestu, že se to objeví, ale samozřejmě chápu, že dnes se člověk musí ukazovat na sociálních sítích.
Měl jste svého manažera nebo jste chtěl nadále být jen sám za sebe?
Ve skupině A-TAK! jsme měli své manažery, předávali jsme tu zodpovědnost někomu jinému a bylo to příjemné. Myslím si, že agent je hodně důležitý. Já nejsem moc zdatný v moderních technologiích a sociálních sítích, ani mě to moc nebaví. Takže mít vedle sebe manažera, který mi trošku pomáhá a radí, by bylo skvělé.
Braňo Polák
Měl jste v rámci své kariéry i temné chvilky, třeba drogovém období jako řada slavných?
Showbyznys je asi v tomhle prokletý. Obdivuju lidi, kteří si tím neprojdou. Asi je tam pár lidí, kteří se nezabořili do ničeho, ale vždycky tě svět toho pozlátka semele tak, jak tě semelou peníze. Závidím lidem, kteří žijí v balancu. Asi jich v showbyznysu pár znám, které nikdy nepohltila jejich vlastní turbulence, žili slušně, třeba jako pan Kemr. Viděl jsem o něm dokument, v jeho době se to nenazývalo showbyznys, ale on dělal skutečné umění. Měl obrovskou hloubku.
Jaké máte na to vzpomínky? Byla to jakoby zkouška, test, chtěl jste vědět, co to s vámi udělá?
Byli kolem mě slavní a najednou ti to někdo z nich nabídl a říkáš si, vždyť ty patříš mezi ně, takže to musíš dělat. Chtěl jsem být stejný jako oni, nechtěl jsem vybočovat z řady. Pak jsem si říkal jo, já jsem přece ta hvězda, já si dám, já si to vyzkouším. Mě to v té době fascinovalo, že jsem se dostal až mezi ty lidi, že můžu s nimi tohle dělat, ale pak jsem se vracel třeba k rodičům a tam jsem vždycky spadl na zem. Pamatuju si, že tenkrát jsem byl hodně arogantní vůči lidem, vůči svojí rodině, která byla hrozně slušná a já jsem byl takový ten fracíček. Naštěstí jsem si uvědomil, že tohle k životu nepotřebuju.
Cítil jste, že to mění váš život a vzdaluje vás to od toho, jak jste chtěl žít?
Určitě. Neříkám, že jenom ty drogy to měnily, ale měnilo to všechno, v čem jsem žil. Máš pocit, že jsi někdo víc, protože jsi třeba víc vidět, že tě lidé poznávají na ulici, chtějí podpis, chtějí se vyfotit, takže hraješ nějakou roli. Dávalo mi to takový pocit nedotknutelnosti, že jsem někým.
Vy jste neměl vůbec problém s tím říct si: nechci to, zkusil jsem a stačilo?
Ano, přišlo takovéto uvědomění, že to nechci a nepotřebuji. Teď jsem v období, že mám zázemí, ale chybí mi moje profese, chybí mi zase v něčem vynikat. Hledám se celý život. Vždy ve mně žili dva Braňové, dlouho jsem se hledal, kdo jsem a jaký jsem člověk. Teď, když jsem starší, tak o životě více přemýšlím, více filosofuji. A věřím, že všechno, co bylo součástí mého života, ať horší, či lepší, mě někam posunulo. Takže tvořit sebe sama je vlastně asi celoživotní úkol.
Takže nový Braňo z frajírka filosofem? Co je vyšší cíl?
Uvědomil jsem si, že chci být dobrým člověkem, že chci žít lépe. Když kolem sebe vidím ta nejrůznější pozlátka, která jsme si i já zažil, s odstupem času děkuji, že se mi nic strašného nestalo. Udělal jsem spoustu chyb, někomu třeba i ublížil, ale teď si mohu říct, že jsem svým způsobem slušným člověkem, i když to zní jako klišé. Chci být lepší verzí sama sebe. Kdybych dnes měl najít něco jiného než herectví, co dává smysl, byla by to podpora života starších lidí v LDN a domovech. Do takového projektu bych se rád zapojil. To má smysl.
Změnil jste způsob svého života. Když máte instagramové období, fanoušci vidí, jaké máte vypracované tělo.
Kult těla začal už v době studia na konzervatoři. Stále si pamatuji, jak se mi jedna spolužačka vysmála. Nemyslela to zle. Byli jsme hloupé děti, tenkrát řekla: „Branko, to chodíte u vás takto všichni oblečení?“ Měl jsem tesilky a z Maďarska květovaný svetr, a ta děcka měla věci z Tuzexu. Já jsem tenkrát nevěděl, co jsou bony, Tuzex.
Open for every options #actor #actorlife #branopolak #guy #lover #man #men #yogalifestyle #yogi #tatoo #male #fashionstyle #menstyle #holiday #beachguy #beachmen #mallorcabeach #mallorca
Na jakou roli nejraději vzpomínáte ať filmovou, televizní či divadelní?
Tak určitě zubař Bongo v seriálu Proč bychom se netopili. Byly to vlastně dva roky zaplacených prázdnin. Ze začátku to nebylo úplně tak lehké, protože znovu tam přišel Braňo Polák, tenkrát floutek a tam všechno už herci, kteří byli v renomovaných divadlech. Musel jsem si svoje místo vydobýt, ale nakonec jsme se stali úžasnou partou. Jezdili jsme na vodu, spali ve stanu… To bylo asi moje nejkrásnější období.
Co byste si přál?
Abych se naučil žít tady a teď, abych si začal uvědomovat to, co chci teď, vážil si toho, čemu se v životě říká klišé. To jsou velké věci a ne každý je dělá.
Vstoupil jste do nového roku s nějakým předsevzetím, cílem?
To já vždycky vstupuju do všeho, každý měsíc si stanovuju cíle. Píšu si několik let deníček a vždy, když se zpětně podívám, tak zjistím, že některé cíle pořád trvají, a to jsou staré i 20 let.
Máte celou řadu tetování, jak a proč vznikala?
Nikdy jsem v nich nehledal nějakou hloubku, dávám jim hloubku, až když je mám. Ze začátku se mi líbí, třeba jen proto, že ho mám jen já. Nikdy to nebyly duchovní záležitostí. To bylo vždy rychlé, takové: teď jsem zažil tohle, tak si to nechám udělat. Hloubku mělo jenom jméno Tedík, ale taky bych to dneska neudělal. Nemusím ho mít na těle, protože si plně uvědomuji, že to dítě mám.
Kdybych měl znovu 20, tak bych si možná tetování už nedal dělat, a ne proto, že bych to odsuzoval. Mně se to strašně líbí, když to lidi na sobě mají, ale dneska mi přijde, že je to takový trend, že to každý musí mít. Já jsem začínal v době, kdy to ještě nebylo úplně trendem. Mamka mi říkala, že jsem jak z vězení a říká mi to dodnes. (smích)
Mnoho lidí, kteří mají vícero tetování, říkají, že se to stalo závislostí. Jak jste na tom vy?
Je to určitá závislost. Dáš si jedno a potřebuješ k tomu něco přidat. Ještě mám na těle nějaká místa, ale teď mám sázku se svým synem, že už žádné nepřidám. Pokud bych to udělal, musím mu koupit nový iPhone.
Kde vás uvidí divák, uslyší posluchač?
Připravuje se premiéra Dětí ráje 2, která bude v březnu. Teď se ještě hraje v Kongresovém centru, ale vracíme se do divadla Pyramida. Tam jednička začínala a kruh se uzavírá. Stále hraju v zájezdovém představení s Veronikou Žilkovou a Míšou Dolinovou hru Čarodějky v kuchyni. Jezdím také s představením Krasavci.
