Projev ministryně obrany na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost

V Míčovně Pražského hradu se dnes koná již 12. ročník konference „Naše bezpečnost není samozřejmost“. Od roku 2014 se na ní pravidelně setkávají špičky politické reprezentace a přední bezpečnostní experti, aby nejen zhodnotili uplynulé období, ale zejména aby předestřeli plány na další postup při zajišťování obrany a bezpečnosti České republiky. Mezi hlavními řečníky, kteří vystoupili v úvodu konference, byla také ministryně obrany Jana Černochová, jejíž celý projev najdete níže.

Vážený pane premiére, vážení páni ministři, dámy, pánové, vzácní hosté,

je pozoruhodné, jak název této konference naplnil za dvanáct ročníků jejího konání svůj význam. Respektive, jak nám toto období dalo naplno pocítit pravdivost a přesnost tvrzení, že není samozřejmé být v bezpečí a cítit se bezpečně.

Právě v době, kdy se konal první ročník konference Naše bezpečnost není samozřejmost, tedy v březnu 2014, putinovské Rusko obsadilo v rozporu s mezinárodním právem ukrajinský poloostrov Krym a popřelo tak budapešťské memorandum z roku 1994, které garantovalo územní celistvost území Ukrajiny. A od té doby se bezpečnostní situace v Evropě i v celém světě zejména přičiněním Ruska bohužel stále zhoršuje.

Před třemi lety propukl na Ukrajině otevřený konflikt vyvolaný opět ruskou agresí, jaký Evropa nepamatuje od druhé světové války. A dnes už snad nikdo z nás nepochybuje o tom, že Rusko je reálnou hrozbou pro celou naši společnost a že postupuje dle svého historicky zažitého přesvědčení, že jeho prosperitu a bezpečnost nejlépe zajistí teritoriální expanze.

Nová americká administrativa usiluje o ukončení bojů na Ukrajině a uzavření mírové dohody. Dynamika těchto jednání je obrovská a nikdo z nás vlastně neumí odhadnout výsledek. Přesto jsou jisté dvě věci. Zaprvé, udržitelný mír musí stát na silné Ukrajině i věrohodných bezpečnostních zárukách. Naše vlastní zkušenost z mnichovské krize ukazuje, že appeasement agresora jen povzbudí k další a další agresi.

Zadruhé, ať bude výsledek jednání jakýkoliv, ruské imperiální ambice nikam nezmizí. V tom, aniž bychom si projevy četli, jsme se shodli všichni, co jsme zde zatím vystupovali. Vycítí-li Rusko příležitost, znovu zaútočí. Bez ohledu na předchozí dohody a ujednání – jako jsme toho ostatně byli svědky mnohokrát v minulosti.

Historie ukazuje, že kdykoli nebyl náš region pevně ukotven, byl lákavým terčem agresivních velmocí. Právě proto Rusko mluví o potřebě vrátit situaci v Evropě do roku 1997, kdy ještě všechny postkomunistické státy střední a východní Evropy stály mimo struktury NATO a EU. A toho se musíme vyvarovat.

Abych však nebyla monotematická, Rusko samozřejmě není pro nás jedinou hrozbou světové bezpečnosti, byť je pro nás tou největší. Blízký východ i region Sahelu jsou ve varu a ve vzdálenějších částech světa, jako jsou Indopacifik nebo Korejský poloostrov, pak k velkým ozbrojeným konfliktům opravdu chybí malý krůček.

Tento poněkud temný úvod považuji za důležitý kontext pro klíčovou otázku: Co my s tím?

Předně: nepropadejme panice. Jsme součástí široké skupiny západních demokratických zemí, především NATO a EU. Skupiny, která přece generuje mnohonásobně vyšší HDP než Rusko. Máme svoji armádu, máme své spojence.

S nástupem administrativy prezidenta Trumpa vyvstaly pochyby o pokračující roli USA v NATO, resp. o NATO jako takovém. Nemyslím si, že by však byly odůvodněné. Hlavním sdělením administrativy prezidenta Trumpa je totiž koncentrace USA na Pacifik a potřeba, aby Evropa převzala zodpovědnost za vlastní bezpečnost, zejména na našem kontinentu.

A to vlastně není nic nového. To od USA slyšíme už řadu let, bez ohledu na stranickou příslušnost toho aktuálního prezidenta. Spíš bychom se měli ptát, a možná i zde, proč Evropa na tuto realitu zatím nedostatečně reagovala.

Nyní to slyšíme znovu, jen o poznání důrazněji. A já věřím, že tentokrát se v Evropě konečně probereme. Intenzivní jednání v Londýně, Paříži a Bruselu mi dávají v tomto směru jistou naději.

Základní páteří naší obrany bylo, je a bude NATO. Před měsícem jsem se zúčastnila zasedání aliančních ministrů obrany a určitě sdílím dojem, který zde nová americká administrativa udělala na generálního tajemníka NATO: „Ministr Hegseth přijel s jasným sdělením. O americkém pokračujícím závazku k silné Alianci. A o jasných amerických očekáváních, že všichni spojenci ponesou svůj odpovídající podíl břemene.“

Administrativa prezidenta Trumpa má zájem na pokračujícím spojenectví s Evropou. To také slyšíme a já tomu věřím, protože si ani Spojené státy nemohou dovolit nic jiného. Předpokladem dobrých vztahů je ale férové sdílení nákladů, tedy navýšení obranných výdajů a významné posílení ozbrojených sil a kapacit evropských spojenců. K tomu však musí dojít právě na platformě NATO. Na každé konferenci, na které vystupuji, varuji před nahrazením Severoatlantické aliance tím ryze evropským řešením, například na bázi EU. To by opravdu nemohlo fungovat.

Ať už proto, že NATO zahrnuje další klíčové země jako je Velká Británie, Norsko nebo Turecko, ale i z řady jiných důvodů. V EU bude obrana vždy soupeřit s těmi dalšími agendami a bude ve stínu těchto oblastí, kvůli kterým EU vznikla: hlavně ekonomiky a průmyslu. To není nezbytně špatně, bez těchto odvětví by totiž nebyla ani žádná obrana. Ale pořád to staví obranu do pozice juniorní agendy. Na rozdíl od NATO jako čistě obranné organizace. Některé státy EU jsou navíc neutrální a o zapojení do kolektivní obrany vlastně ani nestojí.

Role EU je však i tak v oblasti bezpečnosti nyní nepopiratelná a je v našem zájmu, aby v tom obstála. EU má nástroje, jak obranu výrazně posílit – průmyslové, finanční, legislativní. Vítám plán předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen na přezbrojení Evropy. Jsem ráda, že se boří nějaká dosavadní tabu a Evropská komise přichází s návrhy výrazných investic do obrany, a to i za využití společné půjčky. Jakkoliv dávám přednost konzervativní fiskální politice, jsem si vědoma toho, že žijeme v době, kdy je doslova životně důležité investovat do obrany.

EU ale musí udělat ještě mnohem více. Abychom obstáli, potřebujeme silnou ekonomiku a silný průmysl. Absurdní mírou regulace ale výrazně omezujeme vlastní konkurenceschopnost Evropy a vyháníme i naše společnosti do zemí, které jim nehází klacky pod nohy. Destruktivní regulace bohužel značně dopadají i na náš obranný průmysl. A pro naši bezpečnost má přitom životní význam.

Čeká nás velká práce. Té se však nezříkáme a chceme evropskou obrannou politiku ovlivňovat, protože je to v našem zájmu. Takový zájem ale musí být podpořen nejen slovy, ale i skutky. A to v obraně znamenají investice.

Jeden z největších vojevůdců a vojenských teoretiků 17. století, hrabě Montecuccoli, prohlásil: „Pro válku potřebujete tři věci: Peníze, peníze a peníze.“ Jediný, byť dost zásadní rozdíl je dnes oproti 17. století v tom, že se na válku připravujeme ne proto, abychom ji vedli, ale abychom se jí vyhnuli.

Považuji za úspěch naší vlády, že se nám minulý rok podařilo dosáhnout 2 % HDP na obranu. To je něco, co tady bohužel nebylo 20 let. Mezitím se tady situace výrazně vyvinula: 2 % mohla dostačovat v dobách hlubokého míru, ne v roce 2025. A ta hranice, když se určovala, byla určena pro mír, ne pro okamžiky, kdy je Evropa na východě zmítaná válečným konfliktem.

Plně proto stojím za plánem vlády premiéra Petra Fialy na postupné navyšování obranných výdajů na 3 % HDP. Právě 3 % považuji v současné době za minimální úroveň. A výdaje na obranu jsou investicí do naší bezpečnosti, ale i do prosperity naší země.

Ekonomické výhrady proti navyšování obranných výdajů bych chtěla uklidnit tím, že se je maximálně snažíme investovat u nás v ČR. Vznikají pracovní místa, vyvíjíme technologie a budujeme moderní ekonomiku.

Výtka, že bychom vyšší výdaje nevyužili, protože se nedaří nábory, je úplně nesmyslná. Výdaje na obranu a nábory jsou přece úzce provázány. Pokud budou vojáci mít adekvátní ekonomické zázemí, pokud budou mít adekvátní vybavení odpovídající 21. století, pokud budou mít odpovídající pracovní prostředí, pokud budou mít uspokojení z práce, půjdou nám i nábory. A to všechno je zase otázka peněz, peněz a peněž.

Nakonec mi dovolte skončit tím, čím jsem začala: Ukrajinou.

Je třeba neustále připomínat, že naše podpora Ukrajině má dva důvody: ideový a praktický.

V ideové rovině považuji za zcela přirozené, že jsme podpořili oběť brutální ruské agrese, neboť sami dobře víme, jak je pomoc spojenců důležitá. V roce 1945 nás vojensky od okupace osvobodili jiní, a to aniž bych jakkoli snižovala význam odboje a našich vojáků na frontách. V roce 1989 se sice sovětský blok rozpadl sám, ale i díky „uzbrojení“, které stálo západní země závratné částky a jeho politické představitele mnohdy obrovský politický kapitál. Studená válka ale zůstala válkou studenou.

Dovolte mi paralelu s námi. Naší vládě podpora Ukrajiny, pane premiére, příliš preferencí nepřináší, spíše naopak. Víme to. Ale nejsme vláda, která by svou politiku řídila podle aktuálních výzkumů veřejného mínění. Máme za to, že to, co děláme, je správné. A já jsem hrdá na to, že můžu sedět ve vládě, která má takto jasně ukotvené hodnoty a která se nestydí za to, že se chová jako demokratická země, která pomáhá zemi, která neměla to štěstí, které jsme měli po roce 1989 my. A je naší povinností starat se o Ukrajinu způsobem, jakým to děláme možná ještě víc.

Druhý důvod podpory Ukrajiny je praktický. Rusko se se svými mocenskými záměry vůči Evropě netají. Ukrajina je naší první linií obrany proti ruské agresi. Osud Ukrajiny je tak úzce provázaný i s naším osudem, osudem Evropy. A díky Ukrajině máme čas dobudovat naši obranu.

Jak už jsem uvedla, udržitelný mír na Ukrajině musí být podpořený jenom silou. To teď znamená nejen pokračování, ale i navýšení pomoci Ukrajině. Silné ukrajinské ozbrojené síly jsou předpokladem pro mír jak na Ukrajině, tak v celé Evropě.

Začátek mého vystoupení byl trochu nepříjemným střetem s realitou, dovolte mi zakončit jej pozitivně. Pokud se nám podaří vyslyšet tuto dějinnou výzvu, bude výsledkem Evropa bezpečnější, silnější a prosperující.

Děkuji vám za pozornost.