K ragby se dostal díky náhodě. Teď ho Vlastimil Diviš hraje za národní tým

„Mamka je sportovní novinář a viděla, že sem přijede tým z Nového Zélandu hrát ragby. Já jsem tehdy dělal atletiku. To, že musím opustit atletický závody a jít se koukat někam na chlapy, jak si házejí se šiškou, to mi přišlo úplně padlý na hlavu. Pak přišel ten zápas národního týmu proti těmto borcům z Nového Zélandu a mě ta energie úplně pohltila. První začal hrát hrát brácha, asi o dva měsíce dřív než já. Mně to nedalo a začal jsem hrát taky. A za osm let jsme spolu s bráchou hráli za národní tým úplně stejný utkání, i když proti mladším borcům z Nového Zélandu,“ vzpomíná Vlastimil Diviš.

Cesta ale nebyla tak jednoduchá, jak by se z jeho vyprávění mohlo zdát. Začínal na Pragovce, tedy v týmu Praga Praha. „Tam bohužel neměli moji kategorii, tak jsem různě hostoval. Přes ragby klub v Petrovicích a pak ragby klub na Spartě, kde jsem hrál za mládež. Potom se mi povedlo dostat se na tři roky do Anglie, kde jsem studoval na střední škole a zároveň za tu školu hrál, už i za národní tým. A když jsem se kvůli kovidu vrátil zpátky do Čech, tak mě to táhlo zpátky ke klukům na Spartu a dál jsem se soustředil na národní tým,“ dodává Vlastimil Diviš.

Anglie byla velká škola

Zajímavou nejen sportovní, ale také životní zkušeností pro něj bylo působení v Anglii. Mohl si například zdokonalit svou angličtinu. „Anglie byla velká škola, díky Anglii jsem věděl, co chci pak dál dělat. Mám odtamtud spoustu kamarádů i zkušeností, a s angličtinou (psanou i mluvenou) nemám žádný problém. Jsem velmi rád za to, že jsem tento krok udělal.“

Do Česka se vrátil, ale jak naznačil, v době kovidu sportovat moc nešlo. S juniorskou reprezentací přišel o Mistrovství Evropy, čas zbýval na individuální tréninky. Velkou výzvou pro něj byla možnost pod trenérem Miroslavem Němečkem zabojovat o místo v národním týmu dospělých a podařilo se. Ve čtyřiadvaceti letech má pochopitelně další cíle. „Cíl je momentálně hrát co nejlíp. Být fit, nezakrnět, hrát co nejdéle a co nejdéle v národním týmu,“ přeje si Vlastimil Diviš.

Vedle sportu je pro něj důležitá také civilní profese. Zvolil si povolání záchranáře. Co ho ovlivnilo při výběru povolání a proč chtěl být původně hasičem? Nejen to si můžete poslechnout v reportáži Pavla Petra.