Anna Beata Háblová: Jdi k jezeru, chceš-li poznat jezero

Snad aby bylo o čem psát, aby bylo čeho se chytit, když už se všechno ve světě tak sype, jako ten suchý písek na mém dně.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Všechny Noemovy archy

Kdysi tu bylo několik vesnic, které mi musely ustoupit. Jejich cesty teď vystupují ze dna, i se všemi jejich hraničními kameny. Kromě nich najdeš i pár kostí, asi obratlů mrtvých zvířat. I když – byl tu pod vodou i hřbitov, takže – kdo ví. Většina mé historie je ale ukryta pod sedimenty. Jen tu a tam vykukují drolící se základy domů nebo části zdí. I kus porcelánového talíře najdeš. Tvé oči hladově hltají, přitom to není hlad, ale žízeň, co tě trápí. Voda. Kam odešla? A jak to všechno poteče dál?

Dějiny jsou jako říční proud. Jedinou jistotu, kterou mají, je neustálá proměna. Nic není trvalé, byť člověk po trvalém neustále prahne. Ovšem jednu výhodu nestálost má. Tak, jako není trvalé štěstí, není trvalé ani neštěstí. Stále je naděje, že se proud života promění a pohne se jiným směrem.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Za hranicemi

Jsem vyschlá nádrž dívající se na vzdálený most, který mi tu naši civilizaci připomíná. Její tvar drží pohromadě různorodými silami, a to často dost protichůdnými. Podobně jako předpětí mostu jde naproti zátěži, i společnost je plná napětí a tlaků. Možná jsme na straně táhel a proti nám jdou síly zatížení. Možná jsme na straně podpěr a proti nám jdou tlaky vzpěr. Společnost tažena liberály, podpíraná konzervativci a zatížená krizemi.

A všechno to drží pohromadě. Ovšem pouze pod jednou podmínkou. A totiž, že síly jdoucí proti sobě se navzájem vyruší a zatížení nepřekročí únosnou mez. Je to vlastně fascinující struktura. Jen je potřeba ji neustále vyvažovat, zatěžovat jen do určité míry a vyhnout se extrémním a jednostranným silám.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Tabu

Popraskaný jíl mého dna vypadá jako obraz, napadne tě. Pukliny jsou hluboké a noha se ti v nich občas zaklíní. Moje rozlehlost je pro tebe uhrančivá – stejně jako pro ty, kteří se sem sjíždí až z dalekých krajin. Skloníš hlavu a pozoruješ drobné výhonky, které se ze dna derou ven. Jsou ztuhlé mrazem, ale přitom k tobě mluví. Říkají – život je silnější než smrt, naděje je silnější než beznaděj. My si to tu obhospodaříme, uvidíš. A kdybychom nemohli žít my, budou žít jiní. Co na tom sejde?

Sejdeš do místa, odkud je vidět na kompozici mohutných hor. Ten pohled je jako báseň, jako haiku, které je vyjádřením právě prožité chvíle. Je to záblesk, který hned zhasne, ale ty ho můžeš uchopit slovy. Jsi v té chvíli, protože ty sama se tou chvílí stáváš. „Jdi k borovici, chceš-li poznat borovici, a jdi k bambusu, chceš-li poznat bambus,“ řekl před více než 330 lety japonský básník Macuo Bašó. A proto ti říkám – jdi k jezeru, chceš-li poznat jezero. Jdi ke dnu, chceš-li poznat dno.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Nesypej se z toho

Přemýšlíš, jak tu celou věc uchopit, a nakonec mi na to všechno povíš –

stojím u jezera
mrznou mi ruce
taky tak prázdné