Nobelista, o kterém se mlčí. Jeho knihy se v 90. letech pálily. Svět Tomáše Koloce
komentář
13.03.2025
Foto: Wikimedia Commons / Herbert Ortner, Vienna, Austria – Fotografie je vlastním dílem, CC BY 2.5/ curid=945853
Popisek: Socha Ivo Andriće v Bělehradě
Dnes je výročí, o kterém se jinde v českém tisku zaručeně nedočtete. 50 let ode dne, kdy zemřel největší jihoslovanský spisovatel, nositel Nobelovy ceny Ivo Andrić (1892 – 1975). Za jiných okolností by se o to, komu Andrić patří, dnes přetahovalo několik jihoslovanských zemí. Ale nepřetahují, protože národy dnešního Balkánu (na rozdíl od doby, kdy Andrić zemřel) jsou otevřeně fundamentalisticko-nacionalistické – a Andrić byl antifašista.
Začněme malým historickým exkurzem. Jihoslovanské kmeny během stěhování národů došly na „definitivní místo svého určení“ ze všech kmenů Slovanů nejpozději. Východní Slovani fakticky zůstaly ve své pravlasti, načež se z nich okolo 5. století po Kr. vyčlenily kmeny stěhující se do střední Evropy. Dva z nich si už tehdy říkali Srbové (slovo znamená „soukojenci“, dva lidé, kteří měli tutéž kojnou) a Chorvati (pravděpodobně od hrvati se – „zápasit“). Říkali si ovšem Bílí Srbové a Bílí Chorvaté, což mělo dvojí význam: ve starém orientálním názvosloví bílý znamenalo severní, černý jižní, zelený východní a červený západní - a později se pro dualitu bílý/černý vžil navíc význam nekřtění/křtění (a oba národy byly pokřtěny až když dorazily na „černý jih“).
Už v této době, kdy měli Slované ještě jediný jazyk (Cyril a Metoděj si ještě i za tři staletí mohli být jisti, že jejich staroslověnštině, vytvořené na jihu Balkánu, budeme rozumět i my) spolu Srbové a Chorvati sousedili, jen měli obrácené strany: Bílí Srbové (později nazývaní Lužičtí) sídlili mezi dnešním Libercem a Berlínem, Bílí Chorvati na východ od nich v pásu od jihu dnešního Polska po ukrajinskou Podkarpatskou Rus a rumunskou Bukovinu, odkud patrně původně pocházeli – a nevyhnuli se ani našemu území (osídlili celé dnešní východní Čechy). Po odchodu na Balkán byli stále natolik pospolu, že když se později slovanské jazyky dělily na ony dnešní, moderní, jim fakticky zůstal jeden jediný. Když pak byla východní slovanská cyrilometodějská forma křesťanství od nás také vypuzena na Balkán, žila nejprve v Chorvatsku, odkud ale (stejně jako u nás) byla vypuzena německými biskupy a usídlila se dále na východ: od Srbska po Bulharsko. Tak se Chorvaté stali katolíky, zapisujícími svůj jazyk latinkou, zatímco Srbové podle učení Cyrila a Metoděje pravoslavnými, kteří pro prakticky tentýž jazyk nadále používali i Cyrilovo písmo, cyrilici.
V době etablování prvních srbských a chorvatských států a státečků vznikla kolem roku 1200 ve státě jménem Bosna (praindoevropsky „spěchající voda“), kde byly zastoupeny oba kmeny, i mile nezávislá forma křesťanství jménem církev bosenských bogomilů, která říkala, že nás nespasila Ježíšova smrt, ale spasí nás jeho učení, neuznávali světské organizace a armády a žili bez soukromého majetku v dobrovolném komunitárním „komunismu“. Není divu, že toto vyznání bylo z vnějšku nejprve posmívané (od spojení „bosenský bogomil“ pochází například slovo „bugr“ ale i „buzerant“) a chorvatští katolíci se srbskými pravoslavnými se záhy spojili, aby je zničili úplně. Tato „nová evangelizace“ byla tak krvavá, že když do Bosny v 15. století přišla turecká nadvláda, „rozkulačení“ bogomilové, traumatizovaní tím, jak taky může vypadat „křesťanství“, se pod vlivem turecké islámské administrativy houfně začali ženit a vdávat s příchozími Turky a stávat se muslimy. Tak vznikla třetí země a třetí národ mezi Srby a Chorvaty – Bosna a bosenští muslimové (někdy také Bosňáci).
V době, kdy Turci začali postupovat Balkánem a podmanili si Bosnu, na druhém konci jižní Evropy Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský oslavili svou svatbu a spojení svých říší (kterým fakticky vzniklo Španělsko) tím, že ze země vyhnali nepokřtěné Židy a muslimy. Na to zareagovala Turecká říše, která byla na tehdejší poměry velmi sekulární (nemuslimové museli všehovšudy platit vyšší daně) tak, že (často bohaté) sefardské (středomořské) Židy, mluvící židovskou variantou španělštiny (tzv. ladinem) pozvala na své území.
Další národností, která se v té době usadila v Bosně v důsledku turecké nadvlády a osvědčené praktiky koloniálních říší strkat národy ze země do země – byli kavkazští Čerkesové z místní vojenské posádky. Když k tomu připočítáme, že i bosenští vezíři (guberniální hlavy tureckých správních celků) byli skoro vždycky z netureckých národů (Albánci, Gruzínci…) a často si s sebou do tehdejšího hlavního města Bosny, Travniku, přivezli dvůr složený ze svých krajanů, stala se horská země (o níž se už tehdy diskutovalo, zda jehlanovité kopce na jejím území jsou přírodní útvary nebo dávné pyramidy) nejmultikulturnější celého Balkánu. Zvlášť když se za Napoleona o Bosnu (která kromě toho skrývá zásoby uhlí, železa, oceli, olova, bauxitu, manganu…) začali zajímat ještě navíc Francouzi a posléze připadla Rakušanům…
Ivo Andrič ve svém nejslavnějším románu Travnická kronika svou rodnou zemi charakterizoval takto:
„Čtyři víry žijí na tomto úzkém, kopcovitém a chudém kousku země. Každá z nich je výlučná a přísně oddělená od ostatních. Všichni tu žijí pod týmž nebem a z téže půdy, ale každá z těch čtyř skupin má středisko svého života daleko, v cizím světě – v Římě, v Moskvě, v Cařihradě, v Mecce, v Jeruzalémě, nebo Bůh sám ví kde, jenom ne tam, kde se rodí a umírá. A každá z těch věr má za to, že její dobro a její prospěch jsou podmíněny škodou a nevýhodou každého z ostatních tří náboženství a že jejich pokrok se může dít jen k její vlastní škodě. Každá z nich si z nesnášenlivosti učinila největší ctnost a každá z nich očekává spásu odněkud zvenčí, každá z opačné strany.“
Jak nadčasová slova i pro dnešní dobu a i pro naši rozštěpenou zemi daleko od Bosny… Ne nadarmo Andrić právě za Travnickou kroniku dostal roku 1961 Nobelovu cenu. Předtím se ale muselo stát ještě hodně věcí.
Syn chorvatských katolických rodičů jevil literární sklony už v dětství – katolické školy v Bosně byly ty nejlepší a spisovná chorvatština (stejně jako čeština) na rozdíl od srbštiny prošla puristickým očištěním od cizích slov. Jenže v jednom byli Srbové silnější: v politice. Zatímco Chorvaté v Chorvatsku i v Bosně byli ujařmení pod Rakouskem-Uherskem, bosenští Srbové se opírali o sousední samostatné Srbské království. Andrić vstoupil do spolku Mladá Bosna, který byl pod politickým vlivem Srbska a se kterým byl spojován i atentátník na následníka rakouského trůnu Gavrilo Princip. Zatímco Princip zemřel v českém Terezíně, Andrić byl díky tomu, že zemřel i císař František Josef z vězení propuštěn – spolu s Alicí Masarykovou, Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem během vlny amnestií po nástupu posledního rakouskouherského císaře Karla I.
Tehdy se zrodil jihoslovanský stát a Andrić (který v chorvatském Záhřebu, polském Krakově a v rakouské Vídni a Štýrském Hradci vystudoval mimo jiné i jihoslovanskou literaturu) se od té chvíle až do smrti národnostně definoval jako Jihoslovan, Jugoslávec – a psal až do konce svých dnů v srbské variantě srbochorvatského jazyka. Ze sounáležitosti společně prožitých krutostí, ba i proto, že se jako profesionální diplomat usídlil v hlavním městě nové Jugoslávie, Bělehradě.
Když k tomu přidáme, že Andrić jako antifašista ve svých dílech dal každému, co jeho jest (nikdy neglajchšaltoval celé národy, ale srbským kolaborantům s Rakouskem z první světové války v románu Slečna – který si starší čtenáři možná pamatují jako televizní inscenaci Slečna Rajka v titulní roli s Gabrielou Vránovou – „naložil“ přesně tolik jako primitivním muslimským Bosňákům z doby turecké nadvlády v Travnické kronice a Chorvatům z doby nacismu, kdy anektovali Bosnu a v horších táborech, než měl Hitler, vyhlazovali Židy a Srby – což popsal v románu Bufet Titanic), nemohou ho ani cítit mnozí dnešní příslušníci jihoslovanských národů, kteří dodnes ve svých na nacionalistickém separatismu založených republikách, provádějí často to samé, co popsal ve svých historických knihách. S výjimkou Srbska, v jehož jazyce psal a v jehož metropoli se usídlil.
Nebylo tomu tak vždy. Dokud se v 90. letech nezhroutil Východní blok a po rozvratu tamních federací (SFRJ, SSSR a ČSFR) nepopustila uzda tamním nacionalistům, byla na Andriće oficiálně hrdá celá Jugoslávie, ba do jisté míry i celý Balkán. Andrić by se svou spisovatelskou metodou dal zařadit kamsi mezi našeho Jiráska, Vančuru, Vladimíra Neffa, Körnera a Kunderu, ale svým významem i politickým profilem byl nejpodobnější fenoménu, který by u nás představoval Karel Čapek, kdyby přežil druhou světovou válku a zůstal by doma = světová osobnost, která by se sice režimně více méně zařadila, ale nepříjemně by připomínala první republiku.
Nobelista byl osobností, která svou velikostí nepříjemně konkurovala samotnému Andričovu vrstevníkovi, jugoslávskému prezidentovi Josipu Brozu Titovi (1892 – 1980), který byl ale Andrićovi zároveň v mnohém podobný: také se narodil z chorvatského otce (jeho matka byla Slovinka) a také si vzal Srbku a skončil v hlavním městě Jugoslávie, srbském Bělehradě. Tak jako Tito svou socialistickou antifašistickou „nadnárodností“ a svou vzpourou proti Stalinovi, která vyvrcholila jeho třetí cestou mezi panzersocialismem a západním kapitalismem (v jeho poválečné Jugoslávii na rozdíl od zbytku východní Evropy zůstaly soukromé živnosti, továrny nebyly státní, ale družstevní, hranice na západ byly otevřené) právem aspiroval na vůdce rozvojových zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky (které byly prakticky všechny sdruženy v jeho Hnutí nezúčastněných zemí – míněno nezúčasněných ve studené válce kapitalismu a komunismu), tak předseda Svazu jugoslávských spisovatelů Andrić svou mezinárodní autoritou zastřešoval všechny spisovatele bojující proti národnostní a náboženské nesnášenlivosti.
Tak jako Tito (jehož přiznaným vzorem byl mimochodem Edvard Beneš a jeho Třetí Československá republika 1945 – 48) představoval politický vzor pro lídry z obou stran (východní-komunistické i západní-kapitalistické), kteří hledali třetí cestu socialismu s lidskou tváří (jako československý Alexander Dubček nebo švédský Olof Palme), tak etnický Chorvat Andrić, který se netajil tím, že je chorvatský katolík, a zároveň vůdčí autor srbského (pravoslavného) národa, se stal vzorem autorů jako byl palestinský básník Mahmúd Darwíš (který sice proslul svými poémami o osvobození Palestiny od jha izraelské správy, ale zároveň dokázal oddělit politiku a národ, když v milostné linii své tvorby psal o životní lásce – k izraelské osadnici z Německa jménem Rita), Amos Oz (izraelský spisovatel, který své dílo zasvětil smíření s Palestinci a jejich právům) či muslimský Ind Salman Rushdie, který se svým pro fundamentalisty příliš odvážným psaním o své víře nakonec skončil s fatvou (rozsudkem smrti v nepřítomnosti), jenž na něj vydal íránský ájatolláh Chomejní.
Andrićovi asi nejpodobnější osud dnes prožívá nositel Nobelovy ceny za rok 2019, Rakušan Peter Handke, který si cíleně vybírá „evropsky nepopulární témata“ (nejenže věnoval kapitolu své knihy a divadelní hru Zdeňku Adamcovi, který se v roce 2003 na protest proti českému pojetí kapitalismu upálil na stejném místě jako Jan Palach, ale od rozpadu Jugoslávie věnuje značnou část své publicistické tvorby otázce, proč, ačkoli všechny národy měly na válce v Jugoslávii svou skoro přesně stejnou vinu, evropský kánon z ní viní skoro výhradně Srby). Ptá se, zda je to jen proto, že jediní z Andrićem popsaných jihoslovanských národností Srbové hledí směrem do Moskvy?
Za tuto otázku si Handke ze strany „liberálního“ eurorežimu vysloužil jistý druh mediálního apartheidu – i když ne tak drastického jako Andrić, když jeho chorvatští krajané a muslimsko-bosňáčtí spoluobčané během občanské války v rozpadající se Jugoslávii pálili jeho knihy. To už bylo naštěstí po „zlatém období“ Balkánu za pozdní Titovy Jugoslávie – Ivo Andrić už nežil.
Zato jeho živý největší žák a faktický nástupce z řad jeho rodáků, loni sedmdesátiletý rodilý bosenský muslim, světoznámý režisér Emir Kusturica, prožívá svou „eurofatvu“ dnes, neboť i on si dovolil z fundamentálně islamizující se Bosny odejít stejným geografickým i myšlenkovým směrem jako kdysi Andrić (do Srbska a do toho, čemu se dnes hanlivě říká „chcimírství“). Jeho trest je navíc pro našince zajímavý tím, že o něm nesmí vůbec (anebo jen ve zlém) psát i mainstream země, v níž Kusturica vystudoval a kterou opakovaně nazval svou druhou vlastí – České republiky. Ale o tom až příští úterý, v textu, který věnuji přímému pokračovateli humanistické tvorby Iva Andriće, režiséru, herci, hudebníkovi a nástupci Miloše Formana na filmové katedře Columbia University – Emiru Kusturicovi.
Zdroje: Seznam.cz, Vladimír Baar: Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus?, Ivo Andrić: Travnická kronika, Slečna, Emir Kusturica: Kde jsem v tom příběhu já, Peter Handke: Zlodějka ovoce aneb Jednosměrná jízda do vnitrozemí, Zdeněk Adamec, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc