JANŽURKA

 










 

Obrovská herecká legenda, jaká měla mít svůj celovečerní medailonek už dávno. Tohoto se ujala její dcera Theodora (Sabina v něm pochopitelně taky vystupuje), což bylo na jednu stranu příslibem, že Iva Janžurová bude třeba v některých otázkách upřímnější a otevřenější. Na druhou stranu, právě hvězda Morgiany nepůsobí – na rozdíl od řady jiných – tak, že by se na veřejnosti prezentovala jinak, než v soukromí. Koncept byl však uchopen trochu nešťastně. Už jenom úvodní moment, kdy na ni spadla v divadle při představení o Marii Stuartovně stěna, nechává na pochybách, jestli šlo o skutečnost nebo nahranou fikci. Přeci jen většina diváků a divaček ji má spojenou především s komediemi. A u těch největších komediálních es se přece někdy složitě odhaduje, co je doopravdy.
Dalo se čekat, že se celou hereckou kariéru do jednoho dokumentu napasovat nepodaří. Ze všech filmů dostane největší prostor patrně Kočár do Vídně. Ten vzniknul ještě před okupací, která následovala po Pražském jaru. Zavzpomíná se teda kupříkladu na to, jak to vypadalo, když s Martou Kubišovou nesla kytku Dubčekovi. Podobně jako třeba Daniela Kolářová, také Iva Janžurová měla vlastně během normalizace štěstí na nepolitické projekty. Jenže o to tvůrcům nejde – dokonce ani kultovní Světáci se neřeší. Místo toho se v současnosti podíváme na třídní sraz, do divadla na představení o Alžbětě II., nepřekvapivě se zavzpomíná na Stanislava Remundu a podle očekávání uvidíme záběry z Výletu. Theodora Remundová říká, že chtěla odhalit nitro Ivy Janžurové, takže proto na to šla jinak. A vzhledem k tomu, že jej její máma zřejmě nikdy nikde neskrývala, to nebyl nejlepší nápad.

HODNOCENÍ: 6/10


DŽUNGLE PLACHT

 










 

Ne, opravdu to není tak, že by bylo v názvu ve druhém slově po „CH“ omylem vynecháno písmenko „E“. Tady skutečně nepůjde o mimořádně nevšední pohled na umění, jaké vytváří třeba japonská umělkyně Chiharu Shiota nebo jaké patrně budou vytvářet ti, kdož vystudují tuhle školu. Otto Placht je jméno malíře, který žije střídavě v peruánské džungli u města Pucallpa, kde svého času natáčel Werner Herzog nesmělého Fitzcarralda, o čemž i vypráví v knize Dobývání marnosti, a taky v Praze, přičemž obě místa několikrát vystřídáme. Asi netřeba nijak zvlášť upozorňovat na to, že kdykoli se přesuneme zpátky do našeho hlavního města, stává se dokument o poznání méně zajmavým, jelikož nabízí prostředí, jaké všichni dobře známe z vlastní zkušenosti.
Pobyt na českém zámku ovšem dokáže upoutat, neboť tady hlavní protagonista vytváří něco, co lze pomalu srovnávat s prací Michealangela Buonarotiho v Sixtinské kapli ve Vatikánu – to ať si říká kdo chce, co chce. Jinak se seznámíme i s jeho dcerami, které má s indiánskou ženou. Dostaneme úvahu nad tím, proč lidé nemusí jedovaté hady. A jelikož jsme v Peru, to by bylo, aby nepadla zmínka o ayahuasce. Pochopitelně se zahraje i na ekologickou strunu. To, že se řeší od všeho něco, určitě není kontraproduktivní, ale nepochybně by se bývaly v životě hlavního protagonisty našly i pozoruhodnější momenty, které začleněny nebyly. Kvůli tomu se pak nabízí otázka, jestli by nebylo vhodnější poslat tento snímek na televizní obrazovku než na plátna kin, kde to mají takovéto projekty o poznání složitější. Ani hláška „My to [ty štafle] držíme, ale to neznamená, že nespadneš“ na tom nic nezmění.

HODNOCENÍ: 7/10


DJANGO

 










 

Kdepak, jak už fotka napovídá, tady nejde o dokument mapující vznik jednoho z nejikoničtějších italských westernů všech dob. Petr Janda k téhle přezdívce přišel v létě 1968, kdy byl se skupinou Olympic ve Francii. Olga Malířová Špátová už samozřejmě natáčela o Karlu Gottovi a pro další svůj filmový medailon znovu zalovila ve světě hudby. Petr Janda je rozhodně osobnost, jejíž příběh patří na plátna kin. A paní režisérka na něj nahlíží jak z hlediska profesního, tak z toho rodinného, kterému ve výsledku dává – vlastně celkem nepřekvapivě – přednost, neboť měl vícero partnerek, s nimiž přivedl na svět nadprůměrný počet dětí. Především dceru Martu netřeba představovat. Známý zpěvačka se tady pochopitelně rovněž ukáže, s otcem si zazpívá, načež si řeknou, že jsou na sebe pyšní. Ještě aby ne!
Vzpomínám si, může to být tak deset roků zpátky, běžel na jedné z českých televizních stanic cca hodinový a velice poutavý dokument o Petru Jandovi. V Djangovi se oproti němu dozvíme i další informace, a to nejen z těch minulých deseti roků, které tehdy logicky nemohly být zahrnuty. Týkají se kupříkladu personálních obměn ve skupině Olympic, jaká už oslavila šedesátku. Takhle dlouhá doba se do 105 minut nacpává opravdu složitě. A ti, které tenhle titul interesuje, by určitě neměli problém s tím, kdyby byl ještě o půl hodiny delší, jako tento vzpomínaný o Karlovi Gottovi, ve kterém Mistra sledujeme v závěrečném roce jeho života. Django ukáže scénu z pořadu Možná přijde i kouzelník, nicméně klidně mohl poodhalit vznik jednotlivých písniček, případně nabídnout pohled do zákulisí Olympicu před koncerty. Olga Malířová Špátová sama sebe nijak neprojektuje – ve smyslu, že by třeba zpoza kamery kladla otázky, jak to dělává její matka. Spíše pozoruje, ačkoli v době, kdy kamera neběží, dost možná hlavního protagonistu nějak instruuje. Profilové dokumenty umí natočit tak, aby jimi uspokojila diváckou většinu. Takže se můžeme těšit, koho si vybere příště.

HODNOCENÍ: 7/10


FOTO: CinemArt, Aerofilms, Bioscop